Tento text se zabývá Aristotelovým pojetím vztahu mezi „jedním“ a „jsoucnem“. Na základě textů z Metafyziky autor rozebírá tezi, že jedno neznamená nic jiného než jsoucno, přičemž klíčovou roli zde hraje pojem spojitosti neboli nepřetržitosti. Aristotelés rozlišuje mezi spojitostí přirozenou a uměle uspořádanou, přičemž to, co je jedno přirozeně, vykazuje vyšší míru jsoucnosti. Tato přirozená spojitost je charakterizována nedělitelností pohybu v čase. Protože je pohyb definován jako uskutečňování možného, text vyvozuje, že jsoucno v možnosti a jsoucno uskutečněné představují identické „jedno“. Jednota jsoucna je tedy nezávislá na samotném procesu uskutečňování, neboť pohyb se týká pouze přechodu mezi potencionalitou a aktualitou, nikoli bytostné podstaty jsoucna jako takového. Tato úvaha ukazuje, že přirozená jednota je základním atributem, který upevňuje identitu jsoucna v jeho ontologickém základu bez ohledu na probíhající změny.