Tento text se zabývá povahou pravdy a zpochybňuje tradiční pojetí pravdy jako prosté objektivity či věrnosti předmětné skutečnosti. Autor argumentuje, že o pravdě nelze vypovídat jako o izolovaném objektu; zkoumat lze pouze pravdivost konkrétních výpovědí, činů či životních postojů. Takto uskutečněná pravda je neoddělitelná od subjektu, který se jí dovolává. Tradiční předpoklad objektivity je považován za chybný, neboť redukuje vztah mezi subjektem a skutečností na pouhou shodu mezi výpovědí a věcí. Text zdůrazňuje, že každá pravdivá výpověď představuje novou skutečnost, kterou nelze z původního objektu jednoduše odvodit. Pravda tedy do světa přináší něco nového a „přidaného“. Tato perspektiva otevírá klíčovou otázku o původu a zdroji takové nové skutečnosti, přičemž v rámci tradice je tento zdroj spatřován především v lidském subjektu. Úvaha tak směřuje k hlubšímu pochopení ontologického významu pravdy jako tvůrčího aktu, který přesahuje rámec pouhého popisu světa a aktivně se podílí na jeho neustálém utváření.
Pravda (a budoucnost)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 12. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Pravda (a budoucnost)
O „pravdě“ vůbec (resp. o „Pravdě“) nelze nic vypovědět tak, že by ona „pravda“ byla předmětem naší výpovědi. Můžeme zkoumat je pravdu nějaké výpovědi, nějakého myšlenkového nebo životního (praktického) přístupu, činu atd. A v takovém případě se takto „uskutečněná pravda“ především vztahuje vždycky k něčemu, čeho se týká, k čemu se předmětně vztahuje, ale zároveň a dokonce především k tomu, jak se k tomu vztahuje a kdo se k tomu vztahuje, tedy k subjektu, který se eo ipso pravdy dovolává. Ten tradiční předpoklad, že pravda a pravdivost spočívají v jakési „objektivitě“, tj. ve věrnosti tomu, čeho se týkají, je vadný, protože redukuje vztah subjektu k předmětné skutečnosti (event. ke skutečnosti vůbec, ale právě ona redukce se týká i této věci, totiž že skutečnost je redukována na předmětnou skutečnost) na vztah mezi izolovanou „výpovědí“ a izolovanou „věcí“, o níž se vypovídá. Ve skutečnosti se tak naprosto zapomíná na to, že dokonce i každá pravdivá výpověď o nějaké skutečnosti je něčím navíc, něčím dalším, co na onu skutečnost nelze převádět ani z ní odvozovat. Každou novou „pravdou“ přichází na svět nová skutečnost (byť zvláštního druhu), a to znamená, že je něčím navíc, něčím „přidaným“ k té skutečnosti, na niž poukazuje a které se týká. A tak vzniká otázka, kde se taková nová skutečnost vůbec bere, kde je její původ a zdroj. Není pochyb, že v kontextu dosavadní tradice, která uskutečňovanou „pravdu“ resp. pravdivost takového uskutečnění považovala za neoddělitelnou od subjektu takového uskutečňování, a tím subjektem mínila pouze člověka
(Písek, 061207-1.)