Tento text se zabývá problematikou identity a identifikace v kontextu ontologického rozlišení mezi pravými a nepravými jsoucny. Autor vychází z předpokladu, že identita vyšších celků je výsledkem procesů identifikace, přičemž klíčovým kritériem je subjekt tohoto procesu. Pravá jsoucna jsou definována schopností vlastní auto-integrace a vnitřního sjednocování, čímž ustavují svou integritu nezávisle na vnějším pozorovateli. Naproti tomu nepravá jsoucna, označovaná jako hromady či slepence, jsou vnímána jako celky pouze díky aktivitě vnějších subjektů. Text dále zkoumá hraniční případy, jako jsou symbiotické vztahy nebo ekosystémy (např. les), které vykazují známky spolupráce a koexistence, avšak postrádají vnitřní programovou jednotu charakteristickou pro živé organismy. Autor zdůrazňuje zásadní rozdíl mezi entitami schopnými aktivní údržby a restituce vlastní integrity a útvary, které jsou pouze výsledkem souhry mnoha dílčích aktivit bez centrálního vnitřního řízení. Rozlišení mezi pravou integritou a pouhou agregací je základem pro pochopení povahy skutečných ontologických jednotek.
Identita (a identifikace)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 12. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Identita (a identifikace)
Vyloučíme-li ony zatím zcela nedohledné „mikropočátky“, o kterých předpokládáme, že jsou těmi prvními, nejmenšími a nejnižšími „stavebními kameny“ fyzikálního univerza (užijme pro ně Whiteheadovu charakteristiku „primordiální“), veškerá identita vyšších „celků“ (jednotek, jednot) je výtvorem či produktem identifikací. Jde ovšem o to, „kdo“ (nebo „co“) je „subjektem“ takových identifikací. Pokud se o svou „identifikaci“ (což je jen jedna stránka „unifikace“ nebo raději „auto-integrace“) postará nějaká „skutečnost“ sama, můžeme ji považovat za „pravý“ celek, za „pravé jsoucno“. Naproti tomu tam, kde jde o výkon nějakého jiného jsoucna (a v tom případě nutně pravého jsoucna), tj. pokud je nějaká „hromada“, tj. nepravý celek, vnímán nebo považován za „jednu“ skutečnost, aniž by ovšem šlo o víc než právě o pouhou hromadu nebo slepenec, jde o jsoucno „nepravé“, které za nějaký „celek“ prostě považovat nelze. Mezi pravými a nepravými jsoucny (ve smyslu pouhých hromad) jsou ovšem jakési „přechody“, tj. jakési území, kde vzájemné reakce a dokonce jakési typy soužití a spolupráce nemohou být přehlédnuty, aniž k plné integritě došlo nebo vůbec mohlo dojít. Přesto lze trvat na zásadním rozlišování mezi pravými jsoucny na jedné straně a veškerými druhy nepravých jsoucen na straně druhé, ať už míra koexistence, spolužití a dokonce spolupráce sahá jakkoli daleko. A proto také musíme principiálně odlišovat pravé celky, které svou vnitřní integritu zakládají, hlídají a v případě nějakých forem poškození dokáží alespoň do jisté míry opravovat a restituovat, od útvarů, které jsou ustavovány, udržovány a eventuelně snad i „opravovány“ jen aktivitou mnoha subjektů, tj. pravých celků, a tedy souhrou mnoha aktivit, aniž by tato souhra byla efektivně programována tak, jak to známe v případě živých bytostí, tedy organismů. (Tak např. les představuje jakýsi částečný „organismus“ nebo pseudo-organismus, podobně jako užitečná nebo dokonce výlučná symbióza dvou nebo více organismů v jiných případech, aniž bychom však mohli takový les nebo takový druh symbiózy považovat za „pravý“ celek, za pravé, vnitřně integrované jsoucno.)
(Písek, 061219-1.)