Tento text zkoumá ontologickou povahu procesu a změny v kontextu filosofického uvažování o událostech. Autor definuje proces jako kontinuální změnu, kterou staví do přímého protikladu k diskontinuální změně, projevující se jako náhlý vznik nebo zánik věcí. Událost je v tomto pojetí charakterizována diskontinuálními hranicemi svého počátku a konce, zatímco její vnitřní průběh je integrován jako kontinuální děj usnadněný setrvačností. Práce zásadně kritizuje tradiční aristotelské pojetí, které předpokládá, že změna je možná pouze na pevném a neměnném substrátu. Autor namísto toho argumentuje, že v reálném světě neexistuje žádná čistá pasivní setrvačnost. Kontinuita musí být aktivně a s neustálým úsilím zajišťována na všech úrovních reality, od subatomárních částic až po komplexní mechanické děje, jako jsou laviny. Text tak zdůrazňuje, že i zdánlivě prostá persistence věcí v čase je ve skutečnosti výsledkem dynamických vnitřních aktivit a integrace.
Procesy (druhy) / Změna (a proces)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 12. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Procesy (druhy) / Změna (a proces)
„Procesem“ rozumíme kontinuitní změnu [na rozdíl od diskontinuitní změny, kterou můžeme charakterizovat jako „vynoření“ něčeho nového (dosud nebylého) nebo „zmizení“ něčeho starého (bylého), i když „kontext“ zůstává jakoby nezměněn]. Událost je nejčastěji (pokud nejde o nejnižší úrovně událostného dění) svým počátkem a posléze koncem diskontinuitní změnou, ale ve svém „fyzickém“ uskutečnění zčásti kontinuální změnou, jejíž všechny fáze jsou jednak „niterně“ (vnitřně) integrovány, a to událostí samou, jednak usnadněny různými setrvačnostmi (což jsou ovšem jen relativně pomalé proměny převážně cyklického charakteru, tj. speciální proměny super-událostné, nebo neudálostné proměny hromad nebo souborů, ovšem na nižší úrovni původně událostného rázu). Vzato pouze fenomenálně jakoby spočívá kontinuita procesu pouze v setrvačnosti jeho nižších složek (nikoli ovšem těch nejnižších!), ale to je mylný pohled (a výklad), zaviněný tradiční tendencí k zpředmětňujícímu myšlení (klasickou formuli vyslovil již Aristoteles: změna je možná jen na pevném substrátu). Ve skutečnosti ryzí setrvačnosti v tomto světě vůbec neexistují, ale jsou vždy výsledkem nemalého úsilí, které musíme předpokládat na všech úrovních, ale zejména třeba na úrovni subatomových částic (především tu jde o nejpozoruhodnější částici, totiž proton). „Pravá“ kontinuita musí být zajišťována aktivně, a to i tenkrát, když se výsledek jeví jako „pouhá“ setrvačnost. Tak třeba pád sněhové laviny nebo sesuv kamenné sutě se jeví jako vyvolaný gravitací a uvolněním některých „zábran“, ale pod tímto povrchem najde pozorný fyzik (pochopitelně „nového“ typu) spoustu „aktivit“ na velmi nízkých úrovních – molekulární, atomové a subatomové.
(Písek, 061221-2.)