Tento text zkoumá ontologickou povahu procesu a změny v kontextu filosofického uvažování o událostech. Autor definuje proces jako kontinuální změnu, kterou staví do přímého protikladu k diskontinuální změně, projevující se jako náhlý vznik nebo zánik věcí. Událost je v tomto pojetí charakterizována diskontinuálními hranicemi svého počátku a konce, zatímco její vnitřní průběh je integrován jako kontinuální děj usnadněný setrvačností. Práce zásadně kritizuje tradiční aristotelské pojetí, které předpokládá, že změna je možná pouze na pevném a neměnném substrátu. Autor namísto toho argumentuje, že v reálném světě neexistuje žádná čistá pasivní setrvačnost. Kontinuita musí být aktivně a s neustálým úsilím zajišťována na všech úrovních reality, od subatomárních částic až po komplexní mechanické děje, jako jsou laviny. Text tak zdůrazňuje, že i zdánlivě prostá persistence věcí v čase je ve skutečnosti výsledkem dynamických vnitřních aktivit a integrace.