Text zkoumá vztah mezi eschatologií a pojetím budoucnosti. Tradičně byla eschatologie chápána jako nauka o posledních věcech, které byly často vnímány jako nevyhnutelné a předem dané, což vedlo k fatalismu. Autor kontrastuje toto pojetí s moderním pohledem, jenž budoucnost vnímá jako prázdný prostor formovaný výhradně lidským jednáním nebo vědeckou prognostikou založenou na extrapolaci minulých trendů. Jádrem úvahy je však kritika obou těchto extrémů. Autor navrhuje nové chápání budoucnosti ne jako pasivního očekávání či libovolného projektu, ale jako aktivní výzvy. Budoucnost k nám přichází s požadavkem, abychom do světa vnesli něco nového. Namísto otázky, co můžeme od budoucnosti očekávat, se text ptá, co přicházející budoucnost očekává od nás. Skutečná odpovědnost spočívá v porozumění této výzvě a v tvořivé reakci na ni v každodenním životě i v dějinách.
Eschatologie (a budoucnost) / Budoucnost (a eschatologie)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 12. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Eschatologie (a budoucnost) / Budoucnost (a eschatologie)
Eschatologii obvykle rozumíme jako učení o tom posledním, zejména o posledních dnech lidstva. A ty se obvykle kladou do velmi, velmi vzdálené budoucnosti, pro nás nedohledné; ale nebyla to vždycky budoucnost tak vzdálená – první křesťané očekávali ony poslední dny velmi brzo (doklady máme i v NZ, slova o brzkém konci světa jsou vkládána i do úst Ježíšových). Sama budoucnost, ať už krátká nebo dlouhá, byla vždy považována za neproblematickou, ba přímo samozřejmou. Byla však chápána jako to, co se stane, k čemu dojde, co se naplní a uskuteční. Proto také obrazy budoucnosti ukazovaly jakoby s předstihem to, k čemu se už schyluje a co se rýsuje, co však v plnosti teprve přijde. Proto i tam, kde si lidé uvědomovali, že mají budoucnost jakoby „před sebou“, takže vlastně směřují právě k ní, představovali si ji jako něco už uskutečněného, již nastalého, jen to nehledali již v tom, k čemu již došlo a co tu je, ale očekávali to jako něco zítřejšího nebo pozítřejšího, prostě jen posunutého do dnů, které teprve mají nastat. To někdy vedlo až k jakémusi fatalismu, jako by už nyní a zde bylo rozhodnuto (a vlastně už velmi dávno rozhodnuto), k čemu dojde a musí dojít. „Odevzdanost osudu“ však byla překážkou a oslabením činorodosti; i tam, kde aktivita ústila ve velké činy, bylo to provázeno jakousi odevzdaností tmu, co přichází děj se co děj a také bez naší vůle a bez našeho přispění. A tam, kde tento dojem a pocit fatálního odvíjení událostí, proti kterému nikdo nemá šanci se vzepřít, byl oslaben nebo dokonce prolomen a zlomen, byla budoucnost nově pochopena jako prázdná, jako nepopsaný list, na který se teprve díky našim činům a našemu jednání zapisují první čáry a písmena. To byl druhý extrém, proti němuž byl vytyčen program tzv. prognostiky, založený na sledování tendencí a trendů v minulosti a na jejich protahování do ještě nenastalé budoucnosti (ve smyslu jakési extrapolace). Naše činy musí s těmito trendy počítat, nemohou se dost dobře stavět proti nim, ale mohou jich využívat k vlastním cílům, které si můžeme do jisté míry volit libovolně (pokud ony tendence a trendy náležitě respektujeme). Budoucnost snad nikdy nebyla chápána jako ta, která přichází, aby nám naši činnost umožnila, ale také proto, že od nás něco žádá, že nás k něčemu vyzývá a že na nás a od nás něco chce. Že od nás chce víc, než abychom jen respektovali velké trendy, ale abychom vnesli do skutečného světa, do každodenního života i do dějin něco nového, k čemu nás vyzývá. Že nejde o to, co my od budoucnosti očekáváme a jakou si ji představujeme, jakou bychom ji chtěli mít, ale že jde především o to, abychom porozuměli, co ona přicházejíc í a nás vyzývající budoucnost očekává od nás.
(Písek, 061221-3.)