Tato úvaha se zabývá Nietzscheho kritikou křesťanství jakožto morálního výkladu světa a zkoumá hlubší význam tohoto pojetí. Autor vychází z myšlenek Emanuela Rádla, konkrétně z jeho díla Útěcha z filosofie, a interpretuje morální výklad nikoliv jako popis stávajícího stavu světa, ale jako proces, v němž se svět neustále přibližuje tomu, čím by „měl být“. Klíčem k pochopení Nietzscheho odmítavého postoje je podle textu jeho odpor k morálce, která se ustavila jako pevná, reálná součást světa a nárokuje si právo být měřítkem všeho ostatního. Text varuje, že pokud se církev nebo morálka začnou chápat jako nadřazené složky světa, které z této pozice diktují příkazy, dochází k deviaci křesťanství. Skutečný smysl světa tedy nespočívá v jeho prosté existenci, nýbrž v dynamickém napětí mezi realitou a etickým nárokem, který svět přesahuje a ke kterému má směřovat, aniž by se v něm plně fixoval.
„Morální“ (výklad světa) / Svět („morální“ výklad) / (Co) „má být“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 12. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
„Morální“ (výklad světa) / Svět („morální“ výklad) / (Co) „má být“
Nietzsche, jak známo, ostře kritizoval křesťanství jakožto morální výklad světa. Co to vlastně může znamenat, že chceme svět interpretovat „morálně“? Po mém soudu je tu jenom jedna možnost, totiž ta, kterou neznačil a svým způsobem tentativně vytyčil Emanuel Rádl, naposledy ve své Útěše, ovšem pokud tomu správně porozumíme (ve smyslu krátké poslední kapitoly). Možná se to dá formulovat tak, že svět si nenese svůj „smysl“ sám sebou, svou pouhou existencí, tím, že jest, jaký jest, nýbrž že ustavičně jen dohání to, čím (původně) „měl být“ a čím „má být“ i nadále, a pokud tím není, usilovným sebepřibližováním tomu, čím by měl být. Pravé pochopení motivů, které Nitezsche vedly k odmítání a zavrhování morálního výkladu světa, spočívá v jeho odmítání „morálky“ jako součásti světa, tj. jako něčemu, co se „reálně“ ustavilo a prosadilo a co trvá na svém a chce být pevným (protože realizovaným) měřítkem všeho ostatního, co se také už realizovalo. Odmítá morálku, která by sama sebe chápala jako tu nesprávnější, nejpravější část a složku světa; a v tomto smyslu také odmítá křesťanství jako součást světa, která se staví nade všechno, co v tomto světě je také jeho součástí. To by mělo být stále starostí teologů i pokud jde o církev. Jakmile se církev jako část společnosti a světa staví nad celý (ostatní) svět a chce mu dávat příkazy a zákazy, a dokonce eventuelně mu dávat rozhřešení, jde o deviaci křesťanství.
(Písek, 061224-2.)