Text se zabývá ontologickým a fyzikálním pojetím času skrze analýzu událostí vznikajících „ex nihilo“. Každá primordiální událost má přirozeně velmi krátký životní cyklus, který se odvíjí od její distance od nicoty. K prodloužení své existence se událost musí zapojit do širšího společenství ostatních událostí, čímž vzniká pole obecného času v rámci reálného světa. Autor rozlišuje mezi událostmi primordiálními a virtuálními, přičemž virtuální události zpravidla zanikají dříve, než stačí s okolím interagovat, pokud nedojde k náhodné hluboké transformaci. Práce definuje tři roviny času: vnitřní čas izolované události, propůjčený čas v rámci časového pole reálného světa a fundamentální „prapůvodní“ čas. Tento třetí typ času je nezbytným předpokladem pro vznik a průběh všech dějů, avšak jeho povaha znemožňuje tradiční objektivní zkoumání „z odstupu“. Studie tak předkládá komplexní hierarchii časovosti, která vyžaduje specifické metodologické přístupy k pochopení samotných základů bytí a dění.
Čas (významy) / Budoucnost (zdroj)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 12. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Čas (významy) / Budoucnost (zdroj)
Každá primordiální událost povstává „ex nihilo“, a její životní „čas“ je velmi krátký (je tím kratší, čím více se „odchýlila“ od onoho „nihil“, z něhož povstala). K tomu, aby pro sebe získala víc „životního času“, potřebuje zapojení do „společenství“ mnoha jiných událostí (které všechny pospolu vytvářejí jakési „obecné“ pole času, v němž se „reálná“ událost může dít už nikoli v onom jí vyměřeném krátkém čase, ale v čase sobě „přiměřeném“ a „vyměřeném“. To je však možné jen za předpokladu, že se událost zrodí do tzv. „reálného světa“, kde už je mnoho takových „reálných“ událostí (tj. událostí zapojených do „reálného světa“). Taková možnost je jí však upřena v případě, že jde o událost nikoli pouze primordiální, ale virtuální; je jí upřena, protože nemá dosti času, aby se zapojila do vzájemného reagování spolu s reálnými událostmi (částicemi nebo kvanty); pokud se jí výjimečně (tj. zcela nahodile) takové možnosti dostane, také končí, ale nikoli zánikem, nýbrž hlubokou interakční proměnou, jíž se zároveň neméně hluboce mění nějaká už původně reálná událost (částice nebo kvantum). Tak docházíme již k dvojímu „času“: vlastní čas události ještě bez jakékoli interakce s jinými událostmi, který je velmi krátký, a pak onen delší čas, který jí je „propůjčen“ (či „vyměřen“) v rámci obecného času. Ovšem pak tu musíme předpokládat ještě jiný, třetí „čas“, který je předpokladem jak toho, aby se byť jen virtuální události dostalo potřebného času, aby vznikla, proběhla a skončila, tak i toho, aby v „reálném“ světě působením prodloužení „vlastních“ časů jednotlivých událostí vzniklo jakési časové pole, společné všem událostem na daném „místě“ (dost rozlehlém, ale přece jen omezeném, a ještě v různých závislostech na rychlosti vzájemných pohybů, gravitaci atd.). Tento „prapůvodní“ čas musí být studován samostatně a odlišnými způsoby, neboť nemůže být nikdy postihován z odstupu a „předmětně“.
(Písek, 061225-1.)