Tento text se zabývá ontologickou povahou události a její časovosti. Autor zkoumá vztah mezi obecným časem a individuálním časoprostorovým polem, které každou událost obklopuje. Hlavní otázkou je, zda toto pole vzniká jako produkt události samotné, nebo zda je jí poskytnuto zvnějšku. Text polemizuje s názorem, že časovost je události propůjčena jinými událostmi, neboť takový proces by vyžadoval, aby událost byla již předem časově ustavena k aktivnímu přijetí vnějších vlivů. Autor místo toho navrhuje, že časové a prostorové pole události pramení z téhož vnitřního, nepředmětného zdroje jako událost sama. Tímto přístupem se původ časovosti události úzce propojuje s jejím vlastním vznikem, což zjednodušuje ontologické předpoklady pro pochopení časovosti. Studie tak zdůrazňuje svébytnost události a odmítá čistě vnější determinaci jejího časového rozměru, čímž otevírá prostor pro hlubší analýzu niterné sféry bytí události.
Událost a její „časovost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 12. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Událost a její „časovost“
Ten „čas“, kterého se každé (reálné) události dostává od jiných událostí, je součástí onoho „obecného“ času, který vzniká (je ustaven) množstvím (reálných) událostí v důsledku toho, jak se jejich vlastní „časové pole“ navzájem překrývá s „časovým polem“ všech událostí ostatních v jakémsi (nepřesně ohraničeném) „místě“. Proto musíme podrobit nějakému bližšímu zkoumání, jak vlastní vzniká takové časové (a zároveň prostorové) „pole“ kolem každé události. Buď je totiž produktem každá události samé (takže je součástí jejího výkonu vlastního bytí), anebo jí je dáno či poskytnuto odjinud. Pokud bychom trvali na tom, že je jí poskytnuto celé nebo jenom zčásti odjinud, jsou tu dvě možnosti: buď od jiných událostí (tak si to představuje Lenka Karfíková, mám za to), anebo – jak se domnívám já – se jí ho dostává původně ze sféry „niterné“ resp. „nepředmětné“. V prvním případě se dostáváme před otázku, jak si událost vůbec může „osvojit“ (přivlastnit) cokoli z onoho časového a prostorového „pole“, jež je nakonec „kolem“ ní vytvořeno, tj. jak tento vlastně „cizí“ element, přicházející „odjinud“, integruje do sebe samé (a svého vlastního „pole“), tj. jak tuto „cizí“ ingredienci sjednotí se sebou samou, a to právě aktivně, což předpokládá, že taková událost je už jako taková „tu“. Z toho je ovšem zcela zřejmé, že jsme problém nevyřešili, neboť má-li jakákoli událost (na jakékoli úrovni) být s to si aktivně přisvojit cokoli, co přichází „zvenčí“, musí už být ustavena jako časová – a tedy mající svůj „čas“. V druhém případě jde, jak mám za to, o řešení schůdné, neboť ono časové (i prostorové) pole, které musíme u každé události předpokládat, má týž prapůvodní zdroj jako událost sama. To pak znamená, že tak jako událost sama není ani v samých svých počátcích ustavována ničím vnějším, zvenčí přicházejícím (a tedy „cizím“), tak není ani její časové (a prostorové) pole ustavováno odjinud zvenčí. Tím sice není vlastní problém vyřešen, ale přinejmenším jsou poněkud zjednodušeny předpoklady jeho řešení tím, že vznik časového (i prostorového) pole kolem události je těsně spjat se vznikem události samé.
(Písek, 061231-1.)