Tento text se věnuje hlubšímu rozboru pojmu myšlené (cogitatum) a jeho významu pro porozumění textům a myšlenkám jiných autorů. Základním argumentem je, že k adekvátnímu pochopení druhého je nutné zaměřit se nikoliv na samotný proces myšlení, ale na to, k čemu tento proces směřuje – tedy na myšlenky myšlené. Tyto myšlenky disponují relativní samostatností a jsou oddělitelné od aktuálního vědomí myslícího subjektu, což umožňuje intersubjektivní srozumitelnost. Autor však upozorňuje, že tuto svébytnost nelze zaměňovat s objektivní daností věčných ideí. Myšlené postrádá předmětnou skutečnost, ale zároveň není pouhou součástí subjektivity, ani z ní není odvoditelné. Právě v tomto napětí mezi subjektivním aktem a autonomním obsahem se konstituuje možnost pravdivého porozumění. Text tak přináší důležité podněty pro fenomenologické a hermeneutické zkoumání vztahu mezi subjektem a předmětem jeho myšlení, přičemž zdůrazňuje specifičnost sféry myšleného obsahu jakožto základu lidské komunikace a sdílení významů napříč různými myšlenkovými kontexty.
Myšlené (cogitatum)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 2. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Myšlené (cogitatum)
Ještě jeden moment je třeba zdůraznit: nikdy nemůžeme druhému autorovi náležitě porozumět, pokud se nám nepodaří co nejpřesněji „identifikovat“ to, k čemu se jeho výklady a jeho myšlenky vposledu vztahovaly. Není ani naším jediným, ani hlavním cílem se zabývat myšlením nějakého autora (jeho myšlenkami myslícími), nýbrž je třeba se co nejrychleji dostat – třeba jen experimentálně nebo jen tentativně, to záleží na kvalitě vysloveného nebo textu – k jeho „myšlenému“ (tj. k myšlenkám myšleným). Myšlenky myšlené (cogitationes cogitatae) jsou vždycky v něčem samostatné a tedy oddělitelné od myšlenek je myslících, a to navzdory tomu, že je myšlenky myslící uvádějí do určitých širších myšlenkových kontextů, které jim ovšem dodávají určitější spoluvýznamy. Veškeré porozumění různých myslících je možné jen díky tomu, že taková relativní samostatnost myšlenek myšlených je možná a skutečná. Ovšem tuto samostatnost a svébytnost nemůžeme interpretovat jako nějak danou (resp. předem danou, před-danou), tedy nikdy ve smyslu nějaké věčné ideje (nebo věčného problému apod.). Nemá předmětnou skutečnost, ale není jednostranně subjektivní ani součástí subjektivity, ani z ní není odvoditelná či na ni převoditelná.
(Písek, 050214–2.)