Tato úvaha se hlouběji zaměřuje na problematiku času a časování v specifickém kontextu takzvané „ryzí nepředmětnosti“. Autor v textu kriticky odmítá tradiční pojetí, které by čas a jeho plynutí spojovalo výhradně s již uskutečňovaným událostným děním. Místo toho argumentuje, že určitý druh dění probíhá i v budoucnosti, tedy v místech, kde se zatím událostně nic neodehrává. I samotné „nic“, pokud je chápáno jako ryze nepředmětná entita, musí podléhat proměně v „něco“, což je proces, který ze své podstaty vyžaduje časový rámec. Tento fundamentální, „primordiální“ čas není výsledkem zvnějšňování vnitřního ani zvnitřňování vnějšího, ale představuje původní dění, které veškeré událostné časování teprve umožňuje a zakládá. Svět ryzích nepředmětností tak disponuje vlastním časováním, které předchází světu objektů. Text tak otevírá prostor pro nové ontologické chápání temporality jako základu všeho dění, čímž reviduje vztah mezi kategoriemi bytí a nebytí v čase.
Čas „ryzí nepředmětnosti“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 2. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Čas „ryzí nepředmětnosti“
Nemyslím, že by bylo možno čas a časování spojovat výhradně s uskutečňovaným událostným děním; viděl bych to jako jakési reziduum nehybnosti světa idejí. „Něco“ se děje i v budoucnosti, tj. tam, kde se událostně ještě nic neděje. Dokonce i když bychom „ryzí nepředmětnost“ pochopili jako „hrubě objektivované“ „nic“ v silném významu, musili bychom mu upřít status neměnnosti: i „nic“ e musí měnit. A když se „nic“ mění, musí se měnit v „něco“ – tak jsem aspoň před dlouhými roky argumentoval (1987, NepřMaSk. s. 146). Tak to vyplývá ze zásad tradiční logiky. Ale nic z toho nelze ještě vysuzovat o povaze onoho proměňování, jímž se „nic“ stává „něčím“. K jádru problému se dostaneme teprve tehdy, když celý proces „proměny“ ničeho v něco zařadíme do souvislostí časových. „Nic“ nemůže být „mimo čas“, protože jinak by neplatilo, že se musí proměňovat. Zdá se, že jen tento zvláštní čas, „druh času“, který nesouvisí (nutně) s událostným děním, ale nějakým fundamentálním způsobem mu předchází a tak všechno dění a časování umožňuje a podmiňuje i zakládá, nespočívá ani ve zvnějšňování vnitřního, ani – samozřejmě – ve zvnitřňování vnějšího, nýbrž charakterizuje jakési „primordiální“ dění, „primordiální“ čas a časování, které je vlastní světu ryzích nepředmětností.
(Písek, 050225–3.)