Tento text zkoumá podstatu národa, zejména toho českého, a definuje jej nikoli jako přirozený fenomén, ale jako umělý kulturní konstrukt. Autor argumentuje, že ačkoliv jsou národy „výmysly“, jejich realizace v historii z nich činí pevnou skutečnost. Text kritizuje tradiční chápání národa jako něčeho daného přírodou (fysei), což je omyl sahající až k Aristotelovi a jeho pojetí polis. V této souvislosti autor zmiňuje Patočkovo pojetí traumatu národního charakteru a Rádlovu kritiku Boleslava Jablonského. Jablonského teze, že národnost předchází víře (křesťanství), je zde označena za chybnou, neboť zaměňuje biologické narození s kulturní identitou. Národ je tedy chápán jako výsledek cíleného pěstování a kulturního úsilí, nikoli jako neměnná biologická danost. Tato perspektiva vybízí k přehodnocení tradičních národoveckých postojů a k uznání dějinné a kulturní odpovědnosti za existenci národního společenství.