Tento text se zabývá filosofickým zkoumáním vztahu mezi subjektem a nepředmětností. Autor definuje nepředmětnou skutečnost jako realitu, kterou nelze redukovat na pouhý předmět, a která je tudíž noeticky nezpředmětnitelná. Taková skutečnost vyžaduje aktivní „uskutečňování“ neboli realizaci ze strany subjektu. Subjekt je zde charakterizován jako sjednocení předmětné a nepředmětné stránky, přičemž jeho klíčovou vlastností je schopnost autonomní akce, která není pouhým mechanickým důsledkem vnějších příčin, ale vnáší do světa prvek novosti. Text zdůrazňuje, že mezi podnětem a reakcí subjektu existuje zprostředkující článek, který nelze chápat čistě předmětně. Tento proces poukazuje na nezastupitelnou roli subjektivity na všech úrovních skutečnosti. Celkově úvaha směřuje k pochopení subjektu jako aktivního činitele, který svou činností integruje vnější svět s vnitřními, nezpředmětnitelnými procesy, čímž překonává tradiční kauzální schémata a otevírá prostor pro dynamické chápání bytí a lidského konání v něm.
Subjekt a nepředmětnost / Nepředmětnost a subjekt(y)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 2. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Subjekt a nepředmětnost / Nepředmětnost a subjekt(y)
Nepředmětná v „ontologickém“ smyslu je taková skutečnost, která předmětnou stránku buď nemá vůbec, anebo nemůže být na předmětnost (tj. na pouhý předmět) redukována, protože vedle předmětné má ještě také stránku nepředmětnou. V obou případech je tedy nepředmětná skutečnost také nezpředmětnitelná ve smyslu noetickém (gnozeologickém). Naproti tomu může (a někdy dokonce má nebo musí) být ,zpředmětňována‘ v tom smyslu, že ji nějaký subjekt musí aktivně „uskutečnit“ neboli „realizovat“. Co to vlastně představuje, takové „uskutečňování“? Především tu je zapotřebí subjektu určité úrovně, neboť bez jeho aktivity žádné uskutečňování není možné (samozřejmě může jít také o množství subjektů, kterých je k uskutečnění nějaké „věci“ zapotřebí, ale to necháme až na další místo v postupu, neboť tam už se do toho budou vměšovat „setrvačnosti“). Tento subjekt se vyznačuje tím, že a) je (aktuálně) skutečný, b) má jak stránku nepředmětnou, tak stránku předmětnou, které jsou c) spolu sjednoceny, integrovány a mohou jedna v druhou jistým způsobem a v jistém rozsahu přecházet – zvnějšňování a zvnitřňování), d) subjekt je – a to je snad nejdůležitější – „aktivní“, tj. schopen akce jakožto výkonu, který není následkem nějakého daného stavu ať už mimo subjekt nebo v něm samém, nýbrž alespoň v nějaké míře je čímsi novým, co tu nebylo a co nebylo ani ničím zvnějšku způsobeno. (Tím ovšem není řečeno, že to nemůže být něčím vnějším vyvoláno, ale jen jako re-akce, tedy jako akce subjektu, která neprobíhá náhodně, nazdařbůh, nýbrž cíleně, tj. na základě nějakých předcházejících informací.) To znamená, že mezi „podnětem“ k takové re-akci a mezi výkonem této reakce není přímá, bezprostřední souvislost, ale že tam musíme předpokládat ještě něco zprostředkujícího (v běžném pojetí kauzality se takový zprostředkující člen nepředpokládá resp. je mlčky přecházen či spíše zamlčován, a pokud je někdy nějak zmíněn, je hne objektivován). Toto „zprostředkující“ však nemůže být chápáno jako „předmětné“, ale ani jako ryze „nepředmětné“, protože má mezi nepředmětným a předmětným právě zprostředkovávat. Právě z tohoto důvodu musíme klást tak velký důraz na funkci subjektu resp. subjektů, a to na všech úrovních.
(Písek, 040222-1.)