Text se podrobně zabývá filosofickou problematikou lidské svobody v kontextu pankauzalismu, což je pojetí světa, které vnímá veškerou skutečnost jako nepřetržitý řetězec příčin a následků. Autor odkazuje na Aristotelovo pojetí kauzality a zdůrazňuje, že v takto striktně determinovaném systému nemá svoboda žádné logické místo. Pokud máme svobodu považovat za reálnou a ontologicky významnou kvalitu, je nezbytné teorii pankauzalismu odmítnout. To však neznamená totální rezignaci na princip příčinnosti; autor spíše navrhuje vnímat kauzální nexus jako systém, který není absolutně neprodyšný. V této síti existují určité mezery a volná místa, jimiž může do světa pronikat něco nového, co není pouhým vyústěním předchozích dějů. Existence těchto průlin je základním předpokladem pro svobodu, neboť umožňuje autonomní působení, které není determinováno minulostí, čímž otevírá prostor pro skutečnou lidskou volbu a kreativitu v rámci existujícího světa.