Tento text se zabývá filosofickým zkoumáním pojmu smyslu ve vztahu k věcem a slovům. Autor uvádí, že věci vnímáme jako určité entity především díky smyslu, který jim přisuzujeme na základě našich záměrů a plánů. Na příkladu výběru kamenů z hromady písku ukazuje, jak se dříve nerolišené předměty stávají smysluplnými, jsou-li zahrnuty do konkrétního lidského rozvrhu. Ústřední myšlenkou je, že věci samy o sobě nemusí mít vnitřní smysl; ten často vyvstává až z jejich specifického uspořádání a kontextu. Tento princip je následně aplikován na oblast jazyka, kde smysl neplyne z jednotlivých hlásek či písmen, ale z jejich strukturovaného řazení. Dokument tak dochází k závěru, že smysl je výsledkem lidské aktivity, která skrze účelné uspořádání prvků vytváří srozumitelný celek, ať už v materiálním světě, nebo v systému znaků.
Smysl věcí a slov
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 4. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Smysl věcí a slov
Věci jsou pro nás více nebo méně určitými věcmi prostě proto, že nám dávají více nebo méně určitý „smysl“. Ten smysl může mít různou povahu, a je také různě, tj. z různých hledisek hodnocen. Když v hromadě říčního písku hledáme kaménky určité velikosti a určitého tvaru (přesného nebo jen přibližného), máme jisté selektivní vodítko v tom, jaký je náš další záměr. Pokud bychom ten záměr nechali stranou, nedávají nám jedny kaménky větší smysl než jiné; ztrácejí se více nebo méně v hromadě, kde je jejich místo, a eventuální další použití zůstává zatím nejasné nebo stejně všeobecné jako těch druhých. (A ovšem, ona „hromada“ je opět smyslově vnímána jako cosi neurčitě ohraničeného, co však má jistý smysl – např. ve vztahu k nějaké prováděné stavbě apod.) Na tom je vidět, že nám mohou dávat „smysl“ i věci, které samy o sobě smysl nemají, totiž pokud je zahrneme do nějakého plánu, rozvrhu, pokud je spojíme s nějakým záměrem. A to znamená, že některé vhodné „věci“ můžeme podřídit našemu záměru či plánu tak, že jejich uspořádání, které může být nahodilé, ale také podřízené našim rozvrhům, může samo mít jistý smysl, aniž by ony věci bez uspořádání nějaký takový smysl kdy měly. To se pak týká také uspořádání hlasových projevů (hlásek) nebo znaků (písmen): díky tomu uspořádání – takže potom ne „věci“, ale jejich uspořádání má „smysl“.
(Písek, 040401-2.)