Tato reflexe se zabývá pojetím času, který nepřichází jako objektivní dění, ale stává se aktuálním teprve skrze aktivní vstřícnost subjektu. Autor zavádí klíčový neologismus „budost“, aby odlišil obecnou budoucnost od konkrétní, adresné budoucnosti náležející určitému subjektu. Právě v této „budosti“ se konstituuje pravá jedinečnost subjektu, která jej odlišuje od pouhé nahodilosti. Základ ex-sistence subjektu je tedy ukotven v jeho vlastní budosti, která k němu přichází z budoucnosti a tvoří integrovanou součást jeho jednoty. Tato jednota není odvozena z minulosti (bylosti) ani z toho, co se již uskutečnilo, ale je garantována „zevnitř“ skrze nadcházející čas. Čas je v tomto smyslu chápán jako dynamický vztah mezi přicházející budoucností a aktivním subjektem, přičemž důraz je kladen na ontologický význam budosti jakožto zdroje autentické subjektivity a celistvosti.
Čas přicházející / Čas – dvojí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 1. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Čas přicházející / Čas – dvojí
„Čas“, který přichází, není ,objektivní‘ v tom smyslu, že by se z budoucího sám a svou mocí stával přítomností, tedy aktualitou (a posléze „minulostí“), ale stává se aktuálností teprve tam, kde mu vychází aktivně vstříc nějaký „subjekt“ (v širokém pojetí, viz dále). Své vstřícné „akce“ je však takový subjekt schopen vykonat (uskutečnit) jen tam, kde onen non-objektivní, ne-předmětný „čas“ vskutku přichází, a to nikoli všeobecně a generálně pro všechny subjekty, nýbrž konkrétně a adresně k němu. Tento adresně k subjektu přicházející „čas“ musí být nějak pojmenován, a tady musím zavést neologismus, abych odlišil všeobecnou budoucnost od konkrétní určité budoucnosti, tj. budoucnosti určitého subjektu. Právě tato konkrétní budoucnost, které budeme říkat „budost“, je tím „místem“, kde se subjektu dostává pravé jedinečnosti (kterou musíme odlišit od jedinečnosti nepravé, spadající v jedno s nahodilostí). Základem ex-sistence každého subjektu je jeho budost; přesněji řečeno, tento základ přichází z budoucnosti prostřednictvím jeho „vlastní“ budosti. Na druhé straně však musí být tato budost chápána jako moment subjektu, integrovaný v jeho jedinečnou celkovost a jednotu. Ta je garantována „zevnitř“, a to právě znamená z budosti (a tím z budoucnosti), nikoli tedy z toho, co se už stalo, co nastalo, co se realizovalo a stalo bylostí (a tím minulostí resp. součástí minulosti).
(Písek, 030120–1.)