Text se zamýšlí nad fenomenologií vidění a myšlení, přičemž sleduje přechod od pouhého smyslového vjemu k rozpoznání předmětnosti. Autor vychází z řeckého pojetí metafory vidění, která se promítá do pojmu „theoria“ jakožto vnitřního zření pravdy. Podobný proces transformace spatřuje i v myšlení, kde je nutné přejít od aktu k myšlenému obsahu. Klíčovým prvkem úvahy je pojetí dialogu jako určité formy intelektuální stereoskopie. Dialog zde není chápán jako pouhá výměna monologů, nýbrž jako situace, která dodává myšlenému předmětu plastický a prostorový rozměr. Díky přítomnosti „druhého“ dochází k překonání omezení čisté subjektivity a k verifikaci sdílené skutečnosti. Tento interaktivní proces slouží jako pojistka proti sofistice a pocitu vykonstruovanosti vlastních myšlenek, neboť v dialogu myšlenka získává objektivní váhu a stává se přístupnou pro ostatní účastníky, čímž upevňuje vztah k pravdě.
[Vidění]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 2. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
[Vidění]
Samo vidění je velký zázrak; je to obrovský pokrok od pouhého rozpoznávání světla od tmy. Ten zázrak začíná tam, kde od vlastních dojmů, aisthesí, dokáže „vidění“ přejít k „vidění něčeho“, tedy k onomu „něčemu“, které je viděno. Řekové dávali jednoznačně přednost vidění, když volili metafory, sloužící k postižení myšlení; odtud jejich THEOREIN a THEORIA, což znamenalo jakési vnitřní vidění, zírání – např.na pravdu, jak to najdeme u Aristotela při vymezení tzv. teoretických věd. Ale v myšlení se odehrál podobný zázrak jako ve vidění: také v myšlení se musíme naučit přejít od svého aktu myšlení k tomu, co je myšleno, tedy k myšlenému. Ale v myšlení dochází ještě k dalšímu zázraku, který je zase jakousi obdobou stereoskopie: tímto zázrakem je dialog. Dialog není pouhým rozhovorem ve smyslu střídání monologických vyjádření, ale je to zvláštní situace, v níž náhle vyvstává nejen naše subjektivně myšlení, ale v němž se onomu myšlenému dostává plastické, „prostorové“ podoby, k níž se mohou vztáhnout také další účastníci dialogu. „Ten druhý“ je totiž naprosto nezbytný tam, kde nemáme a nesmíme zůstávat v zajetí své subjektivity a tím zahlceni deprimujícím dojmem, že si všechno vymýšlíme. Právě dialog je prostředím, v němž nemůže setrvat a přežít sofista jakožto sofista.
(Písek, 030217–1.)