Tato filosofická úvaha se podrobně zabývá zásadním ontologickým a epistemologickým rozlišením mezi absolutní Pravdou a jednotlivými, konkrétními pravdivými skutečnostmi, jakými jsou soudy, teorie či lidské činy. Autor zdůrazňuje, že zatímco u dílčích pravd s malým „p“ představuje jejich přímý protiklad lidský omyl, v případě absolutní Pravdy je situace zásadně odlišná. Pravda je zde nahlížena jako cíl neustálého lidského hledání, kterého jsme však schopni dosáhnout vždy jen částečně a v omezeném rozsahu, tedy pouze jako pravdy o něčem konkrétním nebo v určitém směru. Skutečným a jediným protikladem této velké Pravdy není mýlka, nýbrž ne-Pravda, chápaná jako totální absence, nedostatek světla a stav, kdy se Pravda lidskému vědomí nezjevuje a nepřichází k němu. Text tak předkládá hluboký vhled do povahy lidského poznání, kde nejde o pouhé hromadění faktických správností, nýbrž o komplexní vztah k celku bytí. Toto pojetí ukazuje, že Pravda není statickým stavem, ale dynamickým procesem zjevování, jehož absence znamená hlubokou ne-přítomnost smyslu.