Text se kriticky zamýšlí nad ontologickým a epistemologickým pojmem „danost“ a procesem dávání v kontextu lidské zkušenosti se skutečností. Autor nejprve odlišuje danosti od „faktů“, přičemž zdůrazňuje, že faktum je etymologicky něco „udělaného“, nikoliv darovaného. Stěžejní otázka se soustředí na identitu subjektu, který danost zprostředkovává. Zatímco určité poznatky získáváme od druhých lidí, jako jsou rodiče či učitelé, existují i širší horizonty, například „doba“, do níž jsme vrženi a která nás formuje bez ohledu na naše vědomí či výslovné poučení. V dialogu s Husserlovou fenomenologií text analyzuje metodický požadavek brát věci tak, jak se nám samy dávají. Autor však zpochybňuje, zda věci bez vlastní subjektivity mohou vyvíjet aktivitu nezbytnou pro akt dávání. Úvaha tak směřuje k rozlišení mezi pasivním přijímáním reality a aktivním sebe-dáváním, které vyžaduje subjektivitu, čímž problematizuje běžné chápání objektivity okolního světa a jeho struktur.
„Danost“ a dávání (se)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 6. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
„Danost“ a dávání (se)
O „skutečnostech“, event. o „realitách“ někdy říkáme, že nám jsou „dány“, že to jsou tedy „danosti“. Jen z neznalosti či nedovzdělanosti užijí někteří také termínu „fakta“, ale zřetelně neprávem, neboť factum je odvozeno od facere a je to proto něco „udělaného“, tedy pravý opak toho, o čem mluvíme jako o „danosti“. Ale musíme se tázat, jakým způsobem jsou nám vlastně ony „skutečnosti“, jež považujeme za „dané“, opravdu „dány“. Pokud vezmeme sloveso „dávati“ vážně, tedy jde o něčí aktivitu, totiž aktivitu dávání. Musíme se proto tázat po subjektu tohoto „dávání“. Tím ovšem může být druhý člověk, v prvních letech zejména rodiče a sourozenci, pak učitelé, ale i spolužáci, a tak to jde dál. Všude tam, kde jde o převzetí nějakých poznatků, které se už staly součástí poznání „dané“ doby, jsme tím či oním způsobem vskutku odkázáni na druhé lidi. Ale už v případě zmíněné „doby“, do které jsme se narodili a v níž žijeme, nemůžeme její „danost“ chápat jako předpoklad jejího „převzetí“ z naší strany. Doba tu je a my jsme v ní, aniž bychom z ní mohli utéci; jsme „dětmi“ této doby, i když o tom nevíme. A i když nás o tom někdo znalejší a zkušenější (nebo naše vlastní zkušenosti) může (mohou) poučit, není nám tato doba „dána“ teprve tímto poučením, ať už ze strany někoho jiného, nebo na základě vlastních zkušeností. Je však „doba“ něco, co se nám samo může aktivně dávat? Husserl doporučuje ve své fenomenologii, abychom brali věci tak, jak se nám dávají. Ale mohou se nám věci dávat? A mohou se nám dávat všechny věci? Pak by to znamenalo, že jsou aktivní, že jsou schopny aktivního přístupu k nám, jímž se nám právě samy dávají. To však jistě nemůže platit o všech věcech, nýbrž jen o těch, které můžeme považovat za „subjekty“ onoho „dávání“ resp. „sebe-dávání“.
(Písek, 030628–1.)