Text zkoumá vztah mezi filosofií jako veřejným fenoménem a jejím vnitřním, kritickým jádrem. Autor vychází z Rádlovy myšlenky o lidovosti filosofie a konstatuje, že filosofie přežívá díky pronikání do obecného smýšlení, což však nevyhnutelně vede k její vulgarizaci. Skutečná filosofie se však vyznačuje specifickou kritičností, která jí umožňuje odstup nejen od těchto zjednodušených forem, ale i od vlastních východisek. Tento proces se odehrává v pomyslné „myšlenkové laboratoři“, kde filosof provádí riskantní experimenty, jež často zůstávají veřejnosti skryty. Vzniká tak napětí mezi filosofií exoterickou, tedy zveřejněnou a vyučovanou, a filosofií esoterickou, určenou pouze úzkému okruhu nebo zůstávající v rovině nevyřčených doktrín. Integrita myslitele se pak projevuje v provázanosti těchto dvou rovin, kdy i nevyřčené myšlenky tvoří základ pro to, co je nakonec publikováno. Práce zdůrazňuje, že právě v této izolaci a kritické distanci se rodí nové a objevné myšlenky, které posouvají hranice lidského poznání.
Filosofie v životě a v myšlenkové laboratoři
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 7. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Filosofie v životě a v myšlenkové laboratoři
Rádl kdysi vyslovil přesvědčení, že filosofie bude jednou lidová, a měl zřejmě za to, že to bude právě její budoucnost. Zlidovění filosofie ovšem není ničím novým, charakteristickým teprve pro poslední dobu. Filosofie vlastně plně přežije pouze tím, že některými svými momenty pronikne do obecného myšlení a smýšlení. Většinou se tím dosáhne nejen její popularizace, ale zároveň také vulgarizace. Nemůže být ovšem pochyb o tom, že filosofie dosahuje nových myšlenek, nových objevů nejčastěji polemikou s takovými popularizacemi a vulgarizacemi, a tím tedy vlastně v závislosti na nich. To souvisí také s tím, že filosofie, pravá, opravdová filosofie nespočívá v žádných „názorech“, ba ani v jednotlivých „myšlenkách“ a v orientaci na to, co je jimi myšleno, nýbrž především v jakési zvláštní kritičnosti, která jí dovoluje nezbytnou distanci od zmíněných forem popularizování a vulgarizování, nýbrž i od vlastních předběžných východisek a přístupů. Zejména v této nezbytné kritičnosti vůči vlastním myslitelským podnikům se ovšem každý opravdový filosof dostává do rovin a oblastí myšlení, kde jej už naprostá většina filosofií více nebo méně oslovených a ovlivněných lidí už nedokáže sledovat. Filosof se tak dostává do jakési své soukromé laboratoře, v níž se může a dokonce musí odvažovat riskantních pokusů, z nichž se mnohé, někdy dokonce většina ukáží být málo perspektivními nebo vůbec neperspektivními. S tím vším ovšem nemá smysl se obracet na širokou veřejnost, někdy ani na veřejnost zainteresovanou a dokonce odbornou. Proto po celou dobu vždy existoval velký rozdíl a dokonce nepjatý vztah mezi filosofií hlásanou, zveřejňovanou, vyučovanou – a filosofií esoterickou, určenou jen pro nejužší kruh rozumějících, a někdy dokonce ani pro ten (pak jde o nezveřejněnou, nepsanou, ba někdy ani nevyřčenou ,doktrínu‘, kterou je však přece jen možno tušit a nějak odhadovat a domýšlet se jí na základě toho, co řečeno, napsáno, zveřejněno bylo – to ovšem za předpokladu, že jde o opravdového filosofa, který dbá o integritu svého myšlení).
(Písek, 030701–2.)