Tato studie se zabývá problematikou ukazování se a vyjevování jsoucna v časovém rámci. Autor rozlišuje mezi pravými, vnitřně integrovanými jsoucny a pouhými hromadami. Zatímco integrovaná jsoucna disponují vlastním časovým rozsahem a v každém okamžiku se ukazují jen částečně prostřednictvím svých okamžitých úkazů, jejich vnitřní integrita garantuje smysluplnost celého procesu. Naproti tomu u hromad chybí jednotící princip i vnitřní smysl. Text zdůrazňuje rozdíl mezi pasivním sebeukazováním jsoucna a aktivním vnímáním subjektu, které je nutně založeno na perspektivě a konstrukci. Subjekt nikdy nevnímá celistvost jsoucna přímo, ale musí ji na základě zkušeností a série úkazů předpokládat a následně ověřovat. Výsledkem tohoto procesu je fenomén neboli jev, který v sobě nese hlubší smysl než jednotlivý úkaz. Cílem poznání je pak legitimní přiřazení úkazů k jedné a téže podstatě, čímž se vyjevuje jednota a smysl daného jsoucna.
Zjevování (se) jsoucna / Ukazování (se) jsoucna
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 7. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Zjevování (se) jsoucna / Ukazování (se) jsoucna
Jsoucna (pravá, tj. vnitřně integrovaná) mají svůj vlastní časový rozsah, a to znamená, že se v žádném okamžiku neukazují celá, jako celek, nýbrž jen ve své okamžité podobě. (Pro přesnost je třeba ještě dodat, že se sice ukazují ve své okamžité vnější podobě ze všech stran, ale nelze je ze všech stran vidět; vidění je ovšem na perspektivě založená aktivita subjektu, který k tomu, co se ukazuje, odněkud přistupuje, aby na to reagoval, kdežto to, že se nějaké jsoucno „ukazuje“, nevyžaduje žádnou asistenci jakéhokoli pozorujícího subjektu.) Vnitřní (tj. vlastní) integrita pravého jsoucna je garantem, že určitá série okamžitých „úkazů“ jsoucna „dává (nějaký) smysl“; pokud nejde o jsoucno vnitřně integrované, ale o hromadu, pak garantem setrvalosti vnějšího vzezření je setrvalost nahromaděných složek nepravého jsoucna, přičemž „logika“ případných změn spočívá jen v mnohem později odhalovaných „zákonitostech“, zatímco „smysl“ tu – i potom – chybí. Zároveň je třeba připomenout, že je přinejmenším problematické mluvit o tom, že se nějaká hromada „ukazuje“, neboť tu chybí garant jednoty příslušného „úkazu“. Ze subjektivního hlediska (z hlediska subjektu) je nesnadno rozlišit, kdy jde o integrovaný „úkaz“ a kdy jde o hromadu „úkazů“, které pak vnímáme jakoby „celkově“, přičemž garantem oné „celkovosti“ vidění jsme my a ne úkazy samy. Ovšem tam, kde už přistupuje k úkazům (celé sérii úkazů atd.) subjekt, nejde už o pouhé sebeukazování jsoucna, nýbrž o aktivní pokusy o vnímání „něčeho“, přičemž to „něco“ je integrováno mj. na základě „zkušeností“ z dřívějších dob a z jiných situací. To znamená, že ani v případě, že pravé jsoucno se ukazuje jako celek alespoň ve své okamžité podobě, žádný subjekt nemůže tuto celkovost přímo vnímat, ale musí ji uhodnout, předpokládat a pak (někdy složitě) ověřovat. Tento konstruktivní přístup vede k vyjevování jsoucna, přičemž v „jevu“ je vždycky daleko víc než v kterémukoli příslušném „úkazu“. Cílem je ovšem především, aby to, co se ukazuje, se vyjevilo jako něco, co dává smysl, tj. aby jev (fenomén) mohl být legitimně a s náležitým odůvodňováním přiřazen k určité množině úkazů, jež mohou být právem chápány jako úkazy jednoho a téhož (pravého) jsoucna.
(Písek, 030731–1.)