Tato úvaha se zabývá jednotou filosofických disciplín a kritizuje problematický odklon od přírody k člověku, který započal u Sókrata. Tento posun vede buď k přehlížení přírody, nebo k jejímu zkreslování skrze lidskou perspektivu. Autor argumentuje, že filosofie se musí vztahovat k celku a nesmí dopustit izolaci svých dílčích oborů. Zatímco vědy směřují k úzké specializaci, filosofie musí pěstovat své disciplíny (jako je filosofická fyzika, biologie či politika) tak, aby každá z nich zůstala věrná filosofickému celku. Je nezbytné překonat asymetrie způsobené moderními směry, jako je existencialismus, a zajistit, aby pokrok v jedné oblasti byl reflektován v ostatních disciplínách. Každý filosof je tak postaven před úkol samostatně promýšlet tyto souvislosti v rámci jednotného záměru, čímž se brání roztříštěnosti lidského poznání a podnikání. Cílem je obnova filosofie jako sjednocující síly, která integruje různé výseky skutečnosti do koherentního myšlenkového systému.
Filosofie – jednota disciplín
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 9. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Filosofie – jednota disciplín
Problematičnost ,sókratovského‘ odvratu od ,přírody‘ k záležitostem člověka a obce spočívá v tom, že na přírodu se buď zapomíná anebo je interpretována „k obrazu člověka“ (a pokud to nelze provést, je odsunuta stranou zájmu). Filosofie však se nemůže řádně vztahovat k „celku“, pokud sama nesjednotí své přístupy k tomuto celku. Tendence věd k odbornosti, k specializovanosti je tedy vždycky jakýmsi prohřeškem nejen proti filosofii (a jejím hlediskům), ale proti nárokům jednoty a sjednocenosti, jimž je vystaven jak každý člověk osobně, tak všechno lidské podnikání, myšlení nevyjímajíc. Filosofie proto nemůže připustit jakékoli osamocení, jakoukoli izolovanost svých disciplín. Proto je třeba respektovat jakési nutné zdvojení všech disciplín, jak se historicky ustavily a jak se ještě v budoucnosti asi budou ustavovat: na jedné straně tu budou disciplíny specializované a stále dál se specializující (s tendencí k pokračujícímu štěpení), a na druhé disciplíny filosofické, z nichž každá musí zůstávat celou filosofií, i když se přednostně bude soustřeďovat na jeden výsek skutečnosti či spíše problematiky. To např. znamená, že vedle fyziky jako přírodovědecké disciplíny má svou plnou legitimitu fyzika filosofická, vedle odborných věd biologických také filosofická biologie (jako – až dosud – převážná součást a složka filosofické fyziky), vedle matematické (symbolické) logiky logika filosofická, vedle věd politických filosofická politika, vedle jazykověd filosofie jazyka (a řeči) atd. A dále to znamená, že ve filosofii nelze tyto filosofické obory nechávat jen v počátečních a zakrnělých formách, ale že je třeba je vskutku pěstovat a rozvíjet. Zejména v naší době je třeba napravovat některé asymetrie, k nimž došlo pod vlivem filosofií existence a různých existencialismů. Ukáže-li se v jedné filosofické disciplíně nějaký perspektivní způsob myšlenkových postupů, je třeba se vždy okamžitě tázat, jaké důsledky to má pro jiné filosofické disciplíny, a to právě v rámci jednotného filosofického záměru. Což znamená, že každý filosof, pokud se nepřipojí k nějaké škole nebo skupině, to musí alespoň v základních rysech myslit, tj. myšlenkově vypracovat sám.
(Písek, 030907–1.)