Text se zabývá hlubokou krizí rodiny v moderní společnosti, kterou autor vnímá jako klíčový problém ovlivňující mikroklima pro vývoj dítěte i základy mezilidských vztahů. Hlavní příčinou je izolace nukleární rodiny, která postrádá přirozené sociální zázemí a je přímo vystavena institucionálním a státním tlakům. Rodina je vnitřně oslabena proměnlivostí citových vztahů a vnější zranitelností vůči státním intervencím, které omezují rodičovskou autonomii. Autor kritizuje konzervativní volání po návratu ke starým jistotám jako neúčinné, neboť původní normy již v současném kontextu nepostačují. Jako nezbytné východisko navrhuje posílení nukleární rodiny jejím začleněním do širšího a stabilnějšího společenství. Toto nové zázemí by mělo rodině poskytnout oporu proti vnějším tlakům, aniž by však ohrožovalo její integritu či oslabovalo její vnitřní funkci. Hledání této cesty je považováno za odpovědný krok k budoucímu vývoji rodinných vztahů v moderním světě.
[Krize rodiny v moderní společnosti (1)]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 10. 1972
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1972]
[Krize rodiny v moderní společnosti (1)]
Již delší čas lze v moderní společnosti pozorovat krizi rodiny. Není to sice jediný krizový moment této společnosti, ale je nepochybně velmi významný právě proto, že rodina představuje jednak mikroklima nezbytné pro vyrůstání dítěte v člověka, jednak topos nejvlastněji lidských vztahů, z nichž žije a musí žít i společnost jako celek. Krize rodiny byla provázena a snad dokonce připravována izolací tzv. nukleární rodiny, která byla zbavena svého přirozeného osvětí a je dnes jaksi nahá a bez nárazových polštářů přímo vystavena všem společenským, a zejména institucionálním (zejména zase státním) tlakům. Všechno se zdá ukazovat, že v budoucnosti rodina těmto tlakům podlehne, nenajde-li způsob, jak se posílit, jak se stát silnější, jak se o něco opřít apod. Nukleární rodina je příliš malá a nejčastěji je založena na citových vztazích, tedy na základně velmi nejisté, protože značně proměnlivé. Děti jsou s postupujícím věkem ve stále volnějším vztahu k rodičům, rodiče jim začínají být s nastávající dospělostí zhusta jen na obtíž (jejich užitečnost má pouze materiální povahu – příspěvek na domácnost, ohlídání dětí apod.); ostatně sám stát („společnost“) si na děti dělá velmi brzo nároky tím, že jakoby sám vybavuje rodiče právy a povinnostmi, pokud jde o jejich děti, a že neváhá před intervencemi, pokud výchova neprobíhá směrem pro stát (pro „společnost“) žádoucím. Tak dochází k tomu, že rodina se nemá oč opřít ve svých krizových situacích, a na druhé straně k tomu, že intervencím zinstitucionalizované „společnosti“, tj. státu, nestojí v cestě žádné překážky. Rodina je snadno zranitelná zvenčí a zevnitř je pohříchu většinou postavena na vratkých a problematických základech.
Cesta nápravy, cesta ven z této nepříznivé situace je sice nejvýš potřebná, ale zatím naprosto nejasná, neprůhledná a nepřehledná. Lze se pokoušet jen o odhady perspektiv a budoucích trendů. Odtud je ovšem zřejmé, že nutně musí sílit varovné hlasy moralistů konzervativně zaměřených. Kde není jasná cesta kupředu, ozývají se vždy hlasy volající po návratu k starým jistotám. Ale všechny takové výzvy jsou zcela bezpředmětné, protože zapomínají na základní skutečnost: jestliže je rodina v krizi, pak je to proto, že staré normy a principy už nestačí, a pak je marné volat k návratu. Nechme proto zatím tyto konzervativní hlasy stranou a pokusme se alespoň globálně pohlédnout do problematiky možného budoucího vývoje rodiny a rodinných vztahů. Je to půda nepochybně dost nejistá, ale vstoupit na ni musíme, chceme-li jednat odpovědně.
Předně je jasná jedna věc: je-li nukleární rodina malá, je třeba vytvořit jí znovu nějaké zázemí, posilnit ji tím, že bude zapojena do širšího, většího, mohutnějšího společenství, o něž se bude moci opírat a kterým na druhé straně nebude ohrožena, redukována ani zeslabována.
PNP, 16. 10. 72, 21.30
### 721016