Text zkoumá ontologický vztah mezi bezprostřední zkušeností a hlubšími principy, které tuto zkušenost umožňují. Autor vychází z antického pojetí, které nadřazovalo vhled do principů smyslovému vnímání, a tvrdí, že ačkoli antikové chybně objektivovali tyto principy jako božsky dané a neměnné, jejich intuice o nezbytnosti principiální struktury byla správná. V moderní době, která čelí krizi představ o jednoznačných principech, autor navrhuje posun podobný uznání neeukleidovských geometrií: může existovat celá řada platných soustav principů. Jakýkoli praktický či teoretický přístup ke jsoucnu v sobě implicitně organizuje skrytý systém principů pod rovinou samotného jednání. Tyto struktury mohou být postupně odhalovány prostřednictvím hluboké reflexe. Text uzavírá, že i když již nemůžeme přijmout jedinou soustavu apriorních principů, reflexivní odhalování těchto základních struktur zůstává zásadním filosofickým úkolem pro pochopení našeho vztahu k realitě a jsoucnu jako celku.
Ontologie – A
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 2. 1973
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1973]
Ontologie – A
Antické přesvědčení, že názoru, odvozenému ze smyslového vnímání, ze zkušenosti, je třeba nadřadit, ne-li přímo proti němu postavit, názor, k němuž dospějeme přímým vhledem do principů, do principiálních souvislostí, není pouhým předsudkem, není pouhým omylem, nýbrž je určitou, nepřesnou, snad falešnou interpretací zkušenosti, kterou máme i my, která je i nám známá, a kterou ovšem jsme povinni také my nějak interpretovat, i když jiným způsobem. Jde totiž o to, že zkušenostní přístup, tj. např. smyslové vnímání, ale nejenom takto redukovaně, tedy přístup praktický obecně (Přičemž praxi chápeme v největší šíři), je možná jenom tak, že v jeho hloubce se uspořádají nějaké jeho principy. Chyba v antickém porozumění spočívala v tom, že tyto principy byly objektivovány, byly považovány za dané, rozvržené božským rozumem nebo kosmickým řádem. Tedy byly to principy jedině možné a jedině správné a pravé. Tedy v této věci moderní doba už není tak jednoznačná a pomalu se dostává do situací, kdy musí řešit krizi představy jednoznačných principů, které jsou v základu jsoucna (jsoucího). To je situace – nemůžeme ani říci „moderní“, nýbrž nejposlednější, protože ještě třeba Kant znamená obrovský pokus objektivizovat, objektivovat alespoň některé ze základních principů, totiž právě ty, které jsou dány samotným postojem subjektu k věcem, tedy ne jednotlivého subjektu, nýbrž subjektu vůbec, každého subjektu. V tomto smyslu jde o principy právě „apriorní“. A ještě dost dlouho po něm ty pokusy byly znovu a znovu podnikány. Ale i když dnes už těžko můžeme považovat určitou soustavu principů za jedině možnou a jedině platnou – asi právě tak málo jako euklidovskou geometrii můžeme považovat za jedinou správnou geometrii, my dnes víme, že t+ěch možností různých geometrií je celá řada. těch neeuklidovských; podobně tedy jistě je možná celá řada jiných soustav, jiných principiálních struktur, o nichž většinou třeba ještě vůbec nemáme tušení. Ale dnes je nám jasná jedna věc, že není možné zaujmout jakýkoli praktický anebo i teoretický postoj ke jsoucnu jednotlivému i ke jsoucnu vůbec, aniž by to zároveň nějak uspořádalo jakousi soustavu principů tohoto přístupu, která je ukryta hluboko pod tou rovinou toho praktického vykonání, praktické realizace, ale může být reflexí postupně stále hloub a hloub odhalována. A tak jednu věc z té antické zkušenosti můžeme a musíme nechat zachovánu, totiž …
(Zápis podle mgf. záznamu z 5. 2. 1973 na A4, samostatný list; dig. přepis 31. 1. 2006.)
(Praha, 730203-2a.)