Josef L. Hromádka: Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942
| raw | skeny ◆ referát, česky, vznik: leden 1949 ◆ poznámka: Referát pro seminář prof. dra Lad. Riegra. Zim. sem. 1948/49 [FF UK, na 28. 1. 1949]
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
01.jpg
====================
11106 J.L. Hromádka: Don Quijote české filosofie Em. Ráal 1873-1942 Fakultu referat e. 1 1949
01.jpg
====================
11106 J.L. Hromádka: Don Quijote české filosofie Em. Ráal 1873-1942 Fakultu referat e. 1 1949
====================
02.jpg
====================
Josef L. Hromádka Referát pro seminář prof.dra Lad.Riegra. Zim.sem. 1948/49. DON QUIJOTE ČESKÉ FILOSOFIE. Emanuel Rád l 18731942. 1 1 Úvodem. " V minulém měsíci, totiž 21. prosince 1948, uplynulo ve vší tichosti a zamlklosti 75 let od narození Emanuela Rádla, profesora přírodní filosofie a dějin přírodních věd na na pražské université. Pokud vím, byla to jediné Křesťanská revue, která vzpomněla tohoto výročí článkem prof. JL. Hromádky "Prostota a sympatie a poznámkou šifry S.V. "Rádlova víra v pravou skutečnost" /roč.XV.č.10./. Oba pisatelé mají k Rádlovi jistě velmi blízko, ale jejich články nejsou zásadní; jsou to vzpomínky anebo variace na rádlovské thema. Jinak nebylo odnikud slyšet nic. Možná, že se ještě něco objeví, ale předem se zdá být jisté, že toho nebude mnoho. Snad se necítí potřeba, Rádlem se zabývat. Rádl se zdá být vyřazen z dnešní filosofie a je často vyřazován také z filosofie nedávno minulé. Jeho poslední dílo bylo odhaleno jako filosofie vědeckého a mravního defaitismu, jako mravní kapitulace vyložené povahy, jako dílo, které demoralisovalo všechny ty, kteří je mohli číst v opisech ještě za války, a které je pobuřovalo, poněvadž je nedovedlo povzbudit v boji. Rádl by l obviněn z theologičnosti, z fideismu, to jest z víry v Boha, která se jevila také v jeho theoretických, filosofických spisech; byl obviněn také z toho, že kazí mládež a že mate zvláště student st vo. Jeho myšlení bylo prohlášeno za romantický útěk ze skutečnosti a jeho úsilí za reakční. Nebudu už nic více uváděti; připomenu jen to, že Rádl pracoval před válkou dost i intensivně v sociální
02.jpg
====================
Josef L. Hromádka Referát pro seminář prof.dra Lad.Riegra. Zim.sem. 1948/49. DON QUIJOTE ČESKÉ FILOSOFIE. Emanuel Rád l 18731942. 1 1 Úvodem. " V minulém měsíci, totiž 21. prosince 1948, uplynulo ve vší tichosti a zamlklosti 75 let od narození Emanuela Rádla, profesora přírodní filosofie a dějin přírodních věd na na pražské université. Pokud vím, byla to jediné Křesťanská revue, která vzpomněla tohoto výročí článkem prof. JL. Hromádky "Prostota a sympatie a poznámkou šifry S.V. "Rádlova víra v pravou skutečnost" /roč.XV.č.10./. Oba pisatelé mají k Rádlovi jistě velmi blízko, ale jejich články nejsou zásadní; jsou to vzpomínky anebo variace na rádlovské thema. Jinak nebylo odnikud slyšet nic. Možná, že se ještě něco objeví, ale předem se zdá být jisté, že toho nebude mnoho. Snad se necítí potřeba, Rádlem se zabývat. Rádl se zdá být vyřazen z dnešní filosofie a je často vyřazován také z filosofie nedávno minulé. Jeho poslední dílo bylo odhaleno jako filosofie vědeckého a mravního defaitismu, jako mravní kapitulace vyložené povahy, jako dílo, které demoralisovalo všechny ty, kteří je mohli číst v opisech ještě za války, a které je pobuřovalo, poněvadž je nedovedlo povzbudit v boji. Rádl by l obviněn z theologičnosti, z fideismu, to jest z víry v Boha, která se jevila také v jeho theoretických, filosofických spisech; byl obviněn také z toho, že kazí mládež a že mate zvláště student st vo. Jeho myšlení bylo prohlášeno za romantický útěk ze skutečnosti a jeho úsilí za reakční. Nebudu už nic více uváděti; připomenu jen to, že Rádl pracoval před válkou dost i intensivně v sociální
====================
03.jpg
====================
2 demokracii, vážil si Marxe a revidoval ho. Co jmenuje Lenin jako program revisionismu, dobře se na něho hodí: materialismus považuje za nepřijatelný a překonaný, odmítá revoluci, odmítá zásadně atheismus; třídní boj a diktaturu proletariátu považuje prohlašuje za neudržitelné. Revisionistou jej však nemůžeme nazvat, protože se nepovažoval za Marxistu. Jak je vidět, měl by každý plné ruce práce, kdo by chtěl Rádla obhajovat. A poslouchal by jej někdo? Je možná poněkud groteskní referovat o knizemianým muže, který je theologem ze zaměstnání je profesorem Husovy fakulty/, dobréha přítele a úzkého spolupracovníka Rádlova, na něhož tedy padá částečně také onen nepříznivý svit onoho světla, ve kterém dnes stojí Rádl. Jediné, co snad může překvapovat, že prof.Hromádka dnes stojí v popředí mezi všemi témi, kdo usilují o novou společnost. Kdo zná blíže názory a myšlení Hromádkovo i Rádlovo, ví o jejich podstatné jednotnosti. Oba jsou si duchovně i názorové podstatně spříznění. Myslím, že tady je jeden ze základních problémů, ke kterým nás vede kniha, o níž mám referovati. Je dnešní posice Hromádkova jeho filosofickým a theologickým omylem ? Není-li, jakým právem prohlašujeme Rádla za reakcionáře axкanádková×ámexnikast ? Je-li, proč dáváme Hromádkovi milost ? Řešení tohoto námětu by ovšem vyžadovalo důkladné dokumentace také z celého Hromádkova díla; to však není dnešním naším úkolem, i když by to bylo na výsost zajímavé i důležité. Zůstaneme tedy pouze u Hromádkovy knížky o Rádlovi. Přejímám až na některé detaily postup Hromádkův. 9 I. Konec starých pořádků. Hromádkova knížka vyšla po prvé jako soukromý tisk na jaře 1943, tedy za Hromádkova válečného pobytu ve Spojených státech. Pisatel říká, že válečné zápasy otvíraly lidem oči pro význam
03.jpg
====================
2 demokracii, vážil si Marxe a revidoval ho. Co jmenuje Lenin jako program revisionismu, dobře se na něho hodí: materialismus považuje za nepřijatelný a překonaný, odmítá revoluci, odmítá zásadně atheismus; třídní boj a diktaturu proletariátu považuje prohlašuje za neudržitelné. Revisionistou jej však nemůžeme nazvat, protože se nepovažoval za Marxistu. Jak je vidět, měl by každý plné ruce práce, kdo by chtěl Rádla obhajovat. A poslouchal by jej někdo? Je možná poněkud groteskní referovat o knizemianým muže, který je theologem ze zaměstnání je profesorem Husovy fakulty/, dobréha přítele a úzkého spolupracovníka Rádlova, na něhož tedy padá částečně také onen nepříznivý svit onoho světla, ve kterém dnes stojí Rádl. Jediné, co snad může překvapovat, že prof.Hromádka dnes stojí v popředí mezi všemi témi, kdo usilují o novou společnost. Kdo zná blíže názory a myšlení Hromádkovo i Rádlovo, ví o jejich podstatné jednotnosti. Oba jsou si duchovně i názorové podstatně spříznění. Myslím, že tady je jeden ze základních problémů, ke kterým nás vede kniha, o níž mám referovati. Je dnešní posice Hromádkova jeho filosofickým a theologickým omylem ? Není-li, jakým právem prohlašujeme Rádla za reakcionáře axкanádková×ámexnikast ? Je-li, proč dáváme Hromádkovi milost ? Řešení tohoto námětu by ovšem vyžadovalo důkladné dokumentace také z celého Hromádkova díla; to však není dnešním naším úkolem, i když by to bylo na výsost zajímavé i důležité. Zůstaneme tedy pouze u Hromádkovy knížky o Rádlovi. Přejímám až na některé detaily postup Hromádkův. 9 I. Konec starých pořádků. Hromádkova knížka vyšla po prvé jako soukromý tisk na jaře 1943, tedy za Hromádkova válečného pobytu ve Spojených státech. Pisatel říká, že válečné zápasy otvíraly lidem oči pro význam
====================
04.jpg
====================
3 toho, co bylo uděláno anebo promešk áno v dobách pokoje. Teprve ve světle světové katastrofy a pod tíhou slz a bolestí začali nové a lépe rozumět tomu, čeho byli svědky v mírových letech mezi 1918 a 1939. Drobné události a často nahodilé výroky předválečné se nyní objevovaly v nových a někdy groteskních rozměrech. Výsledek formuluje Hromádka takto: Chápeme pronikavěji a názorněji své amy ly, svá opominutí, své chyby, ať politické nebo myšlenkové. Rozumíme lépe, než to bylo dříve možno, jak dnešní zkáza je také důsledkem hrozné nedbalosti duchovní a mravní. Začali jsme se obírat vážně a opravdové i tím, co se nedá převést přímo na politického jmenovatele, co zdánlivě nemá politického významu, ale co přece buď je pilířem naší stavby politické anebo dynamitem, ničícím staleté pořádky a instituce. Na tyto myšlenky narazíme u Hromádky každou chvíli; jsou basí jeho tinomádkova pojetí historie a člověka. Doporučuji je zatím vaší paméti. Hromádka pokračuje. Když se zhroutila Evropa z roku 1938, by li vinníci hledáni mezi oficiálními diplomaty, a do jisté míry právem. Ale nevymlouvenme se na diplomaty; což nemá každý národ takové diplomaty, jakých zasluhuje ? Netlumočí diplomati náladu své země a jejího veřejného mínění? Jak to, že v rozhodujících letech právé liberální, kapitalistické státy by ly zachváceny divnou duchovní mdlobou, která je připravila dokonce i o jasné rozpoznání toho, co jim bylo ku prospěchu ? Proč to tak na světě vypadalo ? Ovšemže, žádná katastrofa se nedá vysvětlit bez osobní slabosti a mrákoty těch, kdo na sobě nesou odpovědnost za osud svých zemí. Ale neporozumíme podstatě otázky, zapomeneme-li, že stále žijeme v přechodné době, kdy se mění sama stavba naší vzdělanosti, našeho myšlení, našeho politického a sociálního pořádku. Už koncem 19.století rost lo a prohlubovalo se vědomí, že liberalismus a moderní myšlení vůbec, jak jsme jím byli všichni proniknuti, nestačí. I Masaryk to věděl; ale doufal, že jsme se světovou válkou dostali přes nejnebezpečnější úskalf tyranie i rozvratu. V roce 1925 říkal, že jsme možná ve světové válce překo-
04.jpg
====================
3 toho, co bylo uděláno anebo promešk áno v dobách pokoje. Teprve ve světle světové katastrofy a pod tíhou slz a bolestí začali nové a lépe rozumět tomu, čeho byli svědky v mírových letech mezi 1918 a 1939. Drobné události a často nahodilé výroky předválečné se nyní objevovaly v nových a někdy groteskních rozměrech. Výsledek formuluje Hromádka takto: Chápeme pronikavěji a názorněji své amy ly, svá opominutí, své chyby, ať politické nebo myšlenkové. Rozumíme lépe, než to bylo dříve možno, jak dnešní zkáza je také důsledkem hrozné nedbalosti duchovní a mravní. Začali jsme se obírat vážně a opravdové i tím, co se nedá převést přímo na politického jmenovatele, co zdánlivě nemá politického významu, ale co přece buď je pilířem naší stavby politické anebo dynamitem, ničícím staleté pořádky a instituce. Na tyto myšlenky narazíme u Hromádky každou chvíli; jsou basí jeho tinomádkova pojetí historie a člověka. Doporučuji je zatím vaší paméti. Hromádka pokračuje. Když se zhroutila Evropa z roku 1938, by li vinníci hledáni mezi oficiálními diplomaty, a do jisté míry právem. Ale nevymlouvenme se na diplomaty; což nemá každý národ takové diplomaty, jakých zasluhuje ? Netlumočí diplomati náladu své země a jejího veřejného mínění? Jak to, že v rozhodujících letech právé liberální, kapitalistické státy by ly zachváceny divnou duchovní mdlobou, která je připravila dokonce i o jasné rozpoznání toho, co jim bylo ku prospěchu ? Proč to tak na světě vypadalo ? Ovšemže, žádná katastrofa se nedá vysvětlit bez osobní slabosti a mrákoty těch, kdo na sobě nesou odpovědnost za osud svých zemí. Ale neporozumíme podstatě otázky, zapomeneme-li, že stále žijeme v přechodné době, kdy se mění sama stavba naší vzdělanosti, našeho myšlení, našeho politického a sociálního pořádku. Už koncem 19.století rost lo a prohlubovalo se vědomí, že liberalismus a moderní myšlení vůbec, jak jsme jím byli všichni proniknuti, nestačí. I Masaryk to věděl; ale doufal, že jsme se světovou válkou dostali přes nejnebezpečnější úskalf tyranie i rozvratu. V roce 1925 říkal, že jsme možná ve světové válce překo-
====================
05.jpg
====================
4 nali nejen starý režim, nýbrž i přechodný stav revoluční. Ale nepřekonali jsme, říká Hromádka. Rozklad liberalismu se nedal zasta vit; neměl v sobě obrodné síly. Reakce se na čas zabandh stáhla, ale využila brzy mdloby demokratického světa, aby zorganisovala všechny brutální pudy, které zůstaly a zůstávají pod nánosem civilisace. Nepodařilo se najít společnou základnu pro západní demokracie a sovětský lid. Strach před sovět ským pokusem rozkládal pokrokové síly Západu; nedůvěra k západnímu liberálovi, zbázlivělému a nerozhodnému, zaháněla lid Sovětského svazu do nové a nové isolace. Temné síly zla byly ve světě sveřepější a houževnatější, než Masaryk předpokládal ve svém osvíceném humanismu. Hromádka prý skoro s hrůzou vzpomíná na onu dobu, kdy jsme chodili nad jícnem zdánlivě vyhaslé sopky a nedbali jsme dost obezřetně podzemního dunění; přesto se však s porozuměním zamýšlí nad několika našimi lidmi, kteří s vyčerpávajícím napětím duševních sil opevňovali základy naší společnosti, aby ji zachránili před zánikem, až přijde výbuch a zemětřesení. Jmenuje Masaryka, Šaldu, Karla Čapka, Ferdinanda Peroutku, Kramáře, Pekaře, Viktora Dyka, Edvarda Beneše a Zdeňka Nejedlého. Se zvláštní pietou však vzpomíná na Emanuela Rádla. Nazývá jej v knize Donem Quijotem české filosofie, starším už jménem /uvádí na př. Patočku/; je skutečným problémem, jak to, že Rádl zůstal bez širšího vlivu. Jak to, že spíše dráždil než imponoval ? Hromádka řiká, že nedovede odpovědět přesné na tyto otázky. Snad proto, že ani jeho přátelé ho nedovedli docela chápat, snad proto, že si nedal dost práce, aby důkladné vyložil podstatu svých názorů, že jeho poznámky byly podány ukvapené a vyzývavě, bez žádoucí přesvědčivosti. Neužíval hotových formulí; Hromádka ho přirovnává ke kováři nad rozžhavenou pecí. Závérem; v Rádlovi byl kus ryzí velikosti. Má nám pořád co říci. Uváděl jsem tak široce a možná zdlouhavě všechny detaily z první kapitoly především proto, že je zřetelně vidět blízkost
05.jpg
====================
4 nali nejen starý režim, nýbrž i přechodný stav revoluční. Ale nepřekonali jsme, říká Hromádka. Rozklad liberalismu se nedal zasta vit; neměl v sobě obrodné síly. Reakce se na čas zabandh stáhla, ale využila brzy mdloby demokratického světa, aby zorganisovala všechny brutální pudy, které zůstaly a zůstávají pod nánosem civilisace. Nepodařilo se najít společnou základnu pro západní demokracie a sovětský lid. Strach před sovět ským pokusem rozkládal pokrokové síly Západu; nedůvěra k západnímu liberálovi, zbázlivělému a nerozhodnému, zaháněla lid Sovětského svazu do nové a nové isolace. Temné síly zla byly ve světě sveřepější a houževnatější, než Masaryk předpokládal ve svém osvíceném humanismu. Hromádka prý skoro s hrůzou vzpomíná na onu dobu, kdy jsme chodili nad jícnem zdánlivě vyhaslé sopky a nedbali jsme dost obezřetně podzemního dunění; přesto se však s porozuměním zamýšlí nad několika našimi lidmi, kteří s vyčerpávajícím napětím duševních sil opevňovali základy naší společnosti, aby ji zachránili před zánikem, až přijde výbuch a zemětřesení. Jmenuje Masaryka, Šaldu, Karla Čapka, Ferdinanda Peroutku, Kramáře, Pekaře, Viktora Dyka, Edvarda Beneše a Zdeňka Nejedlého. Se zvláštní pietou však vzpomíná na Emanuela Rádla. Nazývá jej v knize Donem Quijotem české filosofie, starším už jménem /uvádí na př. Patočku/; je skutečným problémem, jak to, že Rádl zůstal bez širšího vlivu. Jak to, že spíše dráždil než imponoval ? Hromádka řiká, že nedovede odpovědět přesné na tyto otázky. Snad proto, že ani jeho přátelé ho nedovedli docela chápat, snad proto, že si nedal dost práce, aby důkladné vyložil podstatu svých názorů, že jeho poznámky byly podány ukvapené a vyzývavě, bez žádoucí přesvědčivosti. Neužíval hotových formulí; Hromádka ho přirovnává ke kováři nad rozžhavenou pecí. Závérem; v Rádlovi byl kus ryzí velikosti. Má nám pořád co říci. Uváděl jsem tak široce a možná zdlouhavě všechny detaily z první kapitoly především proto, že je zřetelně vidět blízkost
====================
06.jpg
====================
5 obou jak osobně tak i v jejich posici a zaměření. Jeden se učil od druhého. Tento fakt musíme podržet na mysli. V následujících kapitolách už půjde o Rádlovu filosofia. Celkem trojí věc bude naším úkolem: 1. porozumět Rádlovi, 2. kriticky posoudit Hromádkovu knížku, 3. alespoň naznačit zhodnocení Rádlovy filosofie. II. K čemu je filosofie ? Rádl byl všude tam, kde bylo třeba postavit se proti křivdě, kde by lo nutno říci slovo proti lži nebo kde se bojovalo o poslední věci člověka. Na jedné studentské konferenci prý prohlásil, že jenom taková filosofie je správná, která dá smysl životu i takového bači na horské salaši. V tom je Rádlovo zavržení intelektualismu, jak se vyjadřuje třebas v Dějinách filosofie /předmluva/. Hromádka interpretuje: k čemu by by la filosofie, kdybychom jí nemohli použít, když žijeme sami, odloučeni od světa, když vychováváme děti, když hovoříme s přítelem, když těšíme člověka v jeho neúspěchu, když potkáme žebráka, když se radíme o správě obce anebo organisujeme politickou stranu ? Pořád nás doprovází otázka, co je správné, co máme dělat, a co je nesprávné; co znamená jednotlivá duše ve společnosti, ve státě, ve vesmíru. Zavržení intelektualistické, dekadentní a snobské filosofie poněkud připomíná Marxe. Na Hromádkuvě formulaci si však můžeme ověřit zásadní rozdíly. Marx prohlásil, že filosofové svět jen rozličné vykládali, že však jde o to, svět změnit; od té doby nesčetně krát to bylo citováno. Filosofie je tedy škrtnuta; jde o pravý opak výkladu, jde o práci, která boří staré a staví nové. A staví se od základů, od začátků. Proto je tak nezbytnos a nevyhnutelno, zbořit vše až do těch základů. Badihmaymanňammamomuman pahaninan Zrušení filosofie ve starém smyslu prohlašuje také Engels: Marxovo pojetí déj in znamená pro filosofii konec na poli dějin právě tak, jako i všechnu přírodní filosofii činí dialektické pojetí přírody stejně zbytečnou jako nemožnou. Pro filosofii,
06.jpg
====================
5 obou jak osobně tak i v jejich posici a zaměření. Jeden se učil od druhého. Tento fakt musíme podržet na mysli. V následujících kapitolách už půjde o Rádlovu filosofia. Celkem trojí věc bude naším úkolem: 1. porozumět Rádlovi, 2. kriticky posoudit Hromádkovu knížku, 3. alespoň naznačit zhodnocení Rádlovy filosofie. II. K čemu je filosofie ? Rádl byl všude tam, kde bylo třeba postavit se proti křivdě, kde by lo nutno říci slovo proti lži nebo kde se bojovalo o poslední věci člověka. Na jedné studentské konferenci prý prohlásil, že jenom taková filosofie je správná, která dá smysl životu i takového bači na horské salaši. V tom je Rádlovo zavržení intelektualismu, jak se vyjadřuje třebas v Dějinách filosofie /předmluva/. Hromádka interpretuje: k čemu by by la filosofie, kdybychom jí nemohli použít, když žijeme sami, odloučeni od světa, když vychováváme děti, když hovoříme s přítelem, když těšíme člověka v jeho neúspěchu, když potkáme žebráka, když se radíme o správě obce anebo organisujeme politickou stranu ? Pořád nás doprovází otázka, co je správné, co máme dělat, a co je nesprávné; co znamená jednotlivá duše ve společnosti, ve státě, ve vesmíru. Zavržení intelektualistické, dekadentní a snobské filosofie poněkud připomíná Marxe. Na Hromádkuvě formulaci si však můžeme ověřit zásadní rozdíly. Marx prohlásil, že filosofové svět jen rozličné vykládali, že však jde o to, svět změnit; od té doby nesčetně krát to bylo citováno. Filosofie je tedy škrtnuta; jde o pravý opak výkladu, jde o práci, která boří staré a staví nové. A staví se od základů, od začátků. Proto je tak nezbytnos a nevyhnutelno, zbořit vše až do těch základů. Badihmaymanňammamomuman pahaninan Zrušení filosofie ve starém smyslu prohlašuje také Engels: Marxovo pojetí déj in znamená pro filosofii konec na poli dějin právě tak, jako i všechnu přírodní filosofii činí dialektické pojetí přírody stejně zbytečnou jako nemožnou. Pro filosofii,
====================
07.jpg
====================
6 vyhnanou z přírody i z déjin, zůstává pak jenom říše čistého myšlení, pokud ještě vůbec zbývá: nauka o zákonech samotného procesu myšlení, logika a dialektika. Naproti tomu Rádlova these, smíme-li si to dovolit, by zněla asi takto: dosavadní filosofové svět především vykládali; je třeba nové filosofie, která by dovedla poslouchat a rozumět; a porozumění je ovšem začátkem nového způsobu jednání. Zatím co Marx se staví nad skutečnost jako její vládce, Rádl chce paslouchat jejímu tepu, porozumět jejímu životu a zařadit se do jedné řady s ní pahamaimu Člověk je slavným sice, ale přece jen synem prosté a neučené matky přírody, a nemá zapomínat na svůj původ. Proto v základech celé Rádlovy filosofie stojí pojem porozumění, pochopení proti pouhému zjištění, konstatování, popsání, odhadnutí. Proto v citované interpretaci začíná Hromádka tím, že filosofie nám má pomoci i tehdy, když jsme sami, odloučeni od světa. Filosofie se jen z nutnosti musí zabývat také světem, ale její podstatné poslání na tom nezávisí. Filosofie je zaměřena k člověku, nikoli od člověka ke svétu; filosofie učí nebo má učit podle Rádla, že celý svět je scénou; nepochopíme, co se hraje, bude me-li popisovat kulisy, obleky, tváře, svět la. Hra ukončí, vyjdete z divadla, ale kusna vás nechá stopy. Vzpomenete si na to a na ono, souhlasíte, nebo se v životě podobným vécem vyhnete. Filosofie má co říci tam, kde je kladena otázka, co je správné a co je nesprávné. Historie filosofie se tedy neodehrává tam, kde je pravda jen poznáním a chyba jen věcí logické analysy, nýbrž skutečné dějiny filosofie se dály a dějí na tomto světě v zápase živých lidí. Takové pojetí ovšem nezná konec filosofie jinak než současně s koncem člověka a vesmíru. Zádný rozvoj vědy nemůže proto vyhnat filosofii z přírody ani z dějin; v této věci Rádl naopak podrobuje moderní vědu kritice ve jménu takové filosofie. A ještě jeden nápadný rozdíl: nemocnému Rádlovi se stala filosofie v posledu utěšitelkou. U Marxe vůbec nenajdeme ani vzdálenou obdobu; taková sentimentalita je urážkou moderního člověka ze století vědeckého rozmachu. Život je boj, jaképak utěšování.
07.jpg
====================
6 vyhnanou z přírody i z déjin, zůstává pak jenom říše čistého myšlení, pokud ještě vůbec zbývá: nauka o zákonech samotného procesu myšlení, logika a dialektika. Naproti tomu Rádlova these, smíme-li si to dovolit, by zněla asi takto: dosavadní filosofové svět především vykládali; je třeba nové filosofie, která by dovedla poslouchat a rozumět; a porozumění je ovšem začátkem nového způsobu jednání. Zatím co Marx se staví nad skutečnost jako její vládce, Rádl chce paslouchat jejímu tepu, porozumět jejímu životu a zařadit se do jedné řady s ní pahamaimu Člověk je slavným sice, ale přece jen synem prosté a neučené matky přírody, a nemá zapomínat na svůj původ. Proto v základech celé Rádlovy filosofie stojí pojem porozumění, pochopení proti pouhému zjištění, konstatování, popsání, odhadnutí. Proto v citované interpretaci začíná Hromádka tím, že filosofie nám má pomoci i tehdy, když jsme sami, odloučeni od světa. Filosofie se jen z nutnosti musí zabývat také světem, ale její podstatné poslání na tom nezávisí. Filosofie je zaměřena k člověku, nikoli od člověka ke svétu; filosofie učí nebo má učit podle Rádla, že celý svět je scénou; nepochopíme, co se hraje, bude me-li popisovat kulisy, obleky, tváře, svět la. Hra ukončí, vyjdete z divadla, ale kusna vás nechá stopy. Vzpomenete si na to a na ono, souhlasíte, nebo se v životě podobným vécem vyhnete. Filosofie má co říci tam, kde je kladena otázka, co je správné a co je nesprávné. Historie filosofie se tedy neodehrává tam, kde je pravda jen poznáním a chyba jen věcí logické analysy, nýbrž skutečné dějiny filosofie se dály a dějí na tomto světě v zápase živých lidí. Takové pojetí ovšem nezná konec filosofie jinak než současně s koncem člověka a vesmíru. Zádný rozvoj vědy nemůže proto vyhnat filosofii z přírody ani z dějin; v této věci Rádl naopak podrobuje moderní vědu kritice ve jménu takové filosofie. A ještě jeden nápadný rozdíl: nemocnému Rádlovi se stala filosofie v posledu utěšitelkou. U Marxe vůbec nenajdeme ani vzdálenou obdobu; taková sentimentalita je urážkou moderního člověka ze století vědeckého rozmachu. Život je boj, jaképak utěšování.
====================
08.jpg
====================
7 Hromádka připomíná, že ovšem s oficiálním světem akademickým měl Rádl smůlu. Dráždil své kolegy způsobem svého filosofování a nezvyklostí své polemiky. Hromádka přesto soudí, že byl jedním z našich největších filosofů, a že v letech 1918 1938 přesahoval hloubkou svého pohledu, pronikavostí svého myšlení a životností svého zájmu všechny ostatní české filosofy. Védél prý, že stojíme na přelomu věků a že staré pokrokové ideály nestačí pro blížící se krisi. Je ovšem nesmírně těžko vážit takové výroky. Na čem se to dá ověřit ? Musíme si nechat soud až pro jednotlivé otázky. Zabývejme se však jednou otázkou, která bývala už za života Rádlova mnohokrát nadhozena. Byl Rádl vůbec filosof ? Castokráte mu bylo vytýkáno, že do své filosofie zaplétá theologii. To může mít v podstatě dvojí různý smysl. Je vytýkána buǎ chybnost Rádlova pojetí filosofie anebo nedůslednost tomuto pojetí. V prvním případě je třeba odůvodnit, proč je filosofie nutně něco jiného než si Rádl představoval. V druhém případě je třeba dokumentovat, kde se Rádl od svého filosofického programu odchýlil. O poměru filosofie a theologie napsal Rádl v roce 1927 článek do I.roč.Křesťanské revue. Tam prohlásil, že theologie, neuznávající za svůj základ zjevení, nemá existenčního důvodu, nemajíc ani vlastního předmětu ani vlastní methody. Jestliže se filosofie zabývá studiem toho, co konec konců jest, t.j.co existuje a co jest správné, kde jest pak ještě nějaké místo pro theologii? Ale pokračuje: Jedna z dnešních úloh filosofie jest pochopiti, že si neprávem osobovala úkol sestrojovati náboženství a theologis ovati. Theologie není kapitolou z filosofie, nýbrž vědou samostatnou, jež své nároky na existenci nemá od filosofie právě tak jako je nemá od filosofie přírodověda. A potom Bádl staví jakousi hierarchii, kde nad oblastí přírodovědy je oblast filosofie a nad oblastí filosofie je oblast zjevení. Tomuto schematu jest rozuměti tak. Mysl lidská vnáší do soudů o světě pojmy, které nejsou vzaty ze smyslové zkušenosti a tyto pojmy si sama tvoří, aby tento svět pochopila. Tyto pojmy neruší přírodo-
08.jpg
====================
7 Hromádka připomíná, že ovšem s oficiálním světem akademickým měl Rádl smůlu. Dráždil své kolegy způsobem svého filosofování a nezvyklostí své polemiky. Hromádka přesto soudí, že byl jedním z našich největších filosofů, a že v letech 1918 1938 přesahoval hloubkou svého pohledu, pronikavostí svého myšlení a životností svého zájmu všechny ostatní české filosofy. Védél prý, že stojíme na přelomu věků a že staré pokrokové ideály nestačí pro blížící se krisi. Je ovšem nesmírně těžko vážit takové výroky. Na čem se to dá ověřit ? Musíme si nechat soud až pro jednotlivé otázky. Zabývejme se však jednou otázkou, která bývala už za života Rádlova mnohokrát nadhozena. Byl Rádl vůbec filosof ? Castokráte mu bylo vytýkáno, že do své filosofie zaplétá theologii. To může mít v podstatě dvojí různý smysl. Je vytýkána buǎ chybnost Rádlova pojetí filosofie anebo nedůslednost tomuto pojetí. V prvním případě je třeba odůvodnit, proč je filosofie nutně něco jiného než si Rádl představoval. V druhém případě je třeba dokumentovat, kde se Rádl od svého filosofického programu odchýlil. O poměru filosofie a theologie napsal Rádl v roce 1927 článek do I.roč.Křesťanské revue. Tam prohlásil, že theologie, neuznávající za svůj základ zjevení, nemá existenčního důvodu, nemajíc ani vlastního předmětu ani vlastní methody. Jestliže se filosofie zabývá studiem toho, co konec konců jest, t.j.co existuje a co jest správné, kde jest pak ještě nějaké místo pro theologii? Ale pokračuje: Jedna z dnešních úloh filosofie jest pochopiti, že si neprávem osobovala úkol sestrojovati náboženství a theologis ovati. Theologie není kapitolou z filosofie, nýbrž vědou samostatnou, jež své nároky na existenci nemá od filosofie právě tak jako je nemá od filosofie přírodověda. A potom Bádl staví jakousi hierarchii, kde nad oblastí přírodovědy je oblast filosofie a nad oblastí filosofie je oblast zjevení. Tomuto schematu jest rozuměti tak. Mysl lidská vnáší do soudů o světě pojmy, které nejsou vzaty ze smyslové zkušenosti a tyto pojmy si sama tvoří, aby tento svět pochopila. Tyto pojmy neruší přírodo-
====================
09.jpg
====================
8. vědu; filosofie neruší poznání přírodovědecké, i když prý chápeme, že oblast filosofie jest nad oblastí přírodovědy. Filosofie nemůže řešit své problémy bez ohledu na vědu, na fakta, na theorie, na zkušenost; filosof ovšem musí vědy dbáti a vzhledem k ní tvoří své pojmy, ale sám je tvoří a nepřejímá jich od vědy. Rádl uvádí příklady takových pojmů: podstata skutečnosti, hranice poznání, základní zákon mravní, absolutní pravda, nesmrtelnost, to jsou vlastní otázky filosofické, t.j. ani obsahem ani methodou nepatří do véd positivních. Filosofie ovšem může překročiti svá práva a tehdy je nutno ji na místě odmítnouti. Když Hegel filosoficky dokazoval, že mezi Martem a Jupiterem nemůže býti jiné planety, chybil, a védcové mu to právem vytkli. Samoestatnost filosofie však nebyla dotčena. Obdobně však i nad oblastí filosofie jest oblast jiná, která také neruší poznání filosofické, a to je oblast zjevení, oblast theologie. I theologie může překročit svá práva. Když se za zjevení vydává, že slunce se zastavilo na obloze, věda, právem tuto chybu theologie opravuje, ale opět samostatnost theologie se tím neruší. Filosof se ptá: jaký mají smysl české dějiny ? Co je podstatou prostoru ? Jest duše lidská a jaká jest ? Co je vlastním základem hmoty ? Atd. Na tyto otázky hledá namáhavě odpovědi, věnuje hledání celý život, jiní se o jeho hledání zajímají. Proč však, k čemu konec konců hledá ? Element ární touhou po pravdě odůvodníme studium filosofické /a filosofií odůvodníme véau/; jaký smysl však má toto hledání pravdy samo? Proč pravdu a ne raději lež, jak se ptal Nietzsche ? Jestliže vědu odůvodníme filosofií, nutno smysl filosofie odůvodniti něčím, co stojí nad ní. Jest absolutní příkaz, absolutní moc, cosi neodvratného, co mne nut, abych věřil v pravdu. Toto něco, čemu se podvoluji, má zdroj ve zjevení. A Rádl charakterisuje zjevení jako skuQU tečnost člověku dana, nepocházející ani ze zkušenosti ani z rozumu, Mera nevyvozen@vani indukcí ani dedukcí, nýbrž jest "dříve než všechny tyto
09.jpg
====================
8. vědu; filosofie neruší poznání přírodovědecké, i když prý chápeme, že oblast filosofie jest nad oblastí přírodovědy. Filosofie nemůže řešit své problémy bez ohledu na vědu, na fakta, na theorie, na zkušenost; filosof ovšem musí vědy dbáti a vzhledem k ní tvoří své pojmy, ale sám je tvoří a nepřejímá jich od vědy. Rádl uvádí příklady takových pojmů: podstata skutečnosti, hranice poznání, základní zákon mravní, absolutní pravda, nesmrtelnost, to jsou vlastní otázky filosofické, t.j. ani obsahem ani methodou nepatří do véd positivních. Filosofie ovšem může překročiti svá práva a tehdy je nutno ji na místě odmítnouti. Když Hegel filosoficky dokazoval, že mezi Martem a Jupiterem nemůže býti jiné planety, chybil, a védcové mu to právem vytkli. Samoestatnost filosofie však nebyla dotčena. Obdobně však i nad oblastí filosofie jest oblast jiná, která také neruší poznání filosofické, a to je oblast zjevení, oblast theologie. I theologie může překročit svá práva. Když se za zjevení vydává, že slunce se zastavilo na obloze, věda, právem tuto chybu theologie opravuje, ale opět samostatnost theologie se tím neruší. Filosof se ptá: jaký mají smysl české dějiny ? Co je podstatou prostoru ? Jest duše lidská a jaká jest ? Co je vlastním základem hmoty ? Atd. Na tyto otázky hledá namáhavě odpovědi, věnuje hledání celý život, jiní se o jeho hledání zajímají. Proč však, k čemu konec konců hledá ? Element ární touhou po pravdě odůvodníme studium filosofické /a filosofií odůvodníme véau/; jaký smysl však má toto hledání pravdy samo? Proč pravdu a ne raději lež, jak se ptal Nietzsche ? Jestliže vědu odůvodníme filosofií, nutno smysl filosofie odůvodniti něčím, co stojí nad ní. Jest absolutní příkaz, absolutní moc, cosi neodvratného, co mne nut, abych věřil v pravdu. Toto něco, čemu se podvoluji, má zdroj ve zjevení. A Rádl charakterisuje zjevení jako skuQU tečnost člověku dana, nepocházející ani ze zkušenosti ani z rozumu, Mera nevyvozen@vani indukcí ani dedukcí, nýbrž jest "dříve než všechny tyto
====================
10.jpg
====================
9 methody anebo jest "nad" nimi tak jako jest filosofické poznání dříve než vědecké a jest nad ním. Uzavírám. Rádlovo pojetí filosofie není rušeno v jeho spisech; Rádl se skutečně vždycky pohyboval v mezích filosofie, jak ji sám pojímal. T.zv. zjevení se dovolával opět v těchto mezích a tedy podle výměru dovolené. Nelze mu vytýkat nedůslednost filosofického programu, nýbrž jedině chybné pojetí filosofie. Ale v čem je chybné ? Rádlovo pojetí stojí na jeho víře v Boha a na odevzdanosti absolutnímu mravnímu zákonu. To znamená řešení dvou otázek: smí filosof věřit tak, že to je zřetelné i v jeho filosofii anebo musí být každý filosof ex definitione alespoň ve svých knihách atheistou a jeho vira se mu ponechá v nejlepším případě jako soukromá záležitost, S kterou však musí zůstat doma ? A za druhé: je otázka mravnosti a mtavního zákona vyřešena definitivně tak, že není absolutních norem ? Nesmí už dnes nikdo pod trestem exkomunikace z filosofických. řad mluvit o věčném příkazu pravdivosti a lásky ? Tyto otázky se nám budou znovu opakovat v poslední kapitole Hromádkovy knížky, nazvané Věřící filosof a poslední soud. Názor Hromádkův na tuto věc je však již nyní formulován takto: Opravdový filosof, který vede myšlenkový zápas v oblasti ducha a mravní odpovědnosti a který je bezpodmínečné loyální před trůnem absolutní pravdy, nesloží nikdy svých rukou, i kdyby zdánlivě nebylo naděje, nezastrčí meče, ale vykřikne Pravda vítězí Právo je více než bezpráví Svoboda má potřít otroctví a bude bojovati proti smrti. Naproti tomu Rádl byl vždy proti takové filosofii, která žije jen ve světě svých snů a snadno končí v sentimentální uvzdychanosti. Taková filosofie neporozumí nikdy podstatě toho, co se dějě ve světě. Z této poslední poznámky prof. Hromádky poznáváme mimo jiné též to, že zdaleka nepovažuje útěšnost filosofie Rádlovy za nějakou saat imentální uvzdychanost a tím méně za útěk ze světa. Takových výtek se narodilo poslední dobou veliké množství; všechny zapomínají, že Rádl po celý svůj život byl jedním z nejagilnějších a
10.jpg
====================
9 methody anebo jest "nad" nimi tak jako jest filosofické poznání dříve než vědecké a jest nad ním. Uzavírám. Rádlovo pojetí filosofie není rušeno v jeho spisech; Rádl se skutečně vždycky pohyboval v mezích filosofie, jak ji sám pojímal. T.zv. zjevení se dovolával opět v těchto mezích a tedy podle výměru dovolené. Nelze mu vytýkat nedůslednost filosofického programu, nýbrž jedině chybné pojetí filosofie. Ale v čem je chybné ? Rádlovo pojetí stojí na jeho víře v Boha a na odevzdanosti absolutnímu mravnímu zákonu. To znamená řešení dvou otázek: smí filosof věřit tak, že to je zřetelné i v jeho filosofii anebo musí být každý filosof ex definitione alespoň ve svých knihách atheistou a jeho vira se mu ponechá v nejlepším případě jako soukromá záležitost, S kterou však musí zůstat doma ? A za druhé: je otázka mravnosti a mtavního zákona vyřešena definitivně tak, že není absolutních norem ? Nesmí už dnes nikdo pod trestem exkomunikace z filosofických. řad mluvit o věčném příkazu pravdivosti a lásky ? Tyto otázky se nám budou znovu opakovat v poslední kapitole Hromádkovy knížky, nazvané Věřící filosof a poslední soud. Názor Hromádkův na tuto věc je však již nyní formulován takto: Opravdový filosof, který vede myšlenkový zápas v oblasti ducha a mravní odpovědnosti a který je bezpodmínečné loyální před trůnem absolutní pravdy, nesloží nikdy svých rukou, i kdyby zdánlivě nebylo naděje, nezastrčí meče, ale vykřikne Pravda vítězí Právo je více než bezpráví Svoboda má potřít otroctví a bude bojovati proti smrti. Naproti tomu Rádl byl vždy proti takové filosofii, která žije jen ve světě svých snů a snadno končí v sentimentální uvzdychanosti. Taková filosofie neporozumí nikdy podstatě toho, co se dějě ve světě. Z této poslední poznámky prof. Hromádky poznáváme mimo jiné též to, že zdaleka nepovažuje útěšnost filosofie Rádlovy za nějakou saat imentální uvzdychanost a tím méně za útěk ze světa. Takových výtek se narodilo poslední dobou veliké množství; všechny zapomínají, že Rádl po celý svůj život byl jedním z nejagilnějších a
====================
11.jpg
====================
10 politicky nejvíce interesovaných českých filosofů vůbec; intensita jeho politické činnosti je porovnatelná jedině se zjevem profesora Masaryka. Hromádka říká: ilusionismus končí vždycky ve slabošské neutralité; ovšemže pak amháibavi u Rádla nemůže být o nějaké neutralitě ani řeči. V této souvislosti naznačuje autor také i kdy ž možná ani nechtěné cestu k porozuměnění tzv. reakcionářství Rádlovy filosofie. Reakce, říká, vždycky žije z únavy, skepse a resignace. Rádl však se nikdy nedostal do otrávené nálady a kocoviny, ve které se octla a uvázla západní inteligence. Hromádka se dokonce vyjadřuje takto: Nová světová katastrofa byla z velké části zaviněna a uspíše na nedostatkem statečné a věřící filosofie. Západoevropské a americké inteligenci scházelt myslitelné síly a autority Masarykovy, pronikavosti a důraznosti Rádlovy. III. Liberalismus nacionalismus, smysl českých dějin. Proberu nyní v krátkosti tři kapitoly, které nám dnes budou sloužit jenom za ilustraci. V prvé z nich je kreslen Rádl ve sporu s liberalismem, in concreto především s Ferdinandem Peroutkou a částečně i Karlem Čapkem, ovšem s tímto jen v náznacích. Celá řada společných rysů se dá najít na Rádlovi i na Peroutkovi. A přece vidí Hromádka mezi nimi rozdíl zásadní. V Peroutkovi se hned po válce ozvala vášnivá touha civilisovaného člověka po klidu, pohodě, smírné spolupráci a kompromisu. Hromádka nazývá takovou touhu konde líkovstvím. Rádl prý nevěřil, že je už čas, abychom si jako Kondelíci sedli v bačkorách k svému krbu. Světový převrat není u konce. Rádl vétřil ze vzduchu nevyřízené otázky a cítil, že musí bojovat dále, aby se podstatné otázky národní a sociální, ale také mravní a náboženské, vyřídily správným a trvalým. způsobem. Kdo by netoužil po klidu a závětří ? Ale z kondelíkovství nelze dělat zásadu nebo životní styl. Touha po klidu, po šos áckém pohodlí, po smírné pohodě, nedostatek duševní bdělosti oslabí v lidech pochopení pro to, co se ve světě děje; umrtví v nich všechno
11.jpg
====================
10 politicky nejvíce interesovaných českých filosofů vůbec; intensita jeho politické činnosti je porovnatelná jedině se zjevem profesora Masaryka. Hromádka říká: ilusionismus končí vždycky ve slabošské neutralité; ovšemže pak amháibavi u Rádla nemůže být o nějaké neutralitě ani řeči. V této souvislosti naznačuje autor také i kdy ž možná ani nechtěné cestu k porozuměnění tzv. reakcionářství Rádlovy filosofie. Reakce, říká, vždycky žije z únavy, skepse a resignace. Rádl však se nikdy nedostal do otrávené nálady a kocoviny, ve které se octla a uvázla západní inteligence. Hromádka se dokonce vyjadřuje takto: Nová světová katastrofa byla z velké části zaviněna a uspíše na nedostatkem statečné a věřící filosofie. Západoevropské a americké inteligenci scházelt myslitelné síly a autority Masarykovy, pronikavosti a důraznosti Rádlovy. III. Liberalismus nacionalismus, smysl českých dějin. Proberu nyní v krátkosti tři kapitoly, které nám dnes budou sloužit jenom za ilustraci. V prvé z nich je kreslen Rádl ve sporu s liberalismem, in concreto především s Ferdinandem Peroutkou a částečně i Karlem Čapkem, ovšem s tímto jen v náznacích. Celá řada společných rysů se dá najít na Rádlovi i na Peroutkovi. A přece vidí Hromádka mezi nimi rozdíl zásadní. V Peroutkovi se hned po válce ozvala vášnivá touha civilisovaného člověka po klidu, pohodě, smírné spolupráci a kompromisu. Hromádka nazývá takovou touhu konde líkovstvím. Rádl prý nevěřil, že je už čas, abychom si jako Kondelíci sedli v bačkorách k svému krbu. Světový převrat není u konce. Rádl vétřil ze vzduchu nevyřízené otázky a cítil, že musí bojovat dále, aby se podstatné otázky národní a sociální, ale také mravní a náboženské, vyřídily správným a trvalým. způsobem. Kdo by netoužil po klidu a závětří ? Ale z kondelíkovství nelze dělat zásadu nebo životní styl. Touha po klidu, po šos áckém pohodlí, po smírné pohodě, nedostatek duševní bdělosti oslabí v lidech pochopení pro to, co se ve světě děje; umrtví v nich všechno
====================
12.jpg
====================
11 přesvědčení a pohotové odhodlání bránit velkých statků krví a životy. Budou zmateni, až přijde kritický převrat v dějinách a až se začne rozhodovat o všechny velké statky ducha, vzdělanosti a právního řádu. Nakonec zdůrazňuje Hromádka pathos. Říká: Nepathetičnost dnešní doby má zcela viditelné kořeny ve zcela určitém názoru životním; v názoru, že všechna kultura a tak zvané duchovní statky jsou jen plodem země, odleskem télesné pudovosti a jakých si ne osobních Ovšem sil hospodářských. Ale nejde o idealistické nadšení, nadšení bez lásky, s ledem v srdci; není, naprosto není pravdy bez prosté a střízlivé, mravné teplé a citlivé lásky v životě nejvšednějším. Ale v Rádlovi byl pravý pathos. Takto si jej Hromádka představuje: když pročítáte Rádlovy knihy, máte každou chvíli dojem, jako by se zastavil, pohlédl k nebesům a poklekl; jako by obnovoval slib vérnosti a oddanosti, jako by k vám mluvil ve jménu Boha živého, jako by zvedal ruku a s prosebným gestem vás varoval před nesprávným směrem. A jako na doklad uvádí Hromádka řadu citátů. K tomu jen několik slov. Je podstatný rozdíl mezi Marxovým a Rádlovým bojem proti liberalismu. Marx de facto útočí na liberalismus dekadentní, rozložený, skeptický, neschopný činu a zvrhající se ve společenské formy fašistické. Naopak bere do rukou pochodeň liberalismu z vrcholů jeho působení nebo, jak se to někdy vyjadřuje, pochodeň pokrokovosti, kterou rozkládající se liberalismus už dávno ztratil. Naproti tomu Rádl útočí proti liberalismu v celé jeho šířce, označiv jej za vzponu proti duchu. Tím ovšem se nutně jeho útok obrací i proti samotnému marxismu. Liberalismus podle něho rozvinul lhostejnost k celému rozsahu duchovního života; marxismus však šel ještě dále: je pokusem potlačit ohromnou státní silou v člověku to, co bylo až dosud pokládáno za říši nejhlubších, nejlidštějších sil. V marxisma vyrůstá přesvědčení, podle Rádla, že duchovní život jednotlivcův je pro společnost nebezpečný: přesvědčení lidské, víra, mravní názory, historie, vůbec vše, co jest podstaty ideové, musí být přísně oddalováno od skutečného, dovoleného
12.jpg
====================
11 přesvědčení a pohotové odhodlání bránit velkých statků krví a životy. Budou zmateni, až přijde kritický převrat v dějinách a až se začne rozhodovat o všechny velké statky ducha, vzdělanosti a právního řádu. Nakonec zdůrazňuje Hromádka pathos. Říká: Nepathetičnost dnešní doby má zcela viditelné kořeny ve zcela určitém názoru životním; v názoru, že všechna kultura a tak zvané duchovní statky jsou jen plodem země, odleskem télesné pudovosti a jakých si ne osobních Ovšem sil hospodářských. Ale nejde o idealistické nadšení, nadšení bez lásky, s ledem v srdci; není, naprosto není pravdy bez prosté a střízlivé, mravné teplé a citlivé lásky v životě nejvšednějším. Ale v Rádlovi byl pravý pathos. Takto si jej Hromádka představuje: když pročítáte Rádlovy knihy, máte každou chvíli dojem, jako by se zastavil, pohlédl k nebesům a poklekl; jako by obnovoval slib vérnosti a oddanosti, jako by k vám mluvil ve jménu Boha živého, jako by zvedal ruku a s prosebným gestem vás varoval před nesprávným směrem. A jako na doklad uvádí Hromádka řadu citátů. K tomu jen několik slov. Je podstatný rozdíl mezi Marxovým a Rádlovým bojem proti liberalismu. Marx de facto útočí na liberalismus dekadentní, rozložený, skeptický, neschopný činu a zvrhající se ve společenské formy fašistické. Naopak bere do rukou pochodeň liberalismu z vrcholů jeho působení nebo, jak se to někdy vyjadřuje, pochodeň pokrokovosti, kterou rozkládající se liberalismus už dávno ztratil. Naproti tomu Rádl útočí proti liberalismu v celé jeho šířce, označiv jej za vzponu proti duchu. Tím ovšem se nutně jeho útok obrací i proti samotnému marxismu. Liberalismus podle něho rozvinul lhostejnost k celému rozsahu duchovního života; marxismus však šel ještě dále: je pokusem potlačit ohromnou státní silou v člověku to, co bylo až dosud pokládáno za říši nejhlubších, nejlidštějších sil. V marxisma vyrůstá přesvědčení, podle Rádla, že duchovní život jednotlivcův je pro společnost nebezpečný: přesvědčení lidské, víra, mravní názory, historie, vůbec vše, co jest podstaty ideové, musí být přísně oddalováno od skutečného, dovoleného
====================
13.jpg
====================
: 12 veřejného života, jenž smí být jen hospodářský. Nakonec se Rádl ptá: jak dlouho tato vz pora proti duchu obstojí ? Tady je tedy zřejmé, že Rádlovo pojetí a odmítání liberalismu je něco nejen docela jiného, nýbrž právě opačného než je tomu v marxismus. Brzy po světové válce stáli vedle sebe profesoři Zdeněk Nejedlý a Emanuel Rádl v jedné zprvu frontě, jsouce ve střehu, aby se náš velký zápas o státní a národně politickou svéprávnost neproměnil v lacinou a vulgární protiněmeckou náladu. Zvláště pak Rádl se podle Hromádky zabýval neustále otázkou spolupráce Čechů s Němci a bez přestání tvrdil, že naši národní vůdcové a náš lid projdou úspěšně zkouškou zralosti jen tenkrát, najdou-li správný klíč k rozřešení sporu českonémeckého. Svůj spis o tomto sporu nazval Rádl sám filosofií míru mezi obojím lidem. Považoval za neštěstí světové, že se novodobé lidstvo rozpadlo v kmeny, rasy, národy a suverénní státy bez jednotící duchovní a mravní ideje. Podle Rádla je samo pojetí národního státu chybné: takový stát není vybudován na všelidských anebo věčných zásadách práva a respektu k osobnosti, nýbrž na biologických, přírodních vlastnostech lidí, na jejich kmenové nebo rasové příslušnosti. Rádlovi naproti tomu šlo především o to, aby inteligence i lid porozuměli, že podstata a smysl národa tkví v oblasti duchovní, mravní a myšlenkové; v tom následoval Masaryka. Hromádka domýšlí Rádla až do přítomnosti a prohlašuje, že velice souhlasí s Rádlem, že svůj program musíme také v oblasti theorie pozvednout na takovou výši, aby by lo patrno, že náš národní a politický boj dnešní je namířen proti nejelement árnějším předpokladům nacistické ideologie a praxe. V pojetí státu opravuje, přetavuje podle Hromádky profesor Rádl Masarykovu představu demokracie v duchu smluvní theorie státní, kde vnější, mechanická autorita většiny musí být nahrazena dohodou rovnoprávných občanů. Budé také třeba revidovat heslo o svrchovano sti a sebeurčení národů. Každé hmotné násilí, kterému by bylo odevzdáno řešení německé otázky, by bylo dokladem slabosti lidského
13.jpg
====================
: 12 veřejného života, jenž smí být jen hospodářský. Nakonec se Rádl ptá: jak dlouho tato vz pora proti duchu obstojí ? Tady je tedy zřejmé, že Rádlovo pojetí a odmítání liberalismu je něco nejen docela jiného, nýbrž právě opačného než je tomu v marxismus. Brzy po světové válce stáli vedle sebe profesoři Zdeněk Nejedlý a Emanuel Rádl v jedné zprvu frontě, jsouce ve střehu, aby se náš velký zápas o státní a národně politickou svéprávnost neproměnil v lacinou a vulgární protiněmeckou náladu. Zvláště pak Rádl se podle Hromádky zabýval neustále otázkou spolupráce Čechů s Němci a bez přestání tvrdil, že naši národní vůdcové a náš lid projdou úspěšně zkouškou zralosti jen tenkrát, najdou-li správný klíč k rozřešení sporu českonémeckého. Svůj spis o tomto sporu nazval Rádl sám filosofií míru mezi obojím lidem. Považoval za neštěstí světové, že se novodobé lidstvo rozpadlo v kmeny, rasy, národy a suverénní státy bez jednotící duchovní a mravní ideje. Podle Rádla je samo pojetí národního státu chybné: takový stát není vybudován na všelidských anebo věčných zásadách práva a respektu k osobnosti, nýbrž na biologických, přírodních vlastnostech lidí, na jejich kmenové nebo rasové příslušnosti. Rádlovi naproti tomu šlo především o to, aby inteligence i lid porozuměli, že podstata a smysl národa tkví v oblasti duchovní, mravní a myšlenkové; v tom následoval Masaryka. Hromádka domýšlí Rádla až do přítomnosti a prohlašuje, že velice souhlasí s Rádlem, že svůj program musíme také v oblasti theorie pozvednout na takovou výši, aby by lo patrno, že náš národní a politický boj dnešní je namířen proti nejelement árnějším předpokladům nacistické ideologie a praxe. V pojetí státu opravuje, přetavuje podle Hromádky profesor Rádl Masarykovu představu demokracie v duchu smluvní theorie státní, kde vnější, mechanická autorita většiny musí být nahrazena dohodou rovnoprávných občanů. Budé také třeba revidovat heslo o svrchovano sti a sebeurčení národů. Každé hmotné násilí, kterému by bylo odevzdáno řešení německé otázky, by bylo dokladem slabosti lidského
====================
14.jpg
====================
13 rozumu. Skutečná porážka sammma Německa se musí odehrát na půdě due ducha. Smysl toho je ten: nejde o to, aby proti německým macionáinfimm rasovým romant ikům zvítězili čeští nebo polští, jugoslávští nebo ruští nacionální romant ik ové; dnes jde o to, aby Evropa byla postavena na tak mohutné mravní a duchové základy, aby byla vybudována na tak universálním odkazu evropských dějin, že vztah mezi národy a státy nabude nové povahy. Nebo jinými slovy: Hitler musí být poražen na padě bojištích, musí být poražen na půdě politické bez milosti a kompromisu, ale především musí být poražen na půdě ducha, ve škole rozumu a ve svatyni svědomí. Tak interpretuje Hromádka, a je přesvědčen, že v Rádlovi vyvrcholuje československý duchový zápas s německým rasovým nacionalismem, s ponurým fatalismem německých filosofů, s pessimistickýn kultem náhody, násilí, pudů, moci a tělesného hrdinství. Nebudu tady blíže uvádět nic z kapitoly o smyslu českých dějin. Podle mého názoru je to nejslabší kapitola z celé knihy, a to bohužel ve věci, která má v Rádlově filosofii eminentní význam. Poněvadž by to však znamenalo neúměrné rozšíření našeho the matu, nebudu tady nic z Rádlovy filosofie dějin a zvláště českých dějin mám připomínat. To ovšem je třeba připomenout, že v takovém pojednání o Rádlové filosofii, které by si činilo nárok na interpretaci třebas jen základních jejích pilířů, by ovšem kapitola o pojetí dějin nesměla v žádném případě chybét. IV. Člověk a společnost. V prvé řadě uvádí Hromádka Rádlovy názory na školu a na výchovu. Interpretuje takto: Učitelovým májmem úkolem je hájit školy proti nahodilým vlivům politickým a vlasteneckým; vzpfrat se zájmům stran a státu, a raději se nechat otrávit jako Sokrates než školu zpolitisovat, znacionalisovat, zpokrokářštět. Rádlův boj byl bojem proti obludnému totalitnímu režimu jakéhokoli ražení. Dokud si škola uchrání vše lidskou základnu, své ovzduší věčnosti proti vnějším
14.jpg
====================
13 rozumu. Skutečná porážka sammma Německa se musí odehrát na půdě due ducha. Smysl toho je ten: nejde o to, aby proti německým macionáinfimm rasovým romant ikům zvítězili čeští nebo polští, jugoslávští nebo ruští nacionální romant ik ové; dnes jde o to, aby Evropa byla postavena na tak mohutné mravní a duchové základy, aby byla vybudována na tak universálním odkazu evropských dějin, že vztah mezi národy a státy nabude nové povahy. Nebo jinými slovy: Hitler musí být poražen na padě bojištích, musí být poražen na půdě politické bez milosti a kompromisu, ale především musí být poražen na půdě ducha, ve škole rozumu a ve svatyni svědomí. Tak interpretuje Hromádka, a je přesvědčen, že v Rádlovi vyvrcholuje československý duchový zápas s německým rasovým nacionalismem, s ponurým fatalismem německých filosofů, s pessimistickýn kultem náhody, násilí, pudů, moci a tělesného hrdinství. Nebudu tady blíže uvádět nic z kapitoly o smyslu českých dějin. Podle mého názoru je to nejslabší kapitola z celé knihy, a to bohužel ve věci, která má v Rádlově filosofii eminentní význam. Poněvadž by to však znamenalo neúměrné rozšíření našeho the matu, nebudu tady nic z Rádlovy filosofie dějin a zvláště českých dějin mám připomínat. To ovšem je třeba připomenout, že v takovém pojednání o Rádlové filosofii, které by si činilo nárok na interpretaci třebas jen základních jejích pilířů, by ovšem kapitola o pojetí dějin nesměla v žádném případě chybét. IV. Člověk a společnost. V prvé řadě uvádí Hromádka Rádlovy názory na školu a na výchovu. Interpretuje takto: Učitelovým májmem úkolem je hájit školy proti nahodilým vlivům politickým a vlasteneckým; vzpfrat se zájmům stran a státu, a raději se nechat otrávit jako Sokrates než školu zpolitisovat, znacionalisovat, zpokrokářštět. Rádlův boj byl bojem proti obludnému totalitnímu režimu jakéhokoli ražení. Dokud si škola uchrání vše lidskou základnu, své ovzduší věčnosti proti vnějším
====================
15.jpg
====================
14 vlivům, je dobře. Je to důkaz, že stát a národ, společnost a třídy se pořád ještě podřizují rovině pravdy a spravedlnosti, dobra a sympatie. Jedinec se pořád ještě může dovolávat práva proti celku, menšina proti násilí většiny, slabý proti silnému, ubo žák proti bohatému, otrok proti otrokáři. Ale béda, když se národ ne bo stát zmocní školy, běda, když se politické skupiny pokusí o vládu nad dítětem a nad svobodou učitelovou. Ať je to totalita jakékoli povahy, třeba totalita demokratická: je-li zničena škola jako dílna lidskosti, je-li podrobena nahodilým politickým zájmům, pak padne svoboda, padnou věčné normy nad životem společnost se promění v beztvarou masu, v komandovaný dav nebo mraveništé individuí. Ale nemá stát nebo národ práva na školu ? Nemá práva vychovávat děti ke svým politickým a vlasteneckým cílům ? táže se Hromádka. Nemá práva, zrovna tak, jako nemá práva na církev a na rodinu odpovídá Rádl. Čím spravedlivější a lidštější je stát, tím úzkostlivěji chrání nedotknutelnost svědomí a víry. A tím loy álnější občané vycházejí ze školy. Hromádka pokračuje. Rádl se nedal mást ani socialistickým názorem, že osobní život konec konců závisí na společenských řádech a institucích a že je třeba buď zreformovat anebo revolučné přestavět společnost, aby jednotlivec dosáhl vyšší úrovně mravní a sociální. Nikoli, volal Rádl. Celá politická a sociální nadstavba by visela ve vzduchu, psal, kdyby nebylo vnitřního duchovního života jednotlivcova. Tímto názorem se podstatně odvrátil od marxismu; naproti tomu jeho dosavadní spolupracovník, profesor Zdeněk Nejedlý, se přihlásil k tomuto programu, k této filosofii dějin. Zatím co Nejedlý si Masarykovy názory vykládal tak, že Masaryk sám byl součástí rozkládající se společnosti buržoasní, a žádal, aby politický život naší republiky se zasadil do revolučních plánů sovětských, Rádl celou energií svého myšlení apeloval na inteligenci, aby pochopila základní motivy Masarykovy a Benešovy politiky a postavila se do jejich služeb bud jako stráž nebo jako předvoj. V T.G. Masarykovi a Edvardu Benešovi viděl státníky, kteří navazují na kla-
15.jpg
====================
14 vlivům, je dobře. Je to důkaz, že stát a národ, společnost a třídy se pořád ještě podřizují rovině pravdy a spravedlnosti, dobra a sympatie. Jedinec se pořád ještě může dovolávat práva proti celku, menšina proti násilí většiny, slabý proti silnému, ubo žák proti bohatému, otrok proti otrokáři. Ale béda, když se národ ne bo stát zmocní školy, běda, když se politické skupiny pokusí o vládu nad dítětem a nad svobodou učitelovou. Ať je to totalita jakékoli povahy, třeba totalita demokratická: je-li zničena škola jako dílna lidskosti, je-li podrobena nahodilým politickým zájmům, pak padne svoboda, padnou věčné normy nad životem společnost se promění v beztvarou masu, v komandovaný dav nebo mraveništé individuí. Ale nemá stát nebo národ práva na školu ? Nemá práva vychovávat děti ke svým politickým a vlasteneckým cílům ? táže se Hromádka. Nemá práva, zrovna tak, jako nemá práva na církev a na rodinu odpovídá Rádl. Čím spravedlivější a lidštější je stát, tím úzkostlivěji chrání nedotknutelnost svědomí a víry. A tím loy álnější občané vycházejí ze školy. Hromádka pokračuje. Rádl se nedal mást ani socialistickým názorem, že osobní život konec konců závisí na společenských řádech a institucích a že je třeba buď zreformovat anebo revolučné přestavět společnost, aby jednotlivec dosáhl vyšší úrovně mravní a sociální. Nikoli, volal Rádl. Celá politická a sociální nadstavba by visela ve vzduchu, psal, kdyby nebylo vnitřního duchovního života jednotlivcova. Tímto názorem se podstatně odvrátil od marxismu; naproti tomu jeho dosavadní spolupracovník, profesor Zdeněk Nejedlý, se přihlásil k tomuto programu, k této filosofii dějin. Zatím co Nejedlý si Masarykovy názory vykládal tak, že Masaryk sám byl součástí rozkládající se společnosti buržoasní, a žádal, aby politický život naší republiky se zasadil do revolučních plánů sovětských, Rádl celou energií svého myšlení apeloval na inteligenci, aby pochopila základní motivy Masarykovy a Benešovy politiky a postavila se do jejich služeb bud jako stráž nebo jako předvoj. V T.G. Masarykovi a Edvardu Benešovi viděl státníky, kteří navazují na kla-
====================
16.jpg
====================
; 15 sické, křesťanské a osvícenské ideály evropské a chtějí rozšířit základnu sociálního života tak, aby majetková bez práví byla odstraněna a aby nej chudší lid se stal dědicem i nositelem nejvznešenějších statků civilisačních. Masaryk zvítězil ve Světové válce; v jistém smyslu spolupracoval velmi účinně na válečném programu Spojenců. Nyní je třeba podle Rádla vzít jeho filosofia i politický program vážně, budovat na jeho základech, opravovat a prohlubovat jeho stavitelské plány. Zároveň byl Rádl v duchu své filosofie pro důkladnou revisi Marxe, ale právě proto, že chtěl zrevidovat Marxe, vyznával, že Marx zůstává základem učení sociálně demokratického. Revise a kritika Marxe musí být i myšlenkově i mravně kladným úsilím, aby jeho učení by lo zdokonaleno a aby socialistické hnutí opravdu překonalo sociální a mravní choroby doby. Napsal: Tuto, na poli duchovního zápasu mezi ideály socialistickými a buržoa sními, se provádí nejvlastnější třídní boj a tuto bude prohrán nebo vyhrán. Jak těžký však jest to boj! Ale ovšem zcela jasně viděl, že není opravdové mravnosti bez energického zápasu o to, aby zákony a společenské instituce pomáhaly slabým proti silným a chudému proti bohatému. V dalším se Hromádka dotýká problému kardinálního, totiž revoluce. Rádl uvědoměle bojoval proti kultu revoluce, proti víře v revoluci. Nebál se ovšem revoluce a uměl pochopit, že za určitých okolností jest revoluce nutná. Revoluci podle něho můžeme pochopit a nakonec uznat její nevyhnutelnost. Ale z revoluce nelze dělat zásadu a program. Naší zásadou má být, abychom jasným rozumem, citlivým svědomím a živou představivostí předem překonávali své chyby a včas přestavovali společnost, zachraňujíce a očišťujíce vše, co je cenného duchovně, kulturně a politicky. Je třeba tak pracovat a myslit, aby revolucí ne by lo. Rádl v souhlase s tím naprosto odmítal hegelovské myšlení. Marxistická filosofie není Rádlovi zárukou, že se komunistické cíle ahideje stanou opravdovým ziskem. Co je na komunismu velkého, je ovocem duchovních, myšlenkových a mravních zápasů evropských. A všecko to musí být vyloupnuto ze slupky oficiální komunistické filo-
16.jpg
====================
; 15 sické, křesťanské a osvícenské ideály evropské a chtějí rozšířit základnu sociálního života tak, aby majetková bez práví byla odstraněna a aby nej chudší lid se stal dědicem i nositelem nejvznešenějších statků civilisačních. Masaryk zvítězil ve Světové válce; v jistém smyslu spolupracoval velmi účinně na válečném programu Spojenců. Nyní je třeba podle Rádla vzít jeho filosofia i politický program vážně, budovat na jeho základech, opravovat a prohlubovat jeho stavitelské plány. Zároveň byl Rádl v duchu své filosofie pro důkladnou revisi Marxe, ale právě proto, že chtěl zrevidovat Marxe, vyznával, že Marx zůstává základem učení sociálně demokratického. Revise a kritika Marxe musí být i myšlenkově i mravně kladným úsilím, aby jeho učení by lo zdokonaleno a aby socialistické hnutí opravdu překonalo sociální a mravní choroby doby. Napsal: Tuto, na poli duchovního zápasu mezi ideály socialistickými a buržoa sními, se provádí nejvlastnější třídní boj a tuto bude prohrán nebo vyhrán. Jak těžký však jest to boj! Ale ovšem zcela jasně viděl, že není opravdové mravnosti bez energického zápasu o to, aby zákony a společenské instituce pomáhaly slabým proti silným a chudému proti bohatému. V dalším se Hromádka dotýká problému kardinálního, totiž revoluce. Rádl uvědoměle bojoval proti kultu revoluce, proti víře v revoluci. Nebál se ovšem revoluce a uměl pochopit, že za určitých okolností jest revoluce nutná. Revoluci podle něho můžeme pochopit a nakonec uznat její nevyhnutelnost. Ale z revoluce nelze dělat zásadu a program. Naší zásadou má být, abychom jasným rozumem, citlivým svědomím a živou představivostí předem překonávali své chyby a včas přestavovali společnost, zachraňujíce a očišťujíce vše, co je cenného duchovně, kulturně a politicky. Je třeba tak pracovat a myslit, aby revolucí ne by lo. Rádl v souhlase s tím naprosto odmítal hegelovské myšlení. Marxistická filosofie není Rádlovi zárukou, že se komunistické cíle ahideje stanou opravdovým ziskem. Co je na komunismu velkého, je ovocem duchovních, myšlenkových a mravních zápasů evropských. A všecko to musí být vyloupnuto ze slupky oficiální komunistické filo-
====================
17.jpg
====================
" 16 sofie a zasazeno do spolehlivější a správnější filosofie. Jde o to, abychom právě dnes pochopili, že hegeliánství je neštěstím moderního lidstva. Všechna totalitní tyranie má původ v něm. Nevyhnutelně. I v této souvislosti, pokračuje Hromádka, je Rádlova filosofie úporným zápasem proti německému idealismu a německé romantice, proti Hegelovi, proti filosofii, ve které byla zničena dynamika evropanství, ve které byla smazána čára mezi světem a Bohem, mezi přírodou a odpovědným lidstvím, mezi mocí a právem, mezi násilím a spravedlností, mezi vnějším dějstvím a lidskou duší. V. Filosofie a víra. Za sociálními, mravními a politickými bouřemi nové doby se odehrává krvavý, hrůzný zápas ducha. Jde o to, aby člověk zase našel teplý, živý vztah k světu, který jej obklopuje, ale aby ve svatyni své duše pochopil svou svobodu vůči němu i bezpodmínečnou odpovědnost vůči svrchované pravdě a věčné spravedlnosti, která vládne jako duchovní řád nad světem i nad člověkem. Je těžko prý vyložit, čím se u Rádla víra liší od pravé filosofie. Jsi-li pořádným filosofem, stále chodíš po hranicích víry a odpovídáš na otázku, co je poslední, svrchovanou autoritou, co je věčným zákonem nad tebou. Bojujeme-li za svobodný a spravedlivý pořádek proti brutalitě a tyranii, musíme v tichosti duše bojovat o jistotu, že spravedlnost věčně platí, že má právo má vládnout, že pravda zvítězí a že život závisí na tom, rozhodne-li se pro dobro. Pořád se dostáváme na hranici svého myšlení a rozhodování, pořád musíme si připomínat, že jsme byli posláni na tento svět, že na nás leží úkol a že z něho budeme platit účty. Pravá filosofie stojí na nejzazších mezích rozumových pojmů a vědeckých poznatků, na nejzazších hranicích lidské duše, aby naslouchala hlasu, který přichází z oblasti nadpřírodní, s onoho svéta"; který volá bezpodmínečně k odpovědnosti, soudí, řídí a posvěcuje lidské konání. Tu je páteř civilisace. A Hromádka končí svou knížku těmito slovy: Rádl nás i dnes přesvědčuje, že smyslem
17.jpg
====================
" 16 sofie a zasazeno do spolehlivější a správnější filosofie. Jde o to, abychom právě dnes pochopili, že hegeliánství je neštěstím moderního lidstva. Všechna totalitní tyranie má původ v něm. Nevyhnutelně. I v této souvislosti, pokračuje Hromádka, je Rádlova filosofie úporným zápasem proti německému idealismu a německé romantice, proti Hegelovi, proti filosofii, ve které byla zničena dynamika evropanství, ve které byla smazána čára mezi světem a Bohem, mezi přírodou a odpovědným lidstvím, mezi mocí a právem, mezi násilím a spravedlností, mezi vnějším dějstvím a lidskou duší. V. Filosofie a víra. Za sociálními, mravními a politickými bouřemi nové doby se odehrává krvavý, hrůzný zápas ducha. Jde o to, aby člověk zase našel teplý, živý vztah k světu, který jej obklopuje, ale aby ve svatyni své duše pochopil svou svobodu vůči němu i bezpodmínečnou odpovědnost vůči svrchované pravdě a věčné spravedlnosti, která vládne jako duchovní řád nad světem i nad člověkem. Je těžko prý vyložit, čím se u Rádla víra liší od pravé filosofie. Jsi-li pořádným filosofem, stále chodíš po hranicích víry a odpovídáš na otázku, co je poslední, svrchovanou autoritou, co je věčným zákonem nad tebou. Bojujeme-li za svobodný a spravedlivý pořádek proti brutalitě a tyranii, musíme v tichosti duše bojovat o jistotu, že spravedlnost věčně platí, že má právo má vládnout, že pravda zvítězí a že život závisí na tom, rozhodne-li se pro dobro. Pořád se dostáváme na hranici svého myšlení a rozhodování, pořád musíme si připomínat, že jsme byli posláni na tento svět, že na nás leží úkol a že z něho budeme platit účty. Pravá filosofie stojí na nejzazších mezích rozumových pojmů a vědeckých poznatků, na nejzazších hranicích lidské duše, aby naslouchala hlasu, který přichází z oblasti nadpřírodní, s onoho svéta"; který volá bezpodmínečně k odpovědnosti, soudí, řídí a posvěcuje lidské konání. Tu je páteř civilisace. A Hromádka končí svou knížku těmito slovy: Rádl nás i dnes přesvědčuje, že smyslem
====================
18.jpg
====================
17 československých dějin je stálý zápas proti lži a tyranii ve jménu věčné pravdy, pod prapor em Kristovy lásky ke slabým, chudým a poníženým. Jak je vidět, opakují se nám tady tytéž otázky, které jsem naznačil v úvaze o tom, byl-li či nebyl Rádl filosofem. Smí tedy filosof věřit ? A to věřit v takového Boha, který je pánem i nad jeho filosofif ? Je třeba hned s počátku poznamenat, že tohle ovšem není otázka pro toho, kdo věří. Nesmíme si myslit, že někdo bude se svou vírou čekat až na naše dovolení. Víra, to je neochvějnost sama; věří-li někdo skutečně, pak mu to ani ďábel nezakáže, existuje-li. Proč to říkám ? Proto, abychom sá byli jasni, že otázka přípustnosti víry není problémem pro věřícího filosofa, nýbrž otázkou tolerance těch, kdo nevěří. Kdo věří, věřit nepřestane; jde o to, zda se k němu novořfef ti, kdo nevěří, budou chovati s úctou a respektem nebo zda jej vyobcují anebo budou pronásledovat. Kdo věří, nemusí se starat o to, zda mu to filosofie dovoluje nebo ne. Námi formulovaná otázka znamená, dovolíme-li my ve jménu svých programů a ve jménu lidství věřit těm, kdo věří. Nepochopí nikdo oč jde ve víře, když nepochopí tuto veelku-prostou věc. Nemusím zdůrazňovat, že nejde v naší otázce o svobodu náboženského vyznání. Co se klade proti sobě, je náboženskévý vyznání a víra na straně jedné a filosofie a véda na straně druhé. Marx prohlásil náboženství za opium. V duchu marxismu se proto víra a náboženství ve vědě a ve filosofii zásadně nepřipouští. Nebudu se o tom široce zmiňovat. Omezím se na konstatování, že základní oporou této posice je od Hegela přejatý monismus, který nepřipouští oblasti duchovní a mravní na rozdíl od přírodní. Poněvadž v jistém smyslu na této otázce resp. na jejím rozličném řešení je založena filosofie Rádlova i marxistický světový názor, znamená to, že není smíru mezi obojím východiskem právě proto, že jde o východisko. Ve filosofické sféře je tedy kompromis naprosto
18.jpg
====================
17 československých dějin je stálý zápas proti lži a tyranii ve jménu věčné pravdy, pod prapor em Kristovy lásky ke slabým, chudým a poníženým. Jak je vidět, opakují se nám tady tytéž otázky, které jsem naznačil v úvaze o tom, byl-li či nebyl Rádl filosofem. Smí tedy filosof věřit ? A to věřit v takového Boha, který je pánem i nad jeho filosofif ? Je třeba hned s počátku poznamenat, že tohle ovšem není otázka pro toho, kdo věří. Nesmíme si myslit, že někdo bude se svou vírou čekat až na naše dovolení. Víra, to je neochvějnost sama; věří-li někdo skutečně, pak mu to ani ďábel nezakáže, existuje-li. Proč to říkám ? Proto, abychom sá byli jasni, že otázka přípustnosti víry není problémem pro věřícího filosofa, nýbrž otázkou tolerance těch, kdo nevěří. Kdo věří, věřit nepřestane; jde o to, zda se k němu novořfef ti, kdo nevěří, budou chovati s úctou a respektem nebo zda jej vyobcují anebo budou pronásledovat. Kdo věří, nemusí se starat o to, zda mu to filosofie dovoluje nebo ne. Námi formulovaná otázka znamená, dovolíme-li my ve jménu svých programů a ve jménu lidství věřit těm, kdo věří. Nepochopí nikdo oč jde ve víře, když nepochopí tuto veelku-prostou věc. Nemusím zdůrazňovat, že nejde v naší otázce o svobodu náboženského vyznání. Co se klade proti sobě, je náboženskévý vyznání a víra na straně jedné a filosofie a véda na straně druhé. Marx prohlásil náboženství za opium. V duchu marxismu se proto víra a náboženství ve vědě a ve filosofii zásadně nepřipouští. Nebudu se o tom široce zmiňovat. Omezím se na konstatování, že základní oporou této posice je od Hegela přejatý monismus, který nepřipouští oblasti duchovní a mravní na rozdíl od přírodní. Poněvadž v jistém smyslu na této otázce resp. na jejím rozličném řešení je založena filosofie Rádlova i marxistický světový názor, znamená to, že není smíru mezi obojím východiskem právě proto, že jde o východisko. Ve filosofické sféře je tedy kompromis naprosto
====================
19.jpg
====================
18 vyloučen. Jiná je ovšem otázka, zda budou taková učení jako je Rádlovo nebo Hromádkovo tolerována. Prozatím není, jak se mi zdá, v této věci jednoty. Rádl je odsouzen, Hromádka je tolerován, ba 2 více než tolerován. Je to proto, že Hromádka je theologem. Otázka se naskytuje takto: bude moci ěle student s názory podobnými Rádlovým a Hromádkovým studovat a dostudovat na filosofické fakultě ? Jestliže nikoli, je nutno prohlásit Rádlovo učení za theologii, a jeho žáci půjdou studovat na fakultu theologickou. /Otázka křesťanské university./ VI. Závěr. Hromádkova knížka není skutečnou filosofickou studií, nýbrž spíše vzpomínkou na zemřelého přítele. Proto je možno omluvit její neúplnost; ani nechce vyčerpat celého Rádla. Krom toho Rádl s Hromádkou byli velice často spolu při práci, v diskusích, v osobních rozhovorech; za takových poměrů není ovšem nebezpečí falešné interpretace. Skutečně také je možno si jenom těžko si představit knížku Rádla méně zkreslující než je tato. Ale botto touto prací Hromádkovou je postaven také úkol filosofům, s Bádlem se vypořádat ještě jinak než polemicky. Správné prohlásil kdy si Zdeněk Smetáček, že Rádl wam má sice množství protivníků, ale že nemá kritiků. Sám se domnívám, že Rádl je mohutnou postavou v dějinách českého myšlení a že se na něm ještě dlouho budou orientovat myslitelé příští právé tak jako na Masarykovi, a to ať už v souhlase či v odmítnutí. Naproti tomu ne sdílím Hromádkův názor, že když v Rádlových Dějinách filosofie vidí anticipaci budoucích soustav filosofických. Naopak soudím, že Rádl je filosofem doby přechodné, jehož výzaam bude spočívat hlavně v hrubém často, ale zcela novém otesávání nových i starých pojmů, otázek a problémů. Domnívám se, že Rádlova filosofie ve svém celku bude v historii znamenat mnohem méně než ve svých detailech. Ladislav Hejdánek.
19.jpg
====================
18 vyloučen. Jiná je ovšem otázka, zda budou taková učení jako je Rádlovo nebo Hromádkovo tolerována. Prozatím není, jak se mi zdá, v této věci jednoty. Rádl je odsouzen, Hromádka je tolerován, ba 2 více než tolerován. Je to proto, že Hromádka je theologem. Otázka se naskytuje takto: bude moci ěle student s názory podobnými Rádlovým a Hromádkovým studovat a dostudovat na filosofické fakultě ? Jestliže nikoli, je nutno prohlásit Rádlovo učení za theologii, a jeho žáci půjdou studovat na fakultu theologickou. /Otázka křesťanské university./ VI. Závěr. Hromádkova knížka není skutečnou filosofickou studií, nýbrž spíše vzpomínkou na zemřelého přítele. Proto je možno omluvit její neúplnost; ani nechce vyčerpat celého Rádla. Krom toho Rádl s Hromádkou byli velice často spolu při práci, v diskusích, v osobních rozhovorech; za takových poměrů není ovšem nebezpečí falešné interpretace. Skutečně také je možno si jenom těžko si představit knížku Rádla méně zkreslující než je tato. Ale botto touto prací Hromádkovou je postaven také úkol filosofům, s Bádlem se vypořádat ještě jinak než polemicky. Správné prohlásil kdy si Zdeněk Smetáček, že Rádl wam má sice množství protivníků, ale že nemá kritiků. Sám se domnívám, že Rádl je mohutnou postavou v dějinách českého myšlení a že se na něm ještě dlouho budou orientovat myslitelé příští právé tak jako na Masarykovi, a to ať už v souhlase či v odmítnutí. Naproti tomu ne sdílím Hromádkův názor, že když v Rádlových Dějinách filosofie vidí anticipaci budoucích soustav filosofických. Naopak soudím, že Rádl je filosofem doby přechodné, jehož výzaam bude spočívat hlavně v hrubém často, ale zcela novém otesávání nových i starých pojmů, otázek a problémů. Domnívám se, že Rádlova filosofie ve svém celku bude v historii znamenat mnohem méně než ve svých detailech. Ladislav Hejdánek.
====================
20.jpg
====================
10347 OPIS 10377 J.L. Hromádka: Don Quijote české filosofie EM. Radl 1873-1942 Fakultu reteral è. 1 1949
20.jpg
====================
10347 OPIS 10377 J.L. Hromádka: Don Quijote české filosofie EM. Radl 1873-1942 Fakultu reteral è. 1 1949
====================
21.jpg
====================
Predneseno due 28. 1. 1949 Josef G. Hromádka : Referát pro seminář prof.dra Lad.Riegra. Zim.sem. 1948/49. DON QUIJOTE CESKÉ FILOSOFIE. Emanuel Rád l 1873 1942. Úvodem. V minulém mésfci, totiž 21. prosince 1948, uplynulo ve vší tichosti a zamlklosti 75 let od narození Emanuela Rádla, profesora přírodní filosofie a dějin přírodních věd ne na pražské université. Pokud vím, byla to jedině Křesťanská revue, které vzpomněla tohoto výročí článkem prof..Hromádky "Prostota a sympatie a poznámkou šifry S.V. "Rádlova vfra v pravou skutečnost" /roč.XV.č.10./. Oba pisatelé mají k Rádlovi jisté velmi blízko, ale jejich články nejsou zásadní; jsou to vzpomínky anebo variace na rádlovské thema. Jinak nebylo odnikud slyšet nic. Možná, že se ještě něco objeví, ale předem se zdá být jisté, že toho nebude mnoho. Snad se necítí potřeba, Hádlem se zabývat. Rádl se zdá být vyřazen z dnešní filosofie a je často vyřazován také z filosofie nedávno minulé. Jeho poslední dílo bylo odhaleno jako filosofie vědeckého a mravního defaitismu, jako mravnf kapitulace vyložené povahy, jako dflo, které demoralisovalo všechny ty, kteří je mohli čfat v opisech ještě za války, a které je pobuřovalo, ponevadž je nedovedlo povzbudit v boji. Rádl byl obviněn z theologičnosti, z fideismu, to jest z víry v Boha, která se jevila také v jeho theoretických, filosofických spisech; by l obviněn také z toho, že kazí mládež a že mate zvláště studentstvo. Jeho myšlení bylo prohlášeno za romantický útěk ze skutečnosti a jeho úsilí za reakční. Nebudu už nic více uvádáti; připomenu jen to, že Rádl pracoval před válkou dosti intensivné v sociální
21.jpg
====================
Predneseno due 28. 1. 1949 Josef G. Hromádka : Referát pro seminář prof.dra Lad.Riegra. Zim.sem. 1948/49. DON QUIJOTE CESKÉ FILOSOFIE. Emanuel Rád l 1873 1942. Úvodem. V minulém mésfci, totiž 21. prosince 1948, uplynulo ve vší tichosti a zamlklosti 75 let od narození Emanuela Rádla, profesora přírodní filosofie a dějin přírodních věd ne na pražské université. Pokud vím, byla to jedině Křesťanská revue, které vzpomněla tohoto výročí článkem prof..Hromádky "Prostota a sympatie a poznámkou šifry S.V. "Rádlova vfra v pravou skutečnost" /roč.XV.č.10./. Oba pisatelé mají k Rádlovi jisté velmi blízko, ale jejich články nejsou zásadní; jsou to vzpomínky anebo variace na rádlovské thema. Jinak nebylo odnikud slyšet nic. Možná, že se ještě něco objeví, ale předem se zdá být jisté, že toho nebude mnoho. Snad se necítí potřeba, Hádlem se zabývat. Rádl se zdá být vyřazen z dnešní filosofie a je často vyřazován také z filosofie nedávno minulé. Jeho poslední dílo bylo odhaleno jako filosofie vědeckého a mravního defaitismu, jako mravnf kapitulace vyložené povahy, jako dflo, které demoralisovalo všechny ty, kteří je mohli čfat v opisech ještě za války, a které je pobuřovalo, ponevadž je nedovedlo povzbudit v boji. Rádl byl obviněn z theologičnosti, z fideismu, to jest z víry v Boha, která se jevila také v jeho theoretických, filosofických spisech; by l obviněn také z toho, že kazí mládež a že mate zvláště studentstvo. Jeho myšlení bylo prohlášeno za romantický útěk ze skutečnosti a jeho úsilí za reakční. Nebudu už nic více uvádáti; připomenu jen to, že Rádl pracoval před válkou dosti intensivné v sociální
====================
22.jpg
====================
62 demokracii, vážil si Marxe a revidoval ho. Co jmenuje Lenin jako program revisionismu, dobře se na něho hodí: materialismus považuje za nepřijatelný a překonaný, odmítá revoluci, odmítá zásadně atheismus; třídní boj a diktaturu proletariátu považuje prohlašuje za neudržitelné. Revisionistou jej však nemažeme nazvat, protože se nepovažoval za Marxistu. Jak je vidět, měl by každý plné ruce práce, kdo by chtěl Rádla obhajovat. A poslouchal by jej někdo ? Je možné poněkud grotesknf referovat o knizembenýja muže, který je theologem ze zaměstnání je profesorem Husovy fakulty/, dobrého přítele a úzkého spolupracovníka Rádlova, na něhož tedy padá částečné také onen nepříznivý svit onoho světla, ve kterém dnes stojí Rádl. Jediné, co anad může překvapovat, že prof. Hromádka dnes stojí v popředí mezi všemi těmi, kdo usilují o novou společnost. Kdo zné blíže názory a myšlení Hromádkovo i Rádlovo, ví o jejich podstatné jednotnosti. Oba jsou si duchovně i názorově podstatně spřízněni. Myslím, že tady je jeden ze základních problémů, ke kterým nás vede kniha, o níž mám referovati. Je dnešní posice Hromádkova jeho filosofickým a theologickým omylem ? Nenf-11, jakým právem prohlašujeme Rádla za reakcionáře axlzanákavixdámaxmikost ? Je-li, proč dáváme Hromádkovi milost ? Rešení tohoto námětu by ovšem vyžadovalo důkladné dokumentace také z celého Hromádkova dfla; to však není dnešním naším úkolem, i když by to bylo na výsoet zajímavé i deležité. Zůstaneme tedy pouze u Hromádkovy knížky o Rádlovi. Přajímám až na některé detaily postup Hromádkův. I. Konec starých pořádků. Hromádkova knížka vyšla po prvé jako soukromý tisk na jaře 1943, tedy za Hromádkova válečného pobytu ve Spojených státech. Pisatel říká, že válečné zápasy otvíraly lidem oči pro význam
22.jpg
====================
62 demokracii, vážil si Marxe a revidoval ho. Co jmenuje Lenin jako program revisionismu, dobře se na něho hodí: materialismus považuje za nepřijatelný a překonaný, odmítá revoluci, odmítá zásadně atheismus; třídní boj a diktaturu proletariátu považuje prohlašuje za neudržitelné. Revisionistou jej však nemažeme nazvat, protože se nepovažoval za Marxistu. Jak je vidět, měl by každý plné ruce práce, kdo by chtěl Rádla obhajovat. A poslouchal by jej někdo ? Je možné poněkud grotesknf referovat o knizembenýja muže, který je theologem ze zaměstnání je profesorem Husovy fakulty/, dobrého přítele a úzkého spolupracovníka Rádlova, na něhož tedy padá částečné také onen nepříznivý svit onoho světla, ve kterém dnes stojí Rádl. Jediné, co anad může překvapovat, že prof. Hromádka dnes stojí v popředí mezi všemi těmi, kdo usilují o novou společnost. Kdo zné blíže názory a myšlení Hromádkovo i Rádlovo, ví o jejich podstatné jednotnosti. Oba jsou si duchovně i názorově podstatně spřízněni. Myslím, že tady je jeden ze základních problémů, ke kterým nás vede kniha, o níž mám referovati. Je dnešní posice Hromádkova jeho filosofickým a theologickým omylem ? Nenf-11, jakým právem prohlašujeme Rádla za reakcionáře axlzanákavixdámaxmikost ? Je-li, proč dáváme Hromádkovi milost ? Rešení tohoto námětu by ovšem vyžadovalo důkladné dokumentace také z celého Hromádkova dfla; to však není dnešním naším úkolem, i když by to bylo na výsoet zajímavé i deležité. Zůstaneme tedy pouze u Hromádkovy knížky o Rádlovi. Přajímám až na některé detaily postup Hromádkův. I. Konec starých pořádků. Hromádkova knížka vyšla po prvé jako soukromý tisk na jaře 1943, tedy za Hromádkova válečného pobytu ve Spojených státech. Pisatel říká, že válečné zápasy otvíraly lidem oči pro význam
====================
23.jpg
====================
3 toho, co by lo uděláno anebo promešk áno v dobách pokoje. Teprve ve svetle světové katastrofy a pod tfhou slz a bolestí začali nové a lépe rozumét tomu, čeho by li svedky v mírových letech mezi 1918 a 1939. Drobné události a často nahodilé výroky předválečné se nyní objevovaly v nových a někdy grotesknfch rozměrech. Výsledek formuluje Hromádka takto: Chápeme pronikavěji a názorněji své omy ly, svá opominutí, své chyby, at politické nebo myšlenkové. Rozumíme lépe, než to bylo dříve možno, jak dnešní zkáza je také důsledkem hrozné nedbalosti duchovní a mravní. Začali jsme se obfrat vážně a opravdové i tím, co se nedá převést přímo na politického jmenovatele, co zdánlivé nemá politického významu, ale co přece bud je pilfřem naší stavby politické anebo dynamitem, ničfcfm staleté pořádky a instituce. Na tyto myšlenky narazíme u Hromádky každou chvfli; jsou basf jeh finomádkou pojetí historie a člověka. Doporučuji je zatím vaší paměti. Hromádka pokračuje. Když se zhroutila Evropa z roku 1938, býli vinníci hledání mezi oficiálními diplomaty, a do jisté mfry právem. Ale nevymlouvehme se na diplomaty; což nemá každý národ takové diplonaty, jakých zasluhuje ? Netlumočí diplomati náladu své země a jejfho veřejného mínění? Jak to, že v rozhodujfefch letech právě liberální, kapitalistické státy byly zachváceny divnou duchovní mdlobou, která je připravila dokonce i o jasné rozpoznání toho, co jim bylo ku prospěchu ? Proč to tak na světě vypadalo ? Ovšemže, žádná katastrofa se nedá vysvětlit bez osobní slabosti a mrákoty těch, kdo na sobě nesou odpovědnost za osud svých zemí. Ale neporozumíme podstatě otázky, zapomeneme-li, že stále žijeme v přechodné době, kdy se mění sama stavba naší vzdělanosti, našeho myšlení, našeho politického a sociálního pořádku. Už koncem 19.století rostlo a prohlubovalo se vědomí, že liberalismus a moderní myšlení vůbec, jak jsme jim byli všichni proniknuti, nestačí. I Masaryk to věděl; ale doufal, že jsme se světovou válkou dostali přes nejnebezpečnější úskalf tyranie i rozvratu. V roce 1925 říkal, že jsme možná ve světové válce překo-
23.jpg
====================
3 toho, co by lo uděláno anebo promešk áno v dobách pokoje. Teprve ve svetle světové katastrofy a pod tfhou slz a bolestí začali nové a lépe rozumét tomu, čeho by li svedky v mírových letech mezi 1918 a 1939. Drobné události a často nahodilé výroky předválečné se nyní objevovaly v nových a někdy grotesknfch rozměrech. Výsledek formuluje Hromádka takto: Chápeme pronikavěji a názorněji své omy ly, svá opominutí, své chyby, at politické nebo myšlenkové. Rozumíme lépe, než to bylo dříve možno, jak dnešní zkáza je také důsledkem hrozné nedbalosti duchovní a mravní. Začali jsme se obfrat vážně a opravdové i tím, co se nedá převést přímo na politického jmenovatele, co zdánlivé nemá politického významu, ale co přece bud je pilfřem naší stavby politické anebo dynamitem, ničfcfm staleté pořádky a instituce. Na tyto myšlenky narazíme u Hromádky každou chvfli; jsou basf jeh finomádkou pojetí historie a člověka. Doporučuji je zatím vaší paměti. Hromádka pokračuje. Když se zhroutila Evropa z roku 1938, býli vinníci hledání mezi oficiálními diplomaty, a do jisté mfry právem. Ale nevymlouvehme se na diplomaty; což nemá každý národ takové diplonaty, jakých zasluhuje ? Netlumočí diplomati náladu své země a jejfho veřejného mínění? Jak to, že v rozhodujfefch letech právě liberální, kapitalistické státy byly zachváceny divnou duchovní mdlobou, která je připravila dokonce i o jasné rozpoznání toho, co jim bylo ku prospěchu ? Proč to tak na světě vypadalo ? Ovšemže, žádná katastrofa se nedá vysvětlit bez osobní slabosti a mrákoty těch, kdo na sobě nesou odpovědnost za osud svých zemí. Ale neporozumíme podstatě otázky, zapomeneme-li, že stále žijeme v přechodné době, kdy se mění sama stavba naší vzdělanosti, našeho myšlení, našeho politického a sociálního pořádku. Už koncem 19.století rostlo a prohlubovalo se vědomí, že liberalismus a moderní myšlení vůbec, jak jsme jim byli všichni proniknuti, nestačí. I Masaryk to věděl; ale doufal, že jsme se světovou válkou dostali přes nejnebezpečnější úskalf tyranie i rozvratu. V roce 1925 říkal, že jsme možná ve světové válce překo-
====================
24.jpg
====================
4 nali nejen starý režim, nýbrž i přechodný stav revoluční. Ale nepřekonali jsme, říká Hromádka. Rozklad liberalismu se nedal zasta vit; neměl v sobě obrodné síly. Reakce se na čas zaabandh stáhla, ale využila brzy mdloby demokratického světa, aby zorganisovala. všechny brutální pudy, které zůstaly a zůstávají pod nánosem civilisace. Nepodařilo se najít společnou základnu pro západní demokracie a sovětský lid. Strach před sovětským pokusem rozkládal pokrokové síly Západu; nedůvěra k západnímu liberálovi, zbázlivělému a nerozhodnému, zaháněla lid Sovětského svazu do nové a nové isolace. Temné síly zla byly ve světě sveřepější a houževnatější, než Masaryk předpokládal ve svém osvíceném humanismu. Hromádka prý skoro s hrůzou vzpomíná na onu dobu, kdy jsme chodili nad jfcnem zdánlivě vyhaslé sopky a nedbali jsme do st obezřetně podzemního dunenf; přesto se však s porozuměním zamýšlí nad několika našimi lidmi, kteří s vyčerpávajícím napětím duševních sil opevňovali základy naší společnosti, aby ji zachránili před zánikem, až přijde výbuch a zemětřesenf. Jmenuje Masaryka, Saldu, Karla Čapka, Ferdinanda Peroutku, Kramáře, Pekaře, Viktora Dyka, Bavarda Beneše a Zdeňka Nejedlého. Se zvláštní pietou však vzpomíná na Emanuela Rádla. Nazývá jej v knize Donem Quijotem české filosofie, starším už jménem /uvádí na př. Patočku/; je skutečným problémem, jak to, že Rádl zůstal bez širšího vlivu. Jak to, že spíše dráždil než imponoval ? Hromádka řiká, že nedovede odpovedát přesné na tyto otázky. Snad proto, že ani jeho přátelé ho nedovedli docela chápat, snad proto, že si nedal dost práce, aby důkladně vyložil podstatu svých názorů, že jeho poznáníky byly podány ukvapené a vyzývavě, bez žádoucí přesvědčivosti. Neužíval hotových formulf; Hromádka ho přirovnává ke kováři nad rozžhavenou pací. Závérem: v Rádlovi byl kus ryzí velikosti. Má nám pořád co říci. Uváděl jsem tak široce a možná zdlouhavé všechny detaily z první kapitoly především proto, že je zřetelné vidét blízkost
24.jpg
====================
4 nali nejen starý režim, nýbrž i přechodný stav revoluční. Ale nepřekonali jsme, říká Hromádka. Rozklad liberalismu se nedal zasta vit; neměl v sobě obrodné síly. Reakce se na čas zaabandh stáhla, ale využila brzy mdloby demokratického světa, aby zorganisovala. všechny brutální pudy, které zůstaly a zůstávají pod nánosem civilisace. Nepodařilo se najít společnou základnu pro západní demokracie a sovětský lid. Strach před sovětským pokusem rozkládal pokrokové síly Západu; nedůvěra k západnímu liberálovi, zbázlivělému a nerozhodnému, zaháněla lid Sovětského svazu do nové a nové isolace. Temné síly zla byly ve světě sveřepější a houževnatější, než Masaryk předpokládal ve svém osvíceném humanismu. Hromádka prý skoro s hrůzou vzpomíná na onu dobu, kdy jsme chodili nad jfcnem zdánlivě vyhaslé sopky a nedbali jsme do st obezřetně podzemního dunenf; přesto se však s porozuměním zamýšlí nad několika našimi lidmi, kteří s vyčerpávajícím napětím duševních sil opevňovali základy naší společnosti, aby ji zachránili před zánikem, až přijde výbuch a zemětřesenf. Jmenuje Masaryka, Saldu, Karla Čapka, Ferdinanda Peroutku, Kramáře, Pekaře, Viktora Dyka, Bavarda Beneše a Zdeňka Nejedlého. Se zvláštní pietou však vzpomíná na Emanuela Rádla. Nazývá jej v knize Donem Quijotem české filosofie, starším už jménem /uvádí na př. Patočku/; je skutečným problémem, jak to, že Rádl zůstal bez širšího vlivu. Jak to, že spíše dráždil než imponoval ? Hromádka řiká, že nedovede odpovedát přesné na tyto otázky. Snad proto, že ani jeho přátelé ho nedovedli docela chápat, snad proto, že si nedal dost práce, aby důkladně vyložil podstatu svých názorů, že jeho poznáníky byly podány ukvapené a vyzývavě, bez žádoucí přesvědčivosti. Neužíval hotových formulf; Hromádka ho přirovnává ke kováři nad rozžhavenou pací. Závérem: v Rádlovi byl kus ryzí velikosti. Má nám pořád co říci. Uváděl jsem tak široce a možná zdlouhavé všechny detaily z první kapitoly především proto, že je zřetelné vidét blízkost
====================
25.jpg
====================
obou jak osobně tak i v jejich posici a zaměření. Jeden se učil od druhého. Tento fakt musíme podržet na mysli. V následuj fcfch kapitolách už půjde o Rádlovu filosofia. Celkem trojí věc bude naším úkolem: 1. porozumět Rádlovi, 2. kriticky posoudit HroLO 5 mádkovu knížku, 3. alespoň naznačit zhodnocení Rádlovy filosofie. II. K čemu je filosofie ? Rádl byl všude tam, kde bylo třeba postavit se proti křivdě, kde by lo nutno říci slovo proti lži nebo kde se bojovalo o poslednf váci človeka. Na jedné studentské konferenci prý prohlásil, že jenom taková filosofie je správná, která dá smysl životu i takového bači na horské salaši. V tom ja Rádlovo zavržení intelektualismu, jak se vyjadruje třebas v Dějinách filosofia /předmluva/. Hromádka interpretuje: k čemu by byla filosofie, kdybychom jf nemohli použít, když žijeme sami, odloučeni od svéta, když vychováváme děti, když hovoříme s přítelem, když těšíme člověka v jeho neúspěchu, když potkáme žebráka, když se radíme o správě obce anebo organisujeme politickou stranu ? Pořád nás doprovází otázka, co je správné, co máme dělat, a co je nesprávné; co znamená jednotlivá duše ve společnosti, ve státě, ve vesmíru. Zavržení intelektualistické, dekadentní a snobské filosofie poněkud připomíná Marxe. Na Hromádkavé formulaci si však můžeme ověřit zásadní rozdíly. Marx prohlásil, že filosofové svět jen rozličné vykládali, že však jde o to, svět změnit; od té doby nesčetnékrát to bylo citováno. Filosofie je tedy škrtnuta; jde o pravý opak výkladu, jde o práci, která boří staré a staví nové. A staví se od základů, od začátků. Proto je tak nezbytnos a nevyhnutelno, zbořit vše až do těch základů. Rádbmtamovšammamanuhou maiboninau Zrušení filosofie ve starém smyslu prohlašuje také Engels: Marxovo pojetí déj in znamená pro filosofii konec na poli dějin právě tak, jako i všechnu přírodní filosofii činí dialektické pojetí přírody stejně zbytečnou jako nemožnou. Pro filosofii,
25.jpg
====================
obou jak osobně tak i v jejich posici a zaměření. Jeden se učil od druhého. Tento fakt musíme podržet na mysli. V následuj fcfch kapitolách už půjde o Rádlovu filosofia. Celkem trojí věc bude naším úkolem: 1. porozumět Rádlovi, 2. kriticky posoudit HroLO 5 mádkovu knížku, 3. alespoň naznačit zhodnocení Rádlovy filosofie. II. K čemu je filosofie ? Rádl byl všude tam, kde bylo třeba postavit se proti křivdě, kde by lo nutno říci slovo proti lži nebo kde se bojovalo o poslednf váci človeka. Na jedné studentské konferenci prý prohlásil, že jenom taková filosofie je správná, která dá smysl životu i takového bači na horské salaši. V tom ja Rádlovo zavržení intelektualismu, jak se vyjadruje třebas v Dějinách filosofia /předmluva/. Hromádka interpretuje: k čemu by byla filosofie, kdybychom jf nemohli použít, když žijeme sami, odloučeni od svéta, když vychováváme děti, když hovoříme s přítelem, když těšíme člověka v jeho neúspěchu, když potkáme žebráka, když se radíme o správě obce anebo organisujeme politickou stranu ? Pořád nás doprovází otázka, co je správné, co máme dělat, a co je nesprávné; co znamená jednotlivá duše ve společnosti, ve státě, ve vesmíru. Zavržení intelektualistické, dekadentní a snobské filosofie poněkud připomíná Marxe. Na Hromádkavé formulaci si však můžeme ověřit zásadní rozdíly. Marx prohlásil, že filosofové svět jen rozličné vykládali, že však jde o to, svět změnit; od té doby nesčetnékrát to bylo citováno. Filosofie je tedy škrtnuta; jde o pravý opak výkladu, jde o práci, která boří staré a staví nové. A staví se od základů, od začátků. Proto je tak nezbytnos a nevyhnutelno, zbořit vše až do těch základů. Rádbmtamovšammamanuhou maiboninau Zrušení filosofie ve starém smyslu prohlašuje také Engels: Marxovo pojetí déj in znamená pro filosofii konec na poli dějin právě tak, jako i všechnu přírodní filosofii činí dialektické pojetí přírody stejně zbytečnou jako nemožnou. Pro filosofii,
====================
26.jpg
====================
6 vyhnanou z přírody i z dějin, zůstává pak jenom říše čistého myšlení, pokud ještě vůbec zbývá: nauka o zákonech samotného procesu myšlení, logika a dialektika. Naproti tomu Rádlova the se, smíme-li si to dovolit, by zněla asi takto: do savadní filosofové svět především vykládali; je třeba nové filosofie, která by dovedla poslouchat à rozumét; a porozumění je ovšem začátkem nového způsobu jednánf. Zatím co Marx se staví nad skutečnost jako její vládce, Rádl chce naslouchat jejímu tepu, porozumět jejímu životu a zařadit se do jedné řady s nf.pahammmm Člověk je slavným sice, ale přece jen synem prosté a neučené matky přírody, a nemá zapomínat na svůj původ. Proto v základech celé Rádlovy filosofie stojí pojem porozumění, pochopení proti pouhému zjištění, konstatování, popsání, odhadnutí. Proto v citované interpretaci začíná Hromádka tím, že filosofie nám má pomoci i tehdy, když jsme sami, odloučení od světa. Filosofie se jen z nutnosti musí zabývat také světem, ale její podstatné poslání na tom nezávisí. Filosofie je zaměřena k človeku, nikoli od človeka ke světu; filosofie učí nebo má učit podle Rádla, že celý svét je scénou; nepochopíme, co se hraje, budeme-li popisovat kulisy, obleky, tváře, svét la. Hra ukončí, vyjdete z divadla, ale kus na vás nechá stopy. Vzpomenete si na to a pa ono, souhlasíte, nebo se v životě podobným vácam vyhnete. Filosofie má co říci tam, kde je kladena otázka, co je správné a co je nesprávné. Historie filosofie se tedy naodehrává tam, kde je pravda jen poznáním a chyba jen věcf logické analysy, nýbrž skutečné dějiny filosofie se dály a dějí na tomto světě v zápase živých lidí. Takové pojetí ovšem nezná konec filosofie jinak než současně s koncem člověka a vesmíru. Žádný rozvoj védy nemůže proto vyhnat filosofii z přírody ani z dějin; v této věci Rádl naopak podrobuje moderní vědu kritice ve jménu takové filosofie. A ještě jeden nápadný rozdíl: nemocnému Rádlovi se stala filosofie v posledu utěšitelkou. U Marx vůbec nenajdeme ani vzdálenou obdobu; taková sentimentalita je urážkou moderního člověka ze století vědeckého rozmachu. Zivot je boj, jaké pak utéšování.
26.jpg
====================
6 vyhnanou z přírody i z dějin, zůstává pak jenom říše čistého myšlení, pokud ještě vůbec zbývá: nauka o zákonech samotného procesu myšlení, logika a dialektika. Naproti tomu Rádlova the se, smíme-li si to dovolit, by zněla asi takto: do savadní filosofové svět především vykládali; je třeba nové filosofie, která by dovedla poslouchat à rozumét; a porozumění je ovšem začátkem nového způsobu jednánf. Zatím co Marx se staví nad skutečnost jako její vládce, Rádl chce naslouchat jejímu tepu, porozumět jejímu životu a zařadit se do jedné řady s nf.pahammmm Člověk je slavným sice, ale přece jen synem prosté a neučené matky přírody, a nemá zapomínat na svůj původ. Proto v základech celé Rádlovy filosofie stojí pojem porozumění, pochopení proti pouhému zjištění, konstatování, popsání, odhadnutí. Proto v citované interpretaci začíná Hromádka tím, že filosofie nám má pomoci i tehdy, když jsme sami, odloučení od světa. Filosofie se jen z nutnosti musí zabývat také světem, ale její podstatné poslání na tom nezávisí. Filosofie je zaměřena k človeku, nikoli od človeka ke světu; filosofie učí nebo má učit podle Rádla, že celý svét je scénou; nepochopíme, co se hraje, budeme-li popisovat kulisy, obleky, tváře, svét la. Hra ukončí, vyjdete z divadla, ale kus na vás nechá stopy. Vzpomenete si na to a pa ono, souhlasíte, nebo se v životě podobným vácam vyhnete. Filosofie má co říci tam, kde je kladena otázka, co je správné a co je nesprávné. Historie filosofie se tedy naodehrává tam, kde je pravda jen poznáním a chyba jen věcf logické analysy, nýbrž skutečné dějiny filosofie se dály a dějí na tomto světě v zápase živých lidí. Takové pojetí ovšem nezná konec filosofie jinak než současně s koncem člověka a vesmíru. Žádný rozvoj védy nemůže proto vyhnat filosofii z přírody ani z dějin; v této věci Rádl naopak podrobuje moderní vědu kritice ve jménu takové filosofie. A ještě jeden nápadný rozdíl: nemocnému Rádlovi se stala filosofie v posledu utěšitelkou. U Marx vůbec nenajdeme ani vzdálenou obdobu; taková sentimentalita je urážkou moderního člověka ze století vědeckého rozmachu. Zivot je boj, jaké pak utéšování.
====================
27.jpg
====================
7 Hromádka připomíná, že ovšem s oficiálním světem akademickým měl Rádl smilu. Dráždil své kolegy způsobem svého filosofování a nezvyklostí své polemiky. Hromádka přesto soudí, že byl jedním z našich největších filosofů, a že v letech 1918 - 1938 přesahoval hloubkou svého pohledu, pronikavostí svého myšlení a životností svého zájmu všechny ostatní české filosofy. Véděl prý, že stojíme na přelomu věků a že staré pokrokové ideály nestačí pro blížící se krisi. Je ovšem nesmírně těžko vážit takové výroky. Na čem se to dá ověřit ? Musíme si nechat soud až pro jednotlivé otázky. Zabývejme se však jednou otázkou, která bývala už za života Rádlova mnohokrát nadhozena. Byl Rádl vůbec filosof ? Castokráte mu bylo vytýkáno, že do své filosofie zaplétá theologii. To může mít v podstatě dvojí různý smysl. Je vytýkána bud chybnost Rádlova pojetí filosofie anebo nedaslednost tomuto pojetí. V prvním případě je třeba odůvodnit, proč je filosofie nutné néco jiného než si Rédl představoval. V druhém případě je třeba dokumentovat, kde se Rédl od svého filosofického programu odchýlil. O poměru filosofie a theologie napsal Rádl v roce 1927 článek do I.roč.Křesťanské revue. Tam prohlásil, že theologie, neuznávající za svůj základ zjevení, nemá existenčního důvodu, nemajíc ani vlastního předmětu ani vlastní methody. Jestliže se filosofie zabývá studiem toho, co konec konců jest, t.j.co existuje a co jest správné, kde jest pak ještě nějaké místo pro theologii. Ale pokračuje: Jedna z dnešních úloh filosofie jest pochopiti, že si neprávem osobovala úkol sestrojovati náboženství a theologisovati. Theologie nenf kapitolou z filosofie, nýbrž vědou samostatnou, jež své nároky na existanci nemá od filosofie právě tak jako je nemá od filosofie přírodovéda. A potom Rádl staví jakousi hierarchii, kde nad oblastí přírodovědy je oblast filosofie a nad oblasti filosofie je oblast zjavení. Tomuto schematu jest rozuměti tak. Mysl lidská vnáší do soudů o svétě pojmy, které nejsou vzaty ze smyslové zkušenosti a tyto pojmy si sama tvoří, aby tento svět pochopila. Tyto pojmy neruší přírodo-
27.jpg
====================
7 Hromádka připomíná, že ovšem s oficiálním světem akademickým měl Rádl smilu. Dráždil své kolegy způsobem svého filosofování a nezvyklostí své polemiky. Hromádka přesto soudí, že byl jedním z našich největších filosofů, a že v letech 1918 - 1938 přesahoval hloubkou svého pohledu, pronikavostí svého myšlení a životností svého zájmu všechny ostatní české filosofy. Véděl prý, že stojíme na přelomu věků a že staré pokrokové ideály nestačí pro blížící se krisi. Je ovšem nesmírně těžko vážit takové výroky. Na čem se to dá ověřit ? Musíme si nechat soud až pro jednotlivé otázky. Zabývejme se však jednou otázkou, která bývala už za života Rádlova mnohokrát nadhozena. Byl Rádl vůbec filosof ? Castokráte mu bylo vytýkáno, že do své filosofie zaplétá theologii. To může mít v podstatě dvojí různý smysl. Je vytýkána bud chybnost Rádlova pojetí filosofie anebo nedaslednost tomuto pojetí. V prvním případě je třeba odůvodnit, proč je filosofie nutné néco jiného než si Rédl představoval. V druhém případě je třeba dokumentovat, kde se Rédl od svého filosofického programu odchýlil. O poměru filosofie a theologie napsal Rádl v roce 1927 článek do I.roč.Křesťanské revue. Tam prohlásil, že theologie, neuznávající za svůj základ zjevení, nemá existenčního důvodu, nemajíc ani vlastního předmětu ani vlastní methody. Jestliže se filosofie zabývá studiem toho, co konec konců jest, t.j.co existuje a co jest správné, kde jest pak ještě nějaké místo pro theologii. Ale pokračuje: Jedna z dnešních úloh filosofie jest pochopiti, že si neprávem osobovala úkol sestrojovati náboženství a theologisovati. Theologie nenf kapitolou z filosofie, nýbrž vědou samostatnou, jež své nároky na existanci nemá od filosofie právě tak jako je nemá od filosofie přírodovéda. A potom Rádl staví jakousi hierarchii, kde nad oblastí přírodovědy je oblast filosofie a nad oblasti filosofie je oblast zjavení. Tomuto schematu jest rozuměti tak. Mysl lidská vnáší do soudů o svétě pojmy, které nejsou vzaty ze smyslové zkušenosti a tyto pojmy si sama tvoří, aby tento svět pochopila. Tyto pojmy neruší přírodo-
====================
28.jpg
====================
8 védu; filosofie neruší poznání přírodovědecké, i když prý chápeme, že oblast filosofie jest nad oblastí přírodovědy. Filosofie nem že řešit své problémy bez ohledu na vědu, na fakta, na theorie, na zkušenost; filosof ovšem musí vědy dbáti a vzhledem k nf tvoří své pojmy, ale sám je tvoří a nepřejímá jich od vedy. Rádl uvádí příklady takových pojmů: podstata skutečnosti, hranice poznání, základní zákon mravní, absolutní pravda, nesmrtelnost, to jsou vlastní otázky filosofické, t.j. ani obsahem ani methodou nepatří do věd positivních. Filosofie ovšem může překročiti svá práva a tehdy je nutno ji na místě odmft nout i. Když Hegel filosoficky dokazoval, že mezi Wartem a Jupiterem namůže býti jiné planety, chybil, a vědcové mu to právem vytkli. Samosstatnost filosofie však nebyla dotčena. Obdobné však i nad oblastf filosofie jest oblast jiné, která také naruší poznání filosofické, a to je oblast zjevení, oblast theologie. I theologie miže překročit svá práva. Když se za zjevení vydává, že slunce se zastavilo na obloze, véda právem tuto chybu theologia opravuje, ale opět samostatnost theologie se tím neruší. Filosof se ptá: jaký mají smysl české dějiny ? Co je podstatou prostoru ? Jesi duše lidská a jaké jest ? Co je vlastním základem hmoty ? Atd. Na tyto otázky hledá namáhavé odpovědi, venuje hledání celý život, jiní se o jeho hledání zajímají. Proč však, k čemu konec konců hledá ? Elementární touhou po pravdé odvodníme studium filosofické /a filosofif odůvodníme vedu/; jaký smysl však má toto hledání pravdy samo? Proč pravdu a ne raději lež, jak se ptal Nietzsche ? Jestliže vědu odůvodnfme filosofií, nutno smysl filosofie odůvodniti něčím, co stojí nad ní. Jeat absolutní příkaz, absolutní moc, cosi neodvratného, co mne nuts, abych věřil v pravdu. Toto něco, čemu se podvoluji, má zdroj ve zjevení. A Rádl charakterisuje zjevení jako skutečnost člověku daná, nepocházející ani ze zkušenosti ani z rozumu, nevyvozená ani indukcí ani dedukcf, nýbrž jest "dříve než všechny ty te
28.jpg
====================
8 védu; filosofie neruší poznání přírodovědecké, i když prý chápeme, že oblast filosofie jest nad oblastí přírodovědy. Filosofie nem že řešit své problémy bez ohledu na vědu, na fakta, na theorie, na zkušenost; filosof ovšem musí vědy dbáti a vzhledem k nf tvoří své pojmy, ale sám je tvoří a nepřejímá jich od vedy. Rádl uvádí příklady takových pojmů: podstata skutečnosti, hranice poznání, základní zákon mravní, absolutní pravda, nesmrtelnost, to jsou vlastní otázky filosofické, t.j. ani obsahem ani methodou nepatří do věd positivních. Filosofie ovšem může překročiti svá práva a tehdy je nutno ji na místě odmft nout i. Když Hegel filosoficky dokazoval, že mezi Wartem a Jupiterem namůže býti jiné planety, chybil, a vědcové mu to právem vytkli. Samosstatnost filosofie však nebyla dotčena. Obdobné však i nad oblastf filosofie jest oblast jiné, která také naruší poznání filosofické, a to je oblast zjevení, oblast theologie. I theologie miže překročit svá práva. Když se za zjevení vydává, že slunce se zastavilo na obloze, véda právem tuto chybu theologia opravuje, ale opět samostatnost theologie se tím neruší. Filosof se ptá: jaký mají smysl české dějiny ? Co je podstatou prostoru ? Jesi duše lidská a jaké jest ? Co je vlastním základem hmoty ? Atd. Na tyto otázky hledá namáhavé odpovědi, venuje hledání celý život, jiní se o jeho hledání zajímají. Proč však, k čemu konec konců hledá ? Elementární touhou po pravdé odvodníme studium filosofické /a filosofif odůvodníme vedu/; jaký smysl však má toto hledání pravdy samo? Proč pravdu a ne raději lež, jak se ptal Nietzsche ? Jestliže vědu odůvodnfme filosofií, nutno smysl filosofie odůvodniti něčím, co stojí nad ní. Jeat absolutní příkaz, absolutní moc, cosi neodvratného, co mne nuts, abych věřil v pravdu. Toto něco, čemu se podvoluji, má zdroj ve zjevení. A Rádl charakterisuje zjevení jako skutečnost člověku daná, nepocházející ani ze zkušenosti ani z rozumu, nevyvozená ani indukcí ani dedukcf, nýbrž jest "dříve než všechny ty te
====================
29.jpg
====================
9 . methody anebo jest "nad" nimi tak jako jest filosofické poznání dříve než vědecké a jest nad ním. Uzavírám. Rádlovo pojetí filosofie není rušeno v jeho spisech; Rádl se skutečné vždycky pohyboval v mezfch filosofie, jak ji sám pojímal. T.zv. zjevení se dovolával opět v těchto mezích a tedy podle výměru dovolené. Nelze mu vytýkat ned slednost filosofického programu, nýbrž jedině chybné pojetí filosofie. Ale v čem je chybné ? Rádlovo pojetí stojí na jeho víře v Boha a na odevzdanosti absolutnfmu mravnímu zákonu. To znamená řešení dvou otázek: smf filosof věřit tak, že to je zřetelné i v jeho filosofii anebo musí být každý filosof ex definitione alespoň ve svých knihách atheistou a jeho vfra se mu ponechá v nejlepším případě jako soukromá záležitost, s kterou však musí zůstat doma ? A za druhé: je otázka mravnosti a mravního zákona vyřešena definitivné tak, že není absolut nich norem? Nesmí už dnes nikdo pod trestem exkomunikace z filosofických řad mluvit o véčném příkazu pravdivosti a lásky ? Tyto otázky se nám budou znovu opakovat v poslední kapitole Hromádkovy knížky, nazvané Věřící filosof a poslední soud. Názor Hromádkův na tuto věc je však již nyní formulován takto: Opravdový filosof, který vede myšlenkový zápas v oblasti ducha a mravní odpovědnosti a který je bezpodmínečné loyální před trůnem absolutní pravdy, nesloží nikdy svých rukou, i kdyby zdánlivě nebylo naděje, nezastrčí meče, ale vykřikne 'Pravda vítězí Právo je více než bezpráví Svoboda má potřít otroctví a bude bojovat i proti smrti. Naproti tomu Rádl byl vždy proti takové filosofii, která žije jen ve světě svých snů a snadno končí v sentimentální uvzdychanosti. Taková filosofie ne porozumí nikdy podstatě toho, co se děje ve světě. Z této poslední poznámky prof. Hromádky poznáváme mimo jiné též to, ze zdaleka nepovažuje útéšnost filosofie Rádlovy za nějakou santimentální uvzdychanost a tím méné za útěk ze světa. Takových výtek se narodilo poslední dobou veliké množství; všechny zapomfnají, že Rádl po celý svůj život byl jedním z nejagilnějších a
29.jpg
====================
9 . methody anebo jest "nad" nimi tak jako jest filosofické poznání dříve než vědecké a jest nad ním. Uzavírám. Rádlovo pojetí filosofie není rušeno v jeho spisech; Rádl se skutečné vždycky pohyboval v mezfch filosofie, jak ji sám pojímal. T.zv. zjevení se dovolával opět v těchto mezích a tedy podle výměru dovolené. Nelze mu vytýkat ned slednost filosofického programu, nýbrž jedině chybné pojetí filosofie. Ale v čem je chybné ? Rádlovo pojetí stojí na jeho víře v Boha a na odevzdanosti absolutnfmu mravnímu zákonu. To znamená řešení dvou otázek: smf filosof věřit tak, že to je zřetelné i v jeho filosofii anebo musí být každý filosof ex definitione alespoň ve svých knihách atheistou a jeho vfra se mu ponechá v nejlepším případě jako soukromá záležitost, s kterou však musí zůstat doma ? A za druhé: je otázka mravnosti a mravního zákona vyřešena definitivné tak, že není absolut nich norem? Nesmí už dnes nikdo pod trestem exkomunikace z filosofických řad mluvit o véčném příkazu pravdivosti a lásky ? Tyto otázky se nám budou znovu opakovat v poslední kapitole Hromádkovy knížky, nazvané Věřící filosof a poslední soud. Názor Hromádkův na tuto věc je však již nyní formulován takto: Opravdový filosof, který vede myšlenkový zápas v oblasti ducha a mravní odpovědnosti a který je bezpodmínečné loyální před trůnem absolutní pravdy, nesloží nikdy svých rukou, i kdyby zdánlivě nebylo naděje, nezastrčí meče, ale vykřikne 'Pravda vítězí Právo je více než bezpráví Svoboda má potřít otroctví a bude bojovat i proti smrti. Naproti tomu Rádl byl vždy proti takové filosofii, která žije jen ve světě svých snů a snadno končí v sentimentální uvzdychanosti. Taková filosofie ne porozumí nikdy podstatě toho, co se děje ve světě. Z této poslední poznámky prof. Hromádky poznáváme mimo jiné též to, ze zdaleka nepovažuje útéšnost filosofie Rádlovy za nějakou santimentální uvzdychanost a tím méné za útěk ze světa. Takových výtek se narodilo poslední dobou veliké množství; všechny zapomfnají, že Rádl po celý svůj život byl jedním z nejagilnějších a
====================
30.jpg
====================
20 10 politicky nejvíce interesovaných českých filosofů vůbec; intensita jeho politické činnosti je porovnatelná jediné se zjevem profesora Masaryka. Hromádka říká: ilusionismus končí vždycky ve slabošské neutralité; ovšemže pak amñáthavi u Rádla nemůže být o nějaké nautralitě ani řeči. V této souvislosti naznačuje autor také i kdy ž cestu k porozuměnění tzv. reakcionářství možná ani nechtěné Rádlovy filosofia. Reakce, říká, vždycky žije z únavy, skepse a resignace. Rádl však se nikdy nedostal do otrávené nálady a kocoviny, ve které se octla a uváz la západní inteligence. Hromádka se dokonce vyjadřuje takto: Nová světová katastrofa byla z velké části zavinéna a uspíše na nedostatkem statečné a věřfcf filosofie. of Západoevropské a americké inteligenci scházel myslite lamé síly a autority Masarykovy, pronikavosti a doraznosti Rádlovy. III. Liberalismus, nacionalismus, smysl českých dějin. Proberu nynf v krátkosti tři kapitoly, které nám dnes budou sloužit jenom za ilustraci. V prvé z nich je kreslen Rádl ve sporu s liberalismem, in concreto především s Ferdinandem Peroutkou a částečné i Karlen Capkem, ovšem s tímto jen v náznacích. Celá řada společných rysů se dá najít na Rádlovi i na Peroutkovi. A přece vidf Hromádka mezi nimi rozdíl zásadní. V Peroutkovi se hned po válce ozvala vášnivá touha civilisovaného člováka po klidu, pohodě, smfraé spolupráci a kompromisu. Hromádka nazývá takovou touhu konde lfkovstvím. Rádl prý nevěřil, že je už čas, abychom si jako Kondelfci sedli v bačkorách k svému krbu. Svátový převrat není u konce. Rádl vétřil ze vzduchu nevyřízené otázky a cftil, že musí bojovat dále, aby se podstatné otázky národní a sociální, ale také mravní a náboženské, vyřídily správným a trvalým způsobem. Kdo by netoužil po klidu a závětří ? Ale z kondelfkovstvf nelze dělat zásadu nebo životní styl. Touha po klidu, po šosáckém pohodlí, po smírné pohodě, nedostatek duševní bdělosti oslabí v lidech pochopení pro to, co se ve světě děje; umrtví v nich všechno
30.jpg
====================
20 10 politicky nejvíce interesovaných českých filosofů vůbec; intensita jeho politické činnosti je porovnatelná jediné se zjevem profesora Masaryka. Hromádka říká: ilusionismus končí vždycky ve slabošské neutralité; ovšemže pak amñáthavi u Rádla nemůže být o nějaké nautralitě ani řeči. V této souvislosti naznačuje autor také i kdy ž cestu k porozuměnění tzv. reakcionářství možná ani nechtěné Rádlovy filosofia. Reakce, říká, vždycky žije z únavy, skepse a resignace. Rádl však se nikdy nedostal do otrávené nálady a kocoviny, ve které se octla a uváz la západní inteligence. Hromádka se dokonce vyjadřuje takto: Nová světová katastrofa byla z velké části zavinéna a uspíše na nedostatkem statečné a věřfcf filosofie. of Západoevropské a americké inteligenci scházel myslite lamé síly a autority Masarykovy, pronikavosti a doraznosti Rádlovy. III. Liberalismus, nacionalismus, smysl českých dějin. Proberu nynf v krátkosti tři kapitoly, které nám dnes budou sloužit jenom za ilustraci. V prvé z nich je kreslen Rádl ve sporu s liberalismem, in concreto především s Ferdinandem Peroutkou a částečné i Karlen Capkem, ovšem s tímto jen v náznacích. Celá řada společných rysů se dá najít na Rádlovi i na Peroutkovi. A přece vidf Hromádka mezi nimi rozdíl zásadní. V Peroutkovi se hned po válce ozvala vášnivá touha civilisovaného člováka po klidu, pohodě, smfraé spolupráci a kompromisu. Hromádka nazývá takovou touhu konde lfkovstvím. Rádl prý nevěřil, že je už čas, abychom si jako Kondelfci sedli v bačkorách k svému krbu. Svátový převrat není u konce. Rádl vétřil ze vzduchu nevyřízené otázky a cftil, že musí bojovat dále, aby se podstatné otázky národní a sociální, ale také mravní a náboženské, vyřídily správným a trvalým způsobem. Kdo by netoužil po klidu a závětří ? Ale z kondelfkovstvf nelze dělat zásadu nebo životní styl. Touha po klidu, po šosáckém pohodlí, po smírné pohodě, nedostatek duševní bdělosti oslabí v lidech pochopení pro to, co se ve světě děje; umrtví v nich všechno
====================
31.jpg
====================
11 přesvědčení a pohotové odhodlání bránit velkých statků krví a životy. Budou zmateni, až přijde kritický převrat v dějinách a až se začne rozhodovat o všechny velké statky ducha, vzdělanosti a právního řádu. Nakonec zdůrazňuje Hromádka pathos. Ríká: Nepathetično st dnešní doby má zcela viditelné kořeny ve zcela určitém názoru životním; v názoru, že všechna kultura a tak zvané duchovní statky jsou jen plodem země, odleskem tělesné pudovosti a jakých si ne osobních sil hospodářských. Ale nejde o idealistické nadšení, nadšení bez lásky, s ledem v srdci; není, naprosto není pravdy bez prosté a střízlivé, mravné teplé a citlivé lásky v životé nejvšednějším. Ale v Rádlovi byl pravý pathos. Takto si jej Hromádka představuje: když pročítá te Rádlovy knihy, máte každou chvíli dojem, jako by se zastavil, pohlédl k nebesům a poklekl; jako by obnovoval slib vérnosti a oddanosti, jako by k vám mluvil ve jménu Boha živého, jako by zvedal ruku a s prosebným gestem vás varoval před nesprávným směrem. A jako na doklad uvádí hromádka řadu citátů. K tomu jen několik slov. Je podstatný rozdílem mezi Marxovým a Rádlovým bojem proti liberalismu. Marx de facto útočí na liberalismus dekadentní, rozložený, skeptický, neschopný činu a zvrha jfcf se ve společenské formy fašistické. Naopak bere do rukou pochodeň liberalismu z vrcholů jeho působení nebo, jak se to někdy vyjadřuje, pochodeň pokrokovosti, kterou rozkládající se liberalismus už dávno ztratil. Naproti tomu Rádl útočí proti liberalismu v celé jeho šířce, ozančiv jej za vzpour proti duchu. Tím ovšem se nutné jeho útok obrací i proti samotnému marxismu. Liberalismus podle něho rozvinul lhostejnost k celému rozsahu duchovního života; marxismus však šel ještě dále: je pokusem potlačit ohromnou státní silou v člověku to, co bylo až dosud pokládáno za říši nejhlubších, nejlidštějších sil. V marxisma vyrůstá přesvědčení, podle Rádla, že duchovní život jednotlivcův je pro společnost nebezpečný: přesvědčení lidské, víra, mravní názory, historie, vůbec vše, co jest podstaty ideové, musí být přísně oddalováno od skutečného, dovoleného
31.jpg
====================
11 přesvědčení a pohotové odhodlání bránit velkých statků krví a životy. Budou zmateni, až přijde kritický převrat v dějinách a až se začne rozhodovat o všechny velké statky ducha, vzdělanosti a právního řádu. Nakonec zdůrazňuje Hromádka pathos. Ríká: Nepathetično st dnešní doby má zcela viditelné kořeny ve zcela určitém názoru životním; v názoru, že všechna kultura a tak zvané duchovní statky jsou jen plodem země, odleskem tělesné pudovosti a jakých si ne osobních sil hospodářských. Ale nejde o idealistické nadšení, nadšení bez lásky, s ledem v srdci; není, naprosto není pravdy bez prosté a střízlivé, mravné teplé a citlivé lásky v životé nejvšednějším. Ale v Rádlovi byl pravý pathos. Takto si jej Hromádka představuje: když pročítá te Rádlovy knihy, máte každou chvíli dojem, jako by se zastavil, pohlédl k nebesům a poklekl; jako by obnovoval slib vérnosti a oddanosti, jako by k vám mluvil ve jménu Boha živého, jako by zvedal ruku a s prosebným gestem vás varoval před nesprávným směrem. A jako na doklad uvádí hromádka řadu citátů. K tomu jen několik slov. Je podstatný rozdílem mezi Marxovým a Rádlovým bojem proti liberalismu. Marx de facto útočí na liberalismus dekadentní, rozložený, skeptický, neschopný činu a zvrha jfcf se ve společenské formy fašistické. Naopak bere do rukou pochodeň liberalismu z vrcholů jeho působení nebo, jak se to někdy vyjadřuje, pochodeň pokrokovosti, kterou rozkládající se liberalismus už dávno ztratil. Naproti tomu Rádl útočí proti liberalismu v celé jeho šířce, ozančiv jej za vzpour proti duchu. Tím ovšem se nutné jeho útok obrací i proti samotnému marxismu. Liberalismus podle něho rozvinul lhostejnost k celému rozsahu duchovního života; marxismus však šel ještě dále: je pokusem potlačit ohromnou státní silou v člověku to, co bylo až dosud pokládáno za říši nejhlubších, nejlidštějších sil. V marxisma vyrůstá přesvědčení, podle Rádla, že duchovní život jednotlivcův je pro společnost nebezpečný: přesvědčení lidské, víra, mravní názory, historie, vůbec vše, co jest podstaty ideové, musí být přísně oddalováno od skutečného, dovoleného
====================
32.jpg
====================
12 veřejného života, jenž smí být jen hospodářský. Nakonec se Rádl ptá: jak dlouho tato vzpora proti duchu obstojí ? Tady je tedy zřejmé, že Rádlovo pojetí a odmítání liberalismu je něco nejen docela jiného, nýbrž právě opačného než je tomu v marxismud. Brzy po světové válce stáli vedle sebe profesoři Zdeněk Nejedlý a Emanuel Rádl v jedné zprvu frontě, jsouce ve střehu, aby se náš velký zápas o státní a národněpolitickou svéprávnost nepromenil v lacinou a vulgární protiněmeckou náladu. Zvláště pak Rádl se podle Hromádky zabýval neustále otázkou spolupráce Čechů a Nemci a bez přestání tvrdil, že naši národní vůdcové a náš lid projdou úspěšné zkouškou zralosti jen tenkrát, najdou-li správný klíč k rozřešení sporu českoněmeckého. Svůj spis o tomto sporu nazval Rádl sám filosofií míru mezi obojím lidem. Považoval za neštěstí světové, že se novodobé lidstvo rozpadlo v kmeny, raay; národy a suverénní státy bez jednotící duchovní a mravní ideje. Podle Rádla je samo pojatí národního státu chybné: takový stát není vybudován na všelidských anebo véčných zásadách práva a respektu k osobnosti, nýbrž na biologických, přírodních vlastnostech lidí, na jejich kmenové nebo rasové příslušnosti. Rádlovi naproti tomu šlo především o to, aby inteligence i lid porozuměli, že podstata a smysl národa tkví v oblasti duchovní, mravní a myšlenkové; v tom následoval Masaryka. Hromádka domýšlí Rádla až do přítomnosti a prohlašuje, že velice souhlasí s Rádlem, že svůj program musíme také v oblasti theorie pozvednout na takovou výši, aby by lo patrno, že náš národní a politický boj dnešní je namfřen proti nejelementárnějším předpokladům nacistické ideologie a praxe. V pojetí státu opravuje, přetavuje podle Hromádky profesor Rádl Masarykovu představu demokracie v duchu smluvní theorie státní, kde vnější, mechanická autorita většiny musí být nahrazena dohodou rovnoprávných občanů. Budé také třeba revidovat heslo o svrchovanosti a sebeurčení národů. Každé hmotné násilí, kterému by bylo odevadáno řešení německé otázky, by bylo dokladem slabosti lidského
32.jpg
====================
12 veřejného života, jenž smí být jen hospodářský. Nakonec se Rádl ptá: jak dlouho tato vzpora proti duchu obstojí ? Tady je tedy zřejmé, že Rádlovo pojetí a odmítání liberalismu je něco nejen docela jiného, nýbrž právě opačného než je tomu v marxismud. Brzy po světové válce stáli vedle sebe profesoři Zdeněk Nejedlý a Emanuel Rádl v jedné zprvu frontě, jsouce ve střehu, aby se náš velký zápas o státní a národněpolitickou svéprávnost nepromenil v lacinou a vulgární protiněmeckou náladu. Zvláště pak Rádl se podle Hromádky zabýval neustále otázkou spolupráce Čechů a Nemci a bez přestání tvrdil, že naši národní vůdcové a náš lid projdou úspěšné zkouškou zralosti jen tenkrát, najdou-li správný klíč k rozřešení sporu českoněmeckého. Svůj spis o tomto sporu nazval Rádl sám filosofií míru mezi obojím lidem. Považoval za neštěstí světové, že se novodobé lidstvo rozpadlo v kmeny, raay; národy a suverénní státy bez jednotící duchovní a mravní ideje. Podle Rádla je samo pojatí národního státu chybné: takový stát není vybudován na všelidských anebo véčných zásadách práva a respektu k osobnosti, nýbrž na biologických, přírodních vlastnostech lidí, na jejich kmenové nebo rasové příslušnosti. Rádlovi naproti tomu šlo především o to, aby inteligence i lid porozuměli, že podstata a smysl národa tkví v oblasti duchovní, mravní a myšlenkové; v tom následoval Masaryka. Hromádka domýšlí Rádla až do přítomnosti a prohlašuje, že velice souhlasí s Rádlem, že svůj program musíme také v oblasti theorie pozvednout na takovou výši, aby by lo patrno, že náš národní a politický boj dnešní je namfřen proti nejelementárnějším předpokladům nacistické ideologie a praxe. V pojetí státu opravuje, přetavuje podle Hromádky profesor Rádl Masarykovu představu demokracie v duchu smluvní theorie státní, kde vnější, mechanická autorita většiny musí být nahrazena dohodou rovnoprávných občanů. Budé také třeba revidovat heslo o svrchovanosti a sebeurčení národů. Každé hmotné násilí, kterému by bylo odevadáno řešení německé otázky, by bylo dokladem slabosti lidského
====================
33.jpg
====================
0 13 rozumu. Skutečná porážka summun Německa se musí odehrát na půdé due ducha. Smysl toho je ten: nejde o to, aby proti německým maniomáhmfimm rasovým romant ikům zvítězili čeští nebo polští, jugoslávští nebo ruští nacionální romantikové; dnes jde o to, aby Evropa byla postavena na tak mohutné mravní a duchové základy, aby byla vybudována na tak universálním odkazu evropských dějin, že vztah mezi národy a státy nabude nové povahy. Nebo jinými slovy: Hitler musí být poražen na pam bojištích, musí být poražen na půdě polit ické bez milosti a kompromisu, ale především musí být poražen na půdě ducha, ve škole rozumu a ve svatyni svědomí. Tak interpretuje Hromádka, a je přesvedčen, že v Rádlovi vyvrcholuje československý duchový zápas s německým rasovým nacionalismem, s ponurým fatalismem německých filosofů, s pessimistickýn kulten néhody, násilí, pude, moci a télesného hrdinství. Nebudu tady blíže uvádét nic z kapitoly o smyslu českých dějin. Podle mého názoru je to nejslabší kapitola z celé knihy, a to bohužel ve věci, která má v Rádlové filosofii eminentní význam. Ponévadž by to však znamenalo neúmérné rozšíření našeho the matu, nebudu tady nic z Rádlový filosofie dějin a zvláště českých dějin unám připomínat. To ovšem je třeba připomenout, že v takovém pojednání o Rádlové filosofii, které by si činilo nárok na interpretaci třebas jen základních jejích pilíků, by ovšem kapitola o pojetí dějin neSměla v žádném případě chybět. IV. Člověk a společnost. V prvé řadé uvádí Hromádka Rádlovy názory na školu a na výchovu. Interpretuje takto: Učitelovým zájmem úkolem je hájit školy proti nahodilým vlivům politickým a vlasteneckým; vzpírat se zájmům stran a státu, a raději se nechat otrávit jako Sokrates než školu zpolitisovat, znacionalisovat, zpokrokářštět. Hádliv boj byl bojem proti obludnému totalitnímu režimu jakéhokoli ražení. Dokud si škola uchrání vše lidskou základnu, své ovzduší věčnosti proti vnějším
33.jpg
====================
0 13 rozumu. Skutečná porážka summun Německa se musí odehrát na půdé due ducha. Smysl toho je ten: nejde o to, aby proti německým maniomáhmfimm rasovým romant ikům zvítězili čeští nebo polští, jugoslávští nebo ruští nacionální romantikové; dnes jde o to, aby Evropa byla postavena na tak mohutné mravní a duchové základy, aby byla vybudována na tak universálním odkazu evropských dějin, že vztah mezi národy a státy nabude nové povahy. Nebo jinými slovy: Hitler musí být poražen na pam bojištích, musí být poražen na půdě polit ické bez milosti a kompromisu, ale především musí být poražen na půdě ducha, ve škole rozumu a ve svatyni svědomí. Tak interpretuje Hromádka, a je přesvedčen, že v Rádlovi vyvrcholuje československý duchový zápas s německým rasovým nacionalismem, s ponurým fatalismem německých filosofů, s pessimistickýn kulten néhody, násilí, pude, moci a télesného hrdinství. Nebudu tady blíže uvádét nic z kapitoly o smyslu českých dějin. Podle mého názoru je to nejslabší kapitola z celé knihy, a to bohužel ve věci, která má v Rádlové filosofii eminentní význam. Ponévadž by to však znamenalo neúmérné rozšíření našeho the matu, nebudu tady nic z Rádlový filosofie dějin a zvláště českých dějin unám připomínat. To ovšem je třeba připomenout, že v takovém pojednání o Rádlové filosofii, které by si činilo nárok na interpretaci třebas jen základních jejích pilíků, by ovšem kapitola o pojetí dějin neSměla v žádném případě chybět. IV. Člověk a společnost. V prvé řadé uvádí Hromádka Rádlovy názory na školu a na výchovu. Interpretuje takto: Učitelovým zájmem úkolem je hájit školy proti nahodilým vlivům politickým a vlasteneckým; vzpírat se zájmům stran a státu, a raději se nechat otrávit jako Sokrates než školu zpolitisovat, znacionalisovat, zpokrokářštět. Hádliv boj byl bojem proti obludnému totalitnímu režimu jakéhokoli ražení. Dokud si škola uchrání vše lidskou základnu, své ovzduší věčnosti proti vnějším
====================
34.jpg
====================
14 vlivům, je dobře. Je to důkaz, že stát a národ, společnost a třídy se pořád ještě podřizují rovině pravdy a spravedlnosti, dobra a sympatie. Jedinec se pořád ještě může dovolávat práva proti celku, menšina proti násilí většiny, slabý proti silnému, ubo žák proti bohatému, otrok proti otrokáři. Ale béda, když se národ ne bo stát zmocnf školy, běda, když se politické skupiny pokusí o vládu nad dftétem a nad svobodou učitelovou. A je to totalita jakékoli povahy, třeba totalita demokratická: je-li zničena škola jako dflna lidskosti, je-li podrobena nahodilým politickým zájmům, pak padne svoboda, padnou věčné normy nad životem - a společnost se promání v beztvarou masu, v komandovaný dav nebo mraveniště individuf. Ale nemá stát nebo národ práva na školu ? Nem práva vychovávat děti ke svým politickým a vlasteneckým cf18m ? táže se Hromádka. Nemá práva, zrovna tak, jako nemá práva na cirkev a na rodinu odpovídá Rádl. Cfm spravedlivější a lidštější je stát, tím úzkostlivěji chrání nedotknutelnost svědomí a víry. A tím loyálnější občané vychézejí ze školy. Hromádka pokračuje. Rédl se nedal mist ani socialistickým názorem, že osobní život konec konců závisí na společenských řádech a institucích a že je třeba bud zreformovat anebo revolučné přestavět společnost, aby jednotlivec dosáhl vyšší úrovné oravní a sociální. Nikoli, volal Rádl. Celá politická a sociální nadstavba by visela ve vzduchu, psal, kdy by nebylo vnitřního duchovnfho života jednotlivcova. Tímto názoren se podstatné odvrátil od marxismu; naproti tomu jeho dosavadní spolupracovník, profesor Zdeněk Nejedlý, se přihlásil k tomuto programu, k této filosofii dějin. Zatím co Nejedlý si Masarykovy názory vykládal tak, že Masaryk sám byl součástí rozkládající se společnosti buržoasnf, a žádal, aby politický život naší republiky se zasadil do revolučnfch plán sovětských, Rádl celou energií svého myšlení apeloval na inteligenci, aby pochopila základní motivy Masarykovy a Benešovy politiky a postavila se do jejich služeb buď jako stráž nebo jako předvoj. V T.G. Masarykovi a Edvardu Benešovi viděl státníky, kteří navazují na kla-
34.jpg
====================
14 vlivům, je dobře. Je to důkaz, že stát a národ, společnost a třídy se pořád ještě podřizují rovině pravdy a spravedlnosti, dobra a sympatie. Jedinec se pořád ještě může dovolávat práva proti celku, menšina proti násilí většiny, slabý proti silnému, ubo žák proti bohatému, otrok proti otrokáři. Ale béda, když se národ ne bo stát zmocnf školy, běda, když se politické skupiny pokusí o vládu nad dftétem a nad svobodou učitelovou. A je to totalita jakékoli povahy, třeba totalita demokratická: je-li zničena škola jako dflna lidskosti, je-li podrobena nahodilým politickým zájmům, pak padne svoboda, padnou věčné normy nad životem - a společnost se promání v beztvarou masu, v komandovaný dav nebo mraveniště individuf. Ale nemá stát nebo národ práva na školu ? Nem práva vychovávat děti ke svým politickým a vlasteneckým cf18m ? táže se Hromádka. Nemá práva, zrovna tak, jako nemá práva na cirkev a na rodinu odpovídá Rádl. Cfm spravedlivější a lidštější je stát, tím úzkostlivěji chrání nedotknutelnost svědomí a víry. A tím loyálnější občané vychézejí ze školy. Hromádka pokračuje. Rédl se nedal mist ani socialistickým názorem, že osobní život konec konců závisí na společenských řádech a institucích a že je třeba bud zreformovat anebo revolučné přestavět společnost, aby jednotlivec dosáhl vyšší úrovné oravní a sociální. Nikoli, volal Rádl. Celá politická a sociální nadstavba by visela ve vzduchu, psal, kdy by nebylo vnitřního duchovnfho života jednotlivcova. Tímto názoren se podstatné odvrátil od marxismu; naproti tomu jeho dosavadní spolupracovník, profesor Zdeněk Nejedlý, se přihlásil k tomuto programu, k této filosofii dějin. Zatím co Nejedlý si Masarykovy názory vykládal tak, že Masaryk sám byl součástí rozkládající se společnosti buržoasnf, a žádal, aby politický život naší republiky se zasadil do revolučnfch plán sovětských, Rádl celou energií svého myšlení apeloval na inteligenci, aby pochopila základní motivy Masarykovy a Benešovy politiky a postavila se do jejich služeb buď jako stráž nebo jako předvoj. V T.G. Masarykovi a Edvardu Benešovi viděl státníky, kteří navazují na kla-
====================
35.jpg
====================
15 sické, křesťanské a osvícenské ideály evropské a chtějí rozšířit základnu sociálního života tak, aby majetková bez práví byla odstraněna a aby nejchudšf lid se stal dédicem i nositelem nejvznešenějších statků civilisačních. Masaryk zvítězil ve Světové válce; v jistém smyslu spolupracoval velmi účinně na válečném programu Spojenců. Nyní je třeba podle Rádla vzít jeho filosofia i politický program vážně, budovat na jeho základech, opravovat a prohlubovat jeho stavitelské plány. Zároveň byl Rédl v duchu své filosofie pro dikladnou revisi Marxe, ale právé proto, že chtěl zrevidovat Marxe, vyznával, že Marx zůstává základem učení sociálně demokratického. Revise a kritika Marxe musí být i myšlenkové i mravné kladným úsilím, aby jeho učení by lo zdokonaleno a aby socialistické hnutí opravdu překonalo sociální a uravnf choroby doby. Napsal: Tuto, na poli duchovního zápasu mezi ideály socialistickými a buržoa snfmů, se provádí nejvlastnější třídní boj a tuto bude prohrán nebo vyhrán. Jak těžký však jest to boj. Ale ovšem zcela jasné videl, že není opravdové mravnosti bez energického zápasu o to, aby zákony a společenské instituce pomáhaly slabým proti silným a chudému proti bohatému. V dalším se Hromádka dotýká problému kardinálního, totiž revoluce. Rádl uvědoměle bojoval proti kultu revoluce, proti vfře v revoluci. Nebál se ovšem revoluce a uměl pochopit, že za určitých okolností jest revoluce nutná. Revoluci podle neno můžeme pochopit a nakonec uznat její nevyhnutelnost. Ale z revoluce nelze dělat zásadu a program. Naší zásadou má být, abychom jasným rozumem, citlivým svědomím a živou představivostí předem překonávali své chyby a včas přestavovali společnost, zachraňujíce a očištujíce vše, co je cenného duchovné, kulturné a politicky. Je třeba tak pracovat a myslit, aby revolucf ne by lo. Rádl v souhlase s tím naprosto odmítal hegelovské myšlení. Marxistická filosofie není Rádlovi zárukou, že se komunistické cíle stanou opravdovým ziskem. Co je na komunismu velkého, je ovocem duchovních, myšlenkových a mravních zápasů evropských. A všecko to musí být vyloupnuto ze slupky oficiální komunistické filoamideje
35.jpg
====================
15 sické, křesťanské a osvícenské ideály evropské a chtějí rozšířit základnu sociálního života tak, aby majetková bez práví byla odstraněna a aby nejchudšf lid se stal dédicem i nositelem nejvznešenějších statků civilisačních. Masaryk zvítězil ve Světové válce; v jistém smyslu spolupracoval velmi účinně na válečném programu Spojenců. Nyní je třeba podle Rádla vzít jeho filosofia i politický program vážně, budovat na jeho základech, opravovat a prohlubovat jeho stavitelské plány. Zároveň byl Rédl v duchu své filosofie pro dikladnou revisi Marxe, ale právé proto, že chtěl zrevidovat Marxe, vyznával, že Marx zůstává základem učení sociálně demokratického. Revise a kritika Marxe musí být i myšlenkové i mravné kladným úsilím, aby jeho učení by lo zdokonaleno a aby socialistické hnutí opravdu překonalo sociální a uravnf choroby doby. Napsal: Tuto, na poli duchovního zápasu mezi ideály socialistickými a buržoa snfmů, se provádí nejvlastnější třídní boj a tuto bude prohrán nebo vyhrán. Jak těžký však jest to boj. Ale ovšem zcela jasné videl, že není opravdové mravnosti bez energického zápasu o to, aby zákony a společenské instituce pomáhaly slabým proti silným a chudému proti bohatému. V dalším se Hromádka dotýká problému kardinálního, totiž revoluce. Rádl uvědoměle bojoval proti kultu revoluce, proti vfře v revoluci. Nebál se ovšem revoluce a uměl pochopit, že za určitých okolností jest revoluce nutná. Revoluci podle neno můžeme pochopit a nakonec uznat její nevyhnutelnost. Ale z revoluce nelze dělat zásadu a program. Naší zásadou má být, abychom jasným rozumem, citlivým svědomím a živou představivostí předem překonávali své chyby a včas přestavovali společnost, zachraňujíce a očištujíce vše, co je cenného duchovné, kulturné a politicky. Je třeba tak pracovat a myslit, aby revolucf ne by lo. Rádl v souhlase s tím naprosto odmítal hegelovské myšlení. Marxistická filosofie není Rádlovi zárukou, že se komunistické cíle stanou opravdovým ziskem. Co je na komunismu velkého, je ovocem duchovních, myšlenkových a mravních zápasů evropských. A všecko to musí být vyloupnuto ze slupky oficiální komunistické filoamideje
====================
36.jpg
====================
16 sofie a zasazeno do spolehlivější a správnéjsf filosofia. Jde o to, abychom práve dnes pochopili, že hegeliánství je neštěstím moderního lidstva. Všechna totalitaf tyranie má původ v ném. Nevyhnutelně. I v této souvislosti, pokračuje Hromádka, je Rádlova filosofie úporným zápasem proti německému idealismu a německé romantice, proti Hegelovi, proti filosofii, ve které byla zničena dynamika evropanství, ve které byla smazána čára mezi světem a Bohem, mezi přírodou a odpovědným lidstvím, mezi mocí a právem, mezi násilím a spravedlností, mezi vnějším dějstvím a lidskou duší. . V. Filosofie a víra. Za sociálními, mravními a politickými bouřemi nové doby se odehrává krvavý, hrůzný zápas duche. Jde o to, aby člověk zase našel teplý, živý vztah k světu, který jej obklopuje, ale aby ve svatyni své duše pochopil svou svobodu vůči námu i bezpodmínečnou odpovědnost vůči svrchované pravdě a véčné spravedlnosti, která vládne jako duchovní řád nad světem i nad člověkem. Je těžko prý vyložit, čfm se u Rádla víra liší od pravé filosofie. Jai-li pořádným filosofem, stále chodíš po hranicích víry a odpovídáš na otázku, co je poslední, svrchovanou autoritou, co je véčným zákonem nad tehou. Bojujeme-li za svobodný a spravedlivý pořádek proti brutalité a tyranii, musíme v tichosti duše bojovat o jistotu, že spravedlnost váčné platí, že má právo má vládnout, že pravda zvítězí a že život závisí na tom, rozhodne-li se pro dobre. Pořád se dostáváme na hranici svého myšlení a rozhodování, pořád musíme si připomínat, že jsme byli posláni na tento svět, že na nás leží úkol a že z něho budeme platit účty. Pravá filosofie stojí na nejzazších mezích rozumových pojmů a vědeckých poznatků, na nejzazifch hranicích lidské duše, aby naslouchala hlasu, který přichází z oblasti nadpřírodní, "s onoho sveta"; který volá bezpodmínečné k odpovědnosti, soudí, řídí a posvecuje lidské konání. Tu je páteř civilisace. A Hromádka končí svou knížku těmito slovy: Rádl nás i dnes přesvědčuje, že smyslem
36.jpg
====================
16 sofie a zasazeno do spolehlivější a správnéjsf filosofia. Jde o to, abychom práve dnes pochopili, že hegeliánství je neštěstím moderního lidstva. Všechna totalitaf tyranie má původ v ném. Nevyhnutelně. I v této souvislosti, pokračuje Hromádka, je Rádlova filosofie úporným zápasem proti německému idealismu a německé romantice, proti Hegelovi, proti filosofii, ve které byla zničena dynamika evropanství, ve které byla smazána čára mezi světem a Bohem, mezi přírodou a odpovědným lidstvím, mezi mocí a právem, mezi násilím a spravedlností, mezi vnějším dějstvím a lidskou duší. . V. Filosofie a víra. Za sociálními, mravními a politickými bouřemi nové doby se odehrává krvavý, hrůzný zápas duche. Jde o to, aby člověk zase našel teplý, živý vztah k světu, který jej obklopuje, ale aby ve svatyni své duše pochopil svou svobodu vůči námu i bezpodmínečnou odpovědnost vůči svrchované pravdě a véčné spravedlnosti, která vládne jako duchovní řád nad světem i nad člověkem. Je těžko prý vyložit, čfm se u Rádla víra liší od pravé filosofie. Jai-li pořádným filosofem, stále chodíš po hranicích víry a odpovídáš na otázku, co je poslední, svrchovanou autoritou, co je véčným zákonem nad tehou. Bojujeme-li za svobodný a spravedlivý pořádek proti brutalité a tyranii, musíme v tichosti duše bojovat o jistotu, že spravedlnost váčné platí, že má právo má vládnout, že pravda zvítězí a že život závisí na tom, rozhodne-li se pro dobre. Pořád se dostáváme na hranici svého myšlení a rozhodování, pořád musíme si připomínat, že jsme byli posláni na tento svět, že na nás leží úkol a že z něho budeme platit účty. Pravá filosofie stojí na nejzazších mezích rozumových pojmů a vědeckých poznatků, na nejzazifch hranicích lidské duše, aby naslouchala hlasu, který přichází z oblasti nadpřírodní, "s onoho sveta"; který volá bezpodmínečné k odpovědnosti, soudí, řídí a posvecuje lidské konání. Tu je páteř civilisace. A Hromádka končí svou knížku těmito slovy: Rádl nás i dnes přesvědčuje, že smyslem
====================
37.jpg
====================
17 československých dějin je stálý zápas proti lži a tyranii ve jménu věčné pravdy, pod prapor em Kristovy lásky ke slabým, chudým a poníženým. Jak je vidét, opakují se nám tady tytéž otázky, které jsem naznačil v úvaze o tom, by 1-11 či nebyl Rádl filosofem. Smf tedy filosof věřit ? A to věřit v takového Boha, který je pánem i nad jeho filosofif ? Je třeba hned s počátku poznamenat, že tohle ovšem není otázka pro toho, kdo věří. Nesmíme si my slit, že někdo bude se svou vfrou čekat, až na naše dovolení. Vfra, to je naochvějnost sama; věří-li někdo skutečně, pak mu to ani dábel nezakáže, existuje-11. Proč to říkám ? Proto, abychom så byli jasni, že otázka přípustnosti víry není problémem pro věřícího rilo sofa, nýbrž otázkou tolerance těch, kdo nevěří. Kdo věří, věřit nepřestane; jde o to, zde se k němu neverfef ti, kdo nevěří, budou chovati s úctou a respektem nebo zda jej vyobcují anebo budou pronásledovat. Kdo vecí, nemusf sa starat o to, zda mu to filosofie dovoluje nabo ne. Námi formulovaná otázka znamená, dovolfme-li my ve jménu svých programi a ve jménu lidství věřit těm, kdo věří. Nepochopí nikdo oě jde ve víře, když nepochopf tuto veelku-prostou věc. Nemusím zderazňovat, že nejde v naší otázce o svobodu náboženského vyznání. Co se klade proti sobé, je náboženskévý vyznání a vira na strané jedné a filosofie a véda na straně druhé. Marx prohlásil náboženství za opium. V duchu marxismu se proto víra a náboženství ve védé a ve filosofii zásadně nepřipouští. Nebudu se o tom široce zmiňovat. Omezím se na konstatování, že základní oporou této posice je od Hegela přejatý monismus, který nepřipouští oblasti duchovní a mravní na rozdíl od přírodní. Poněvadž v jistém smyslu na této otázce resp. na jejím rozličném řešení je založena filosofie Rádlova i marxistický světový názor, znamená to, že není smíru mezi obojím východiskem právě proto, že jde o východisko. Ve filosofické sféře je tedy kompromis naprosto
37.jpg
====================
17 československých dějin je stálý zápas proti lži a tyranii ve jménu věčné pravdy, pod prapor em Kristovy lásky ke slabým, chudým a poníženým. Jak je vidét, opakují se nám tady tytéž otázky, které jsem naznačil v úvaze o tom, by 1-11 či nebyl Rádl filosofem. Smf tedy filosof věřit ? A to věřit v takového Boha, který je pánem i nad jeho filosofif ? Je třeba hned s počátku poznamenat, že tohle ovšem není otázka pro toho, kdo věří. Nesmíme si my slit, že někdo bude se svou vfrou čekat, až na naše dovolení. Vfra, to je naochvějnost sama; věří-li někdo skutečně, pak mu to ani dábel nezakáže, existuje-11. Proč to říkám ? Proto, abychom så byli jasni, že otázka přípustnosti víry není problémem pro věřícího rilo sofa, nýbrž otázkou tolerance těch, kdo nevěří. Kdo věří, věřit nepřestane; jde o to, zde se k němu neverfef ti, kdo nevěří, budou chovati s úctou a respektem nebo zda jej vyobcují anebo budou pronásledovat. Kdo vecí, nemusf sa starat o to, zda mu to filosofie dovoluje nabo ne. Námi formulovaná otázka znamená, dovolfme-li my ve jménu svých programi a ve jménu lidství věřit těm, kdo věří. Nepochopí nikdo oě jde ve víře, když nepochopf tuto veelku-prostou věc. Nemusím zderazňovat, že nejde v naší otázce o svobodu náboženského vyznání. Co se klade proti sobé, je náboženskévý vyznání a vira na strané jedné a filosofie a véda na straně druhé. Marx prohlásil náboženství za opium. V duchu marxismu se proto víra a náboženství ve védé a ve filosofii zásadně nepřipouští. Nebudu se o tom široce zmiňovat. Omezím se na konstatování, že základní oporou této posice je od Hegela přejatý monismus, který nepřipouští oblasti duchovní a mravní na rozdíl od přírodní. Poněvadž v jistém smyslu na této otázce resp. na jejím rozličném řešení je založena filosofie Rádlova i marxistický světový názor, znamená to, že není smíru mezi obojím východiskem právě proto, že jde o východisko. Ve filosofické sféře je tedy kompromis naprosto
====================
38.jpg
====================
18 vyloučen. Jiná je ovšem otázka, zda budou taková učení jako je Rádiovo nebo Hromádkovo tolerovéna. Prozatím není, jak se mi zdá, v této věci jednoty. Rádl je odsouzen, Hromádka je tolerován, ba více než tolerován. Je to proto, že Hromádka je theologem. Otázka se naskytuje takto: bude moci ěle student s názory podobnými Bádlovým a Hromádkovým studovat a dostudovat na filosofické fakultě ? Jestliže nikoli, je nutno prohlásit Rádlovo učení za theologii, a jeho žáci půjdou studovat na fakultu theologickou. /Otázka křesťanské university ./ VI. Závér. Hromádkova knížka není skutečnou filosofickou studif, nýbrž spíše vzpomínkou na zemřelého přítele. Proto je možno omluvit její neúplnost; ani nechce vyčerpat celého Bádla. Krom toho Rádl s Hromádkou by li velice často spolu při práci, v diskusfch, v osobních rozhovorech; za tokových poměrů není ovšem nebezpečí falešné interpretace. Skutečně také je možno ai jenom těžko si představit knížku Rádla méné skreslujief než je tato. Ale tanto touto pracf Hromádkovou je postaven také úkol filosoffm, a Bádlem se vypořádat ještě jinak než polemicky. Správné prohlásil kdy si Zdenek Smetáček, že Rádl mam má sice množství protivnfků, ale že nemá kritiků. Sám se domnívám, že Rádl je mohutnou postavou v déjinách českého myšlení a že se na něm ještě dlouho budou orientovat myslitelé příští právě tak jako na Masarykovi, a to ať už v souhlase či v odmítnutí. Naproti tomu nesdflfm Hromádkův názor, že když v Rádlových Dějinách filosofie vidí anticipaci budoucfch soustav filosofických. Naopak soudím, že Rádl je filosofem doby přechodné, jehož výzaam bude spočívat hlavně v hrubém často, ale zcela novém otasávání nových i starých pojmů, otázek a problémů. Domnívám se, že Rádlova filosofie ve svém celku bude v historii znamenat mnohem méně než ve svých detailech. Lord. Agplaket.
38.jpg
====================
18 vyloučen. Jiná je ovšem otázka, zda budou taková učení jako je Rádiovo nebo Hromádkovo tolerovéna. Prozatím není, jak se mi zdá, v této věci jednoty. Rádl je odsouzen, Hromádka je tolerován, ba více než tolerován. Je to proto, že Hromádka je theologem. Otázka se naskytuje takto: bude moci ěle student s názory podobnými Bádlovým a Hromádkovým studovat a dostudovat na filosofické fakultě ? Jestliže nikoli, je nutno prohlásit Rádlovo učení za theologii, a jeho žáci půjdou studovat na fakultu theologickou. /Otázka křesťanské university ./ VI. Závér. Hromádkova knížka není skutečnou filosofickou studif, nýbrž spíše vzpomínkou na zemřelého přítele. Proto je možno omluvit její neúplnost; ani nechce vyčerpat celého Bádla. Krom toho Rádl s Hromádkou by li velice často spolu při práci, v diskusfch, v osobních rozhovorech; za tokových poměrů není ovšem nebezpečí falešné interpretace. Skutečně také je možno ai jenom těžko si představit knížku Rádla méné skreslujief než je tato. Ale tanto touto pracf Hromádkovou je postaven také úkol filosoffm, a Bádlem se vypořádat ještě jinak než polemicky. Správné prohlásil kdy si Zdenek Smetáček, že Rádl mam má sice množství protivnfků, ale že nemá kritiků. Sám se domnívám, že Rádl je mohutnou postavou v déjinách českého myšlení a že se na něm ještě dlouho budou orientovat myslitelé příští právě tak jako na Masarykovi, a to ať už v souhlase či v odmítnutí. Naproti tomu nesdflfm Hromádkův názor, že když v Rádlových Dějinách filosofie vidí anticipaci budoucfch soustav filosofických. Naopak soudím, že Rádl je filosofem doby přechodné, jehož výzaam bude spočívat hlavně v hrubém často, ale zcela novém otasávání nových i starých pojmů, otázek a problémů. Domnívám se, že Rádlova filosofie ve svém celku bude v historii znamenat mnohem méně než ve svých detailech. Lord. Agplaket.
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_01.jpg
====================
( " 1 10347 1037 J. L. Hromádka: Don Quijote české filosofie - Em. Radl 1873-1942 1 Fakultu referat ei OPIS 1 1949
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_01.jpg
====================
( " 1 10347 1037 J. L. Hromádka: Don Quijote české filosofie - Em. Radl 1873-1942 1 Fakultu referat ei OPIS 1 1949
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_02.jpg
====================
Theod Predneseno due 2 8. 1. 1949 DON. L. Hromádka : Referát pro seminář prof.dra Lad.Riegra. Žim.sem. 1948/49. QUIJOTE CESKÉ FILOSOFIE el R Rádl d 1 1 1873 - 1942. Úvodem. V minulém mésíci, totiž 21. prosince 1948, uplynulo ve vší tichosti a zamlklosti 75 let od narození Emanuela Rádla, profesora přírodní filosofie a dějin přírodních věd ne na pražské universitě. Pokud vím, byla to jediné Křesťanská revue, které vzpomněla tohoto výročí člénkem prof.J. Hromádky "Prostota a sympatie" a poznámkou šifry S.V. "Rádlova víra v právou skutečnost” /roč.XV.č.10./. Oba pisatelé mají k Rádloví jisté velmi blízko, ale jejich články nejsou zásadní; jsou to vzpomínky anebo variace na rádlovské thema. Jinak nebylo odnikud slyšet nic. Možná, že se ještě něco objeví, ale předem se zdá být jisté, že toho nebude mnoho. Snad se pecítí potřeba, Hádlem se zabývat. Rádl se zdá býl vyřazen z dnešní filosofie a je často vyřazován také z filosolie hedávno minulé. Jeho poslední dfio bylo odhalano jako filosofie védeckého a mravního defaitismu, jako mravnf kapitulace vyložené povahy, jako dílo, které demoralisovalo všechny ty, kteří je mohli číst v opisech ještě za války, a které je pobuřovalo, poněvadž je nedovedlo povzbudit v boji. Rádl byl obviněn z theologičnosti, z fideismu, to jest z víry v Boha, která se jevila také v jeho theoretických, filosofických spisech; byl obviněn také z toho, že kazí mládež a že mate zvlášté studentstvo. Jeho myšlení bylo prohlášeno za romantický útěk ze skutečnosti a jeho úsilf za reakčnf. Nebudu už nic více uváděti; připomenu jen to, že Rádl pracoval před válkou dosti intensivně v sociální
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_02.jpg
====================
Theod Predneseno due 2 8. 1. 1949 DON. L. Hromádka : Referát pro seminář prof.dra Lad.Riegra. Žim.sem. 1948/49. QUIJOTE CESKÉ FILOSOFIE el R Rádl d 1 1 1873 - 1942. Úvodem. V minulém mésíci, totiž 21. prosince 1948, uplynulo ve vší tichosti a zamlklosti 75 let od narození Emanuela Rádla, profesora přírodní filosofie a dějin přírodních věd ne na pražské universitě. Pokud vím, byla to jediné Křesťanská revue, které vzpomněla tohoto výročí člénkem prof.J. Hromádky "Prostota a sympatie" a poznámkou šifry S.V. "Rádlova víra v právou skutečnost” /roč.XV.č.10./. Oba pisatelé mají k Rádloví jisté velmi blízko, ale jejich články nejsou zásadní; jsou to vzpomínky anebo variace na rádlovské thema. Jinak nebylo odnikud slyšet nic. Možná, že se ještě něco objeví, ale předem se zdá být jisté, že toho nebude mnoho. Snad se pecítí potřeba, Hádlem se zabývat. Rádl se zdá býl vyřazen z dnešní filosofie a je často vyřazován také z filosolie hedávno minulé. Jeho poslední dfio bylo odhalano jako filosofie védeckého a mravního defaitismu, jako mravnf kapitulace vyložené povahy, jako dílo, které demoralisovalo všechny ty, kteří je mohli číst v opisech ještě za války, a které je pobuřovalo, poněvadž je nedovedlo povzbudit v boji. Rádl byl obviněn z theologičnosti, z fideismu, to jest z víry v Boha, která se jevila také v jeho theoretických, filosofických spisech; byl obviněn také z toho, že kazí mládež a že mate zvlášté studentstvo. Jeho myšlení bylo prohlášeno za romantický útěk ze skutečnosti a jeho úsilf za reakčnf. Nebudu už nic více uváděti; připomenu jen to, že Rádl pracoval před válkou dosti intensivně v sociální
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_03.jpg
====================
2 demokracii, vážil si Marxe a revidoval ho. Co jmenuje Lenin jako program revisionėsmu, dobře se na něho hodí: materialismus považuje za nepřijatelný a překonaný, odmítá revoluci, odmítá zásadně atheismus; třídní bej a diktaturu proletariátu považuje prohlašuje za neudržitelné. Revisionistou jej však nemžeme nazvat, protože se nepovažoval za arxistu. Jak je vidět, měl by každý plné ruce práce, kdo by chtál Rádla obhajovat. A poslouchal by jej nekdo ? Je možné poněkud groteskní referovat o knizeşmbeným muže, který je theologem ze zaměstnání je profesorem Husovy fakulty/, dobrého přítele a úzkého spolupracovníka Rádlova, na něhož tedy padá částečné také onen nepříznivý svit onoho světla, ve kterém dnes stojí Rádl. Jediné, co snad může překvapovat, že prof. Hromádka dnes stojí v popředí mezi všeni téni, kdo usilují o novou společnost. Kdo zná blíže, názory a myšlení Hromádkovo, i Rádlovo, ví o jejich podstatné jednotnosti. Oba jsou si duchovně i názorově podstatné spřízněni. Myslím, že tady je jeden ze základních problémů, ke kterým nás vede kniha, o níž mám referovati. Je dnešnf posice Hromádk ova jeho filosofickým a theologickým omylan ? Nenf-li, jakým právem prohlašujeme Rádla za reakcionáře axlzarážkoví×äámaxitost? Je-li, proč dáváme Hromádkovi milost ? Rešení tohoto námětu by ovšem vyžadovalo důkladné dokumentace také z celého Hromádkova dfla; to však nenf dnešním naším úkolem, i když by to bylo na výsoet zajímavé i daležité. Zůstaneme tedy pouze u Hromádkovy knížky o Rádlovi. Přájímám až na některé detaily postup Hromádkův. I.. Konec starých pořádků. Hromádkova knížka vyšla po prvé jako soukromý tisk na jaře 1943, tedy za Hromádkova válečného pobytu ve Spojených státech. Pisatel říká, že válečné zápasy otvíraly lidem oči pro význam
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_03.jpg
====================
2 demokracii, vážil si Marxe a revidoval ho. Co jmenuje Lenin jako program revisionėsmu, dobře se na něho hodí: materialismus považuje za nepřijatelný a překonaný, odmítá revoluci, odmítá zásadně atheismus; třídní bej a diktaturu proletariátu považuje prohlašuje za neudržitelné. Revisionistou jej však nemžeme nazvat, protože se nepovažoval za arxistu. Jak je vidět, měl by každý plné ruce práce, kdo by chtál Rádla obhajovat. A poslouchal by jej nekdo ? Je možné poněkud groteskní referovat o knizeşmbeným muže, který je theologem ze zaměstnání je profesorem Husovy fakulty/, dobrého přítele a úzkého spolupracovníka Rádlova, na něhož tedy padá částečné také onen nepříznivý svit onoho světla, ve kterém dnes stojí Rádl. Jediné, co snad může překvapovat, že prof. Hromádka dnes stojí v popředí mezi všeni téni, kdo usilují o novou společnost. Kdo zná blíže, názory a myšlení Hromádkovo, i Rádlovo, ví o jejich podstatné jednotnosti. Oba jsou si duchovně i názorově podstatné spřízněni. Myslím, že tady je jeden ze základních problémů, ke kterým nás vede kniha, o níž mám referovati. Je dnešnf posice Hromádk ova jeho filosofickým a theologickým omylan ? Nenf-li, jakým právem prohlašujeme Rádla za reakcionáře axlzarážkoví×äámaxitost? Je-li, proč dáváme Hromádkovi milost ? Rešení tohoto námětu by ovšem vyžadovalo důkladné dokumentace také z celého Hromádkova dfla; to však nenf dnešním naším úkolem, i když by to bylo na výsoet zajímavé i daležité. Zůstaneme tedy pouze u Hromádkovy knížky o Rádlovi. Přájímám až na některé detaily postup Hromádkův. I.. Konec starých pořádků. Hromádkova knížka vyšla po prvé jako soukromý tisk na jaře 1943, tedy za Hromádkova válečného pobytu ve Spojených státech. Pisatel říká, že válečné zápasy otvíraly lidem oči pro význam
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_04.jpg
====================
3 toho, co bylo udéláno anebo promeškáno v dobách pokoje. Teprve e světle světové katastrofy a pod tíhou siz a bolestí začali nové a lépe rozumét tomu, čeho byli svedky v mírových letech mezi 1918 a 1939. Drobné události a často nahodilé výroky předválečné se nyní objevovaly v nových a někdy groteskních rozměrech. Výsledek formuluja Hromádka takto: Chápeme pronikavěji a názorněji své ´anyly, svá opominutí, své chyby, at politické nebo myšlenkové. Rozumíme lépe, než to bylo dříve možno, jak dnešní zkáza je také důsledkem hrozné nedbalosti duchovní a mravní. Začali jsme se obf-' rat vážně a opravdová i tím, co se nedá převést přímo na politického jmenovatele, co zdánlivé nemá politického významu, ale co přece bud je pilfřem naší stavby politické anebo dynamitem, ničfcfm staleté pořádky a instituce. Na tyto myšlenky narazíme u Hromáčky každou chvíli; jsou basf jeh finnmádkowa pojetí historie a člověka. Doporučuji je zatím vaší paméti. Hromádka pokračuje. Když se zhroutila Evrops z roku 1938, býli vinníci hledani mezi ciiciálními diplomety, a do jisté míry právem. Ale nevymlouvehme sé na diplomaty; což nemá každý národ takové diplematy, jakých zasluhuje ? Netlumočí diplomati náladu své země a jejfho veřejného mínění ? Jak to, že v rozhodujících letech právé liberální, kapitalistické státy byly zachváceny divnou duchovní mdlobou, která je připravila dokonce i o jasné rozpoznání toho, co jim byle ku prospéchu? Proč to tak na světě vypadalo ? Ovšemže, žádná katastrofa se nedá vysvětlit bez osobní slabosti a mrákoty těch, kdo na sobě nesou odpovědnost za osud svých zemí. Ale neporozumíme podstatě otázky, zapomeneme-li, že stále žijeme v přechodné době, kdy se mění sama stavba naší vzdělanosti, našeho myšlení, našeho politického a sociálního pořádku. Už koncem 19.stoletf rostlo a prohlubovalo se vědomí, že liberalismus a moderní myšlenf vibec, jak jsme jím byli všichni proniknuti, nestačí. I Masaryk to vědél; ale doufal, že jsme se světovou válkou dostali přes nejnebezpečnější úskalf tyranie i rozvratu. V roce 1925 Ifkal, že jsme možná ve světové válce překo-
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_04.jpg
====================
3 toho, co bylo udéláno anebo promeškáno v dobách pokoje. Teprve e světle světové katastrofy a pod tíhou siz a bolestí začali nové a lépe rozumét tomu, čeho byli svedky v mírových letech mezi 1918 a 1939. Drobné události a často nahodilé výroky předválečné se nyní objevovaly v nových a někdy groteskních rozměrech. Výsledek formuluja Hromádka takto: Chápeme pronikavěji a názorněji své ´anyly, svá opominutí, své chyby, at politické nebo myšlenkové. Rozumíme lépe, než to bylo dříve možno, jak dnešní zkáza je také důsledkem hrozné nedbalosti duchovní a mravní. Začali jsme se obf-' rat vážně a opravdová i tím, co se nedá převést přímo na politického jmenovatele, co zdánlivé nemá politického významu, ale co přece bud je pilfřem naší stavby politické anebo dynamitem, ničfcfm staleté pořádky a instituce. Na tyto myšlenky narazíme u Hromáčky každou chvíli; jsou basf jeh finnmádkowa pojetí historie a člověka. Doporučuji je zatím vaší paméti. Hromádka pokračuje. Když se zhroutila Evrops z roku 1938, býli vinníci hledani mezi ciiciálními diplomety, a do jisté míry právem. Ale nevymlouvehme sé na diplomaty; což nemá každý národ takové diplematy, jakých zasluhuje ? Netlumočí diplomati náladu své země a jejfho veřejného mínění ? Jak to, že v rozhodujících letech právé liberální, kapitalistické státy byly zachváceny divnou duchovní mdlobou, která je připravila dokonce i o jasné rozpoznání toho, co jim byle ku prospéchu? Proč to tak na světě vypadalo ? Ovšemže, žádná katastrofa se nedá vysvětlit bez osobní slabosti a mrákoty těch, kdo na sobě nesou odpovědnost za osud svých zemí. Ale neporozumíme podstatě otázky, zapomeneme-li, že stále žijeme v přechodné době, kdy se mění sama stavba naší vzdělanosti, našeho myšlení, našeho politického a sociálního pořádku. Už koncem 19.stoletf rostlo a prohlubovalo se vědomí, že liberalismus a moderní myšlenf vibec, jak jsme jím byli všichni proniknuti, nestačí. I Masaryk to vědél; ale doufal, že jsme se světovou válkou dostali přes nejnebezpečnější úskalf tyranie i rozvratu. V roce 1925 Ifkal, že jsme možná ve světové válce překo-
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_05.jpg
====================
nali nejen starý režim, nýbrž i přechodný stav revoluční. Ale nepřekonali jsme, říká Hromádka. Rozklad liberalismu se nedal zasta# vit; neměl v sobě obrodné sfly. Reakce se na čas zabaváh stáhla, ale využila brzy mdloby demokratického světa, aby zorganisovala všechny brutální pudy, které zůstaly a zůstávají pod nánosem civilisace. Nepodařilo se najít společnou základnu pro západní demokracie a sovétský lid. Strach před sovětským pokusem rozkládal pokrokové sfly Západu; nedůvěra k západnfmu liberálovi, zbázlivělému a nerozhodnému, zaháné la lid Sovětského svazu do nové a nové isolace. Temné síly zla byly ve světě sveřepější a houževnatější, než Masaryk předpokládal ve svém osvíceném humanismu. Hromádka prý skoro s hrůzou vzpomíná na onu dobu, kdy jsme chodili nad jfonem zdánlivě vyhaslé sopky a nedbali jsme do st obezřetně podzemního dunenf; přesto se však s porozuměním zamýšlf nad několika našimi lidmi, kteří s vyčerpávajícím napětím duševních sil opevňovali základy naší společnosti, aby ji zachránili před zánikem, až přijde výbuch a zemětřesenf. Jmenuje Masaryka, Šaldu, Karla Čapka, Ferdinanda Peroutku, Kraméře, Pekaře, Viktora Dyka, Bavarda Beneše a Zdeňka Nejadlého. Se zvláštní pietou však vzpomíná na Eranue la Rádla. Nazývá jej v knize Donem Quijotem české filosofie, starším už jménem /uvádí na př. Patočku/; je skutečným problémem, jak to, že Rádl zůstal bez širšího vlivu. Jak to, že spíše dráždil než imponoval? Hromádka říká, že nedovede odpovedět přesné na tyto otázky. Snad proto, že ani jeho přátelé ho nedovedli docela chápat, snad proto, že si nedal dost práce, aby důkladně vyložil podstatu svých názorů, že jeho poznámíky byly podány ukvapené a vyzývavě, bez žádoucí přesvědčivosti. Neužíval hotových formulf; Hromádka ho přirovnává ke kováři nad rozžhavenou pecí. Závér em: v Rádlovi byl kus ryzf velikosti. Má nám pořád co říci. Uváděl jsem tak široce a možná zdlouhavé všechny detaily z první kapitoly především proto, že je zřetelné vidět blízkost
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_05.jpg
====================
nali nejen starý režim, nýbrž i přechodný stav revoluční. Ale nepřekonali jsme, říká Hromádka. Rozklad liberalismu se nedal zasta# vit; neměl v sobě obrodné sfly. Reakce se na čas zabaváh stáhla, ale využila brzy mdloby demokratického světa, aby zorganisovala všechny brutální pudy, které zůstaly a zůstávají pod nánosem civilisace. Nepodařilo se najít společnou základnu pro západní demokracie a sovétský lid. Strach před sovětským pokusem rozkládal pokrokové sfly Západu; nedůvěra k západnfmu liberálovi, zbázlivělému a nerozhodnému, zaháné la lid Sovětského svazu do nové a nové isolace. Temné síly zla byly ve světě sveřepější a houževnatější, než Masaryk předpokládal ve svém osvíceném humanismu. Hromádka prý skoro s hrůzou vzpomíná na onu dobu, kdy jsme chodili nad jfonem zdánlivě vyhaslé sopky a nedbali jsme do st obezřetně podzemního dunenf; přesto se však s porozuměním zamýšlf nad několika našimi lidmi, kteří s vyčerpávajícím napětím duševních sil opevňovali základy naší společnosti, aby ji zachránili před zánikem, až přijde výbuch a zemětřesenf. Jmenuje Masaryka, Šaldu, Karla Čapka, Ferdinanda Peroutku, Kraméře, Pekaře, Viktora Dyka, Bavarda Beneše a Zdeňka Nejadlého. Se zvláštní pietou však vzpomíná na Eranue la Rádla. Nazývá jej v knize Donem Quijotem české filosofie, starším už jménem /uvádí na př. Patočku/; je skutečným problémem, jak to, že Rádl zůstal bez širšího vlivu. Jak to, že spíše dráždil než imponoval? Hromádka říká, že nedovede odpovedět přesné na tyto otázky. Snad proto, že ani jeho přátelé ho nedovedli docela chápat, snad proto, že si nedal dost práce, aby důkladně vyložil podstatu svých názorů, že jeho poznámíky byly podány ukvapené a vyzývavě, bez žádoucí přesvědčivosti. Neužíval hotových formulf; Hromádka ho přirovnává ke kováři nad rozžhavenou pecí. Závér em: v Rádlovi byl kus ryzf velikosti. Má nám pořád co říci. Uváděl jsem tak široce a možná zdlouhavé všechny detaily z první kapitoly především proto, že je zřetelné vidět blízkost
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_06.jpg
====================
5 obou jak osobně tak i v jejich posici a zaméření. Jeden se učil od druhého. Tento fakt musíme podržet na mysli. V následuj fcfch kapitolách už půjde o Rádlovu filosofia. Celkem trojf véc bude naším úkolem: 1. poroz umét Rádlovi, 2. kriticky posoudit Hromádkovu knížku, 3. alespoň naznačit zhodnocenf Rádlovy filosofie. II. - K čemu je filosofie ? Rádl byl všude tam, kde bylo třeba postavit se proti křivdě, kde by lo nutno říci slovo proti lži nebo kde se bojovalo o poslední véci človeka. Na jedné studentské konferenci prý prohlásil, že jenom taková filosofie je správná, která dá smysl životu i takového bači na horské sulaši. V tom je Ráalovo zavržení intelektualismu, jak se vyjadřuje třebas v Dějinách filosofie /předmluva/. Hromádka interpretuje: k čemu by byla filosofie, kdy bychom jf nemohli použit, když žijeme sami, odloučení od světa, když vychováváme dětí, kdy ž hovoříme s přítelem, když těšíme člověka v jeho neúspécàu, když potkáme žebráka, když se radíme o správé obce anebo organisujeme politickou stranu ? Pořád nás doprovází otázka, co je správné, co máme dělat, a co je nesprávné; co znamená jednotlivá duše ve¯společnosti, ve státě, ve vesnfru. Zavržení intelektualistické, dekadentní a snobské filosofie poněkud připomíná Marxe. Na Hromádkuvé formulaci si však můžeme : ovéřit zásadní rozdíly. Marx prohlásil, že filosofové svět jen rozličné vykládali, že však jde o to, svět změnit; od té doby nesčetnékrát to bylo citováno. Filosofie je tedy škrtnuta; jde o pravý opak výkladu, jde o práci, která boří staré a staví nové. A staví se od základů, od začátků. Proto je tak nezbytnos a nevyhnutelno, zbořit vše až do téch základů. Radimtynonšanns námuhou pohouinau Zrušení filosofie ve starém smyslu prohlašuje také Engels: Marxovo pojetí dějin znamená pre filosofii konec na poli dějin právě tak, jako i všechnu přírodní filosofii činí dialekt ické pojetí přírody stejně zbytečnou jako nemožnou. Pro filosofii,
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_06.jpg
====================
5 obou jak osobně tak i v jejich posici a zaméření. Jeden se učil od druhého. Tento fakt musíme podržet na mysli. V následuj fcfch kapitolách už půjde o Rádlovu filosofia. Celkem trojf véc bude naším úkolem: 1. poroz umét Rádlovi, 2. kriticky posoudit Hromádkovu knížku, 3. alespoň naznačit zhodnocenf Rádlovy filosofie. II. - K čemu je filosofie ? Rádl byl všude tam, kde bylo třeba postavit se proti křivdě, kde by lo nutno říci slovo proti lži nebo kde se bojovalo o poslední véci človeka. Na jedné studentské konferenci prý prohlásil, že jenom taková filosofie je správná, která dá smysl životu i takového bači na horské sulaši. V tom je Ráalovo zavržení intelektualismu, jak se vyjadřuje třebas v Dějinách filosofie /předmluva/. Hromádka interpretuje: k čemu by byla filosofie, kdy bychom jf nemohli použit, když žijeme sami, odloučení od světa, když vychováváme dětí, kdy ž hovoříme s přítelem, když těšíme člověka v jeho neúspécàu, když potkáme žebráka, když se radíme o správé obce anebo organisujeme politickou stranu ? Pořád nás doprovází otázka, co je správné, co máme dělat, a co je nesprávné; co znamená jednotlivá duše ve¯společnosti, ve státě, ve vesnfru. Zavržení intelektualistické, dekadentní a snobské filosofie poněkud připomíná Marxe. Na Hromádkuvé formulaci si však můžeme : ovéřit zásadní rozdíly. Marx prohlásil, že filosofové svět jen rozličné vykládali, že však jde o to, svět změnit; od té doby nesčetnékrát to bylo citováno. Filosofie je tedy škrtnuta; jde o pravý opak výkladu, jde o práci, která boří staré a staví nové. A staví se od základů, od začátků. Proto je tak nezbytnos a nevyhnutelno, zbořit vše až do téch základů. Radimtynonšanns námuhou pohouinau Zrušení filosofie ve starém smyslu prohlašuje také Engels: Marxovo pojetí dějin znamená pre filosofii konec na poli dějin právě tak, jako i všechnu přírodní filosofii činí dialekt ické pojetí přírody stejně zbytečnou jako nemožnou. Pro filosofii,
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_07.jpg
====================
vyhnanou z přírody i z déjin, zůstává pak jenom říše čistého myšlení, pokud ještě vůbec zbývá: nauka o zákonech samotného procesu myšlení, logika a dialektika. Naproti tomu Rádlova the se, smf me-li si to dovolit, by zněla asi takto: dosavadní filosofové svét především vykládali; je třeba nové filosofie, která by dovedla poslouchat a rozunét; a porozumění je ovšem začátkem nového způsobu jednánf. Zatim co Marx se staví nad skutečnost jako její vládce, Hádl chce naslouchat jejímu tepu, porozumět jejímu životu a zařadit se do jedné řady s ní.gamemben Člověk je slavným sice, ale přece jen synem prosté a naučené matky přírody, a nemá zapomínat na svůj původ. Proto v základech celé Rádlovy filosofie stojf pojem porozumění, pochopení proti pouhému zjištění, konstatování, popsání, odhadnutí. Proto v citované interpretaci začíná Hronádka tím, že filosofie nám má pomoci i tehdy, kdyz jsme sami, odloučení od světa. Filosofie se jen z nutnosti musí zabývat také svétem, ale její podstatné poslání na tom nezávisí. Filosofie je zaměřena k človeku, nikoli od človeka ke svétu; filosofie učí nebo má učit podle Rádla, že celý svét je scénou; nepochopíme, co se hraje, budeme-li popisovat kulisy, obleky, tváře, svétla. Hra ukončí, vyjdete z divadla, ale kus na vás nechá stopy. Vzpomenete si na to a pa ono, souhlasfte, nebo se v životě podobným vécem vyhnete. Filosofie má co řfci tam, kde je kladena otázka, co je správné a co je ne správné. Historie filosofie se tedy naodehrává tam, kde je pravda jen poznáním a chyba jen vécf logické analysy, nýbrž skutečné dějiny filosofie se dály a dějf na tomto svétě v zápase živých lidí. Takové pojetí ovšem nezná konec filosofie jinak než současně s koncem člověka a vesmíru. Zádný rozvoj vedy nemůže proto vyhnat filosofii z přírody ani z dějin; v této věci Rádl naopak podrobuje modernf vědu kritice ve jménu takové filosofie. A ještě jedeu nápadný rozdíl: nemocnému Rádlovi se stala filosofie v posledu utěšitelkou. U Marx vůbec nenajdeme ani vzdálenou obdobu; taková sentimentalita je urážkou moderního člověka ze století vědeckého rozmachu. Zivot je boj, jaképak utěšování S
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_07.jpg
====================
vyhnanou z přírody i z déjin, zůstává pak jenom říše čistého myšlení, pokud ještě vůbec zbývá: nauka o zákonech samotného procesu myšlení, logika a dialektika. Naproti tomu Rádlova the se, smf me-li si to dovolit, by zněla asi takto: dosavadní filosofové svét především vykládali; je třeba nové filosofie, která by dovedla poslouchat a rozunét; a porozumění je ovšem začátkem nového způsobu jednánf. Zatim co Marx se staví nad skutečnost jako její vládce, Hádl chce naslouchat jejímu tepu, porozumět jejímu životu a zařadit se do jedné řady s ní.gamemben Člověk je slavným sice, ale přece jen synem prosté a naučené matky přírody, a nemá zapomínat na svůj původ. Proto v základech celé Rádlovy filosofie stojf pojem porozumění, pochopení proti pouhému zjištění, konstatování, popsání, odhadnutí. Proto v citované interpretaci začíná Hronádka tím, že filosofie nám má pomoci i tehdy, kdyz jsme sami, odloučení od světa. Filosofie se jen z nutnosti musí zabývat také svétem, ale její podstatné poslání na tom nezávisí. Filosofie je zaměřena k človeku, nikoli od človeka ke svétu; filosofie učí nebo má učit podle Rádla, že celý svét je scénou; nepochopíme, co se hraje, budeme-li popisovat kulisy, obleky, tváře, svétla. Hra ukončí, vyjdete z divadla, ale kus na vás nechá stopy. Vzpomenete si na to a pa ono, souhlasfte, nebo se v životě podobným vécem vyhnete. Filosofie má co řfci tam, kde je kladena otázka, co je správné a co je ne správné. Historie filosofie se tedy naodehrává tam, kde je pravda jen poznáním a chyba jen vécf logické analysy, nýbrž skutečné dějiny filosofie se dály a dějf na tomto svétě v zápase živých lidí. Takové pojetí ovšem nezná konec filosofie jinak než současně s koncem člověka a vesmíru. Zádný rozvoj vedy nemůže proto vyhnat filosofii z přírody ani z dějin; v této věci Rádl naopak podrobuje modernf vědu kritice ve jménu takové filosofie. A ještě jedeu nápadný rozdíl: nemocnému Rádlovi se stala filosofie v posledu utěšitelkou. U Marx vůbec nenajdeme ani vzdálenou obdobu; taková sentimentalita je urážkou moderního člověka ze století vědeckého rozmachu. Zivot je boj, jaképak utěšování S
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_08.jpg
====================
7 Hromádka připomíná, že ovšem s oficiálním svétem akademickým měl Rádl smilu. Dráždil své kolegy způsobem svého filosofování a nezvyklostí své polemiky. Hromádka přesto soudí, že byl jedním z našich největších filosofů, a že v letech 1918 - 1938 přesahoval hloubkou svého pohledu, pronikavostí svého myšlení a životností svého zájmu všechny ostatní české filosofy. Védél prý, že stojíme na přelomu véků a že staré pokrokové ideály nestačí pro blížící se krisi. Je ovšem nesmírně těžko vážit takové výroky. Na čem se to dá ověřit ? Musíme si nechat soud až pro jednotlivé otázky. Zabývejme se však jednou otázkou, která bývala už za života Rádlova mnohokrát nadhozena. Byl Rádl vůbec filosof ? Častokráte mu bylo vytýkáno, že do své filosofie zaplétá theologii. To může nft v podstatě dvojf různý smysl. Je vytýkána bud chybnost Rádlova pojetí filosofie anebo nedůslednost tomuto pojetí. V prvním případě je třeba odůvodnit, proč je filosofie nutné néco jiného než si Rádl představoval. V druhém případě je třeba dokumentovat, kde se Rádl od svého filosofického programu odchýlil. O ponéru filosofie a theologia napsal Rádl v roce 1927 článek do I.roč.Křesťanské ravus. Tam prohlásil, že theologie, neuznávající za svůj základ zjevení, nemá existenčního důvodu, nemajfc ani vlastního předmetu ani vlastní methody. Jestliže se filosofie zabývá studiem toho, co konec konců jest, t.j.co existuje & co jest správné, kde jest pak ještě nějaké místo pro theologii. Ale pokračuje: Jedna z dnešních úloh filosofie jest pochopiti, že si neprávem osobovala úkol sestrojovati náboženství a theologisovati. Theologie nenf kapitolou z filosofie, nýbrž vědou samostatnou, jež své nároky na existanci nemá od filosofie právě tak jako je nemá od filosofie přírodovéda. A potom Bádl stavf jakousi hierarchii, kde nad oblastí přfredovědy je oblast filosofie a nad oblastf/filosofie je oblast zjevení. Tomuto schematu jest rozuměti tak. Mysl lidská vnáší do soudů o světě pojmy, které nejsou vzaty ze smyslové zkušenosti a tyto pojmy si sama tbořf, aby tento svět pochopila. Tyto pojmy neruší přírodo-
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_08.jpg
====================
7 Hromádka připomíná, že ovšem s oficiálním svétem akademickým měl Rádl smilu. Dráždil své kolegy způsobem svého filosofování a nezvyklostí své polemiky. Hromádka přesto soudí, že byl jedním z našich největších filosofů, a že v letech 1918 - 1938 přesahoval hloubkou svého pohledu, pronikavostí svého myšlení a životností svého zájmu všechny ostatní české filosofy. Védél prý, že stojíme na přelomu véků a že staré pokrokové ideály nestačí pro blížící se krisi. Je ovšem nesmírně těžko vážit takové výroky. Na čem se to dá ověřit ? Musíme si nechat soud až pro jednotlivé otázky. Zabývejme se však jednou otázkou, která bývala už za života Rádlova mnohokrát nadhozena. Byl Rádl vůbec filosof ? Častokráte mu bylo vytýkáno, že do své filosofie zaplétá theologii. To může nft v podstatě dvojf různý smysl. Je vytýkána bud chybnost Rádlova pojetí filosofie anebo nedůslednost tomuto pojetí. V prvním případě je třeba odůvodnit, proč je filosofie nutné néco jiného než si Rádl představoval. V druhém případě je třeba dokumentovat, kde se Rádl od svého filosofického programu odchýlil. O ponéru filosofie a theologia napsal Rádl v roce 1927 článek do I.roč.Křesťanské ravus. Tam prohlásil, že theologie, neuznávající za svůj základ zjevení, nemá existenčního důvodu, nemajfc ani vlastního předmetu ani vlastní methody. Jestliže se filosofie zabývá studiem toho, co konec konců jest, t.j.co existuje & co jest správné, kde jest pak ještě nějaké místo pro theologii. Ale pokračuje: Jedna z dnešních úloh filosofie jest pochopiti, že si neprávem osobovala úkol sestrojovati náboženství a theologisovati. Theologie nenf kapitolou z filosofie, nýbrž vědou samostatnou, jež své nároky na existanci nemá od filosofie právě tak jako je nemá od filosofie přírodovéda. A potom Bádl stavf jakousi hierarchii, kde nad oblastí přfredovědy je oblast filosofie a nad oblastf/filosofie je oblast zjevení. Tomuto schematu jest rozuměti tak. Mysl lidská vnáší do soudů o světě pojmy, které nejsou vzaty ze smyslové zkušenosti a tyto pojmy si sama tbořf, aby tento svět pochopila. Tyto pojmy neruší přírodo-
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_09.jpg
====================
védu; filosofie neruš! poznání přírodovědecké, i když prý chápeme, že oblast filosofie jest nad oblastí přírodovědy. Filosoiie nemůže řešit své problémy bez ohledu na vědu, na fakta, na theorie, na zkušenost; filosof ovšem musí vědy dbáti a vzhledem k ní tvoří své pojmy, ale s á m je tvoří a nepřejímá jich od vědy. Réal uvádí příklady takových pojmů: podstata skutečnosti, hranice poznání, základní zákon mravnf, absolut nf pravda, nesmrtelnost, to jsou vlastní otázky filosofické, t.j. ani obsahem ani methodou nepatří do ved positivních. Filosofie ovšem může překročiti svá práva a tehdy je nutno ji na místé odmítnout i. Když Hegel filosoficky dokazoval, že mezi Martem a Jupiteren nemůže býti jiné planety, chybil, a védcové mu to právem vytkli. Samosstatnost filosofie však nebyla dotčena. Obdobné však i nad oblast! filosofie jest oblast jiné, které také naruší poznání filosofické, a to je oblast zjevení, oblast theologie. I theologie miže překročit svá práva. Když se za zjevení vydévé, že slunce se zastavilo na obloze, véda právem tuto chybu theologia opravuje, ale opět samostatnost theologie se tím neruší. Filosof se ptá: jaký mají smysl české dejiny ? Co je podstatou prostoru ? Jesi duše lidská a jaka jest ? Co je vlastfm zékladem hmoty ? .Atd. Na tyto otázky hledá neméhavé odpovědi, věnuje hledání celý život, jiní se o jeho hledání zajímají. Proč všek, k čemu konec konců hledá ? Elementární touhou pe pravdé odvodnfme studium filosofické /a filosofif odůvodníme veau/; jaký smysl však má toto hledání pravdy samo? Proč pravdu a ne raději lež, jak se ptal Nietzsche? Jestliže védu! odůvodnfme filosofií, nutno smysl filosofie odůvodniti něčím, co stojí nad ní. Jest absolutní příkaz, absolutní moc, cosi neodvratného, co mne nutſ, abych věřil v pravdu. Toto něco, čemu se podvoluji, má zdroj ve zjevení. A Rádl charakterisuje zjevení jako skutečnost člověku daná, nepocházející ani ze zkušenosti ani z rozumu, nevyvozené ani indukcf ani dedukcf, nýbrž jest "dříve než všechny tyt
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_09.jpg
====================
védu; filosofie neruš! poznání přírodovědecké, i když prý chápeme, že oblast filosofie jest nad oblastí přírodovědy. Filosoiie nemůže řešit své problémy bez ohledu na vědu, na fakta, na theorie, na zkušenost; filosof ovšem musí vědy dbáti a vzhledem k ní tvoří své pojmy, ale s á m je tvoří a nepřejímá jich od vědy. Réal uvádí příklady takových pojmů: podstata skutečnosti, hranice poznání, základní zákon mravnf, absolut nf pravda, nesmrtelnost, to jsou vlastní otázky filosofické, t.j. ani obsahem ani methodou nepatří do ved positivních. Filosofie ovšem může překročiti svá práva a tehdy je nutno ji na místé odmítnout i. Když Hegel filosoficky dokazoval, že mezi Martem a Jupiteren nemůže býti jiné planety, chybil, a védcové mu to právem vytkli. Samosstatnost filosofie však nebyla dotčena. Obdobné však i nad oblast! filosofie jest oblast jiné, které také naruší poznání filosofické, a to je oblast zjevení, oblast theologie. I theologie miže překročit svá práva. Když se za zjevení vydévé, že slunce se zastavilo na obloze, véda právem tuto chybu theologia opravuje, ale opět samostatnost theologie se tím neruší. Filosof se ptá: jaký mají smysl české dejiny ? Co je podstatou prostoru ? Jesi duše lidská a jaka jest ? Co je vlastfm zékladem hmoty ? .Atd. Na tyto otázky hledá neméhavé odpovědi, věnuje hledání celý život, jiní se o jeho hledání zajímají. Proč všek, k čemu konec konců hledá ? Elementární touhou pe pravdé odvodnfme studium filosofické /a filosofif odůvodníme veau/; jaký smysl však má toto hledání pravdy samo? Proč pravdu a ne raději lež, jak se ptal Nietzsche? Jestliže védu! odůvodnfme filosofií, nutno smysl filosofie odůvodniti něčím, co stojí nad ní. Jest absolutní příkaz, absolutní moc, cosi neodvratného, co mne nutſ, abych věřil v pravdu. Toto něco, čemu se podvoluji, má zdroj ve zjevení. A Rádl charakterisuje zjevení jako skutečnost člověku daná, nepocházející ani ze zkušenosti ani z rozumu, nevyvozené ani indukcf ani dedukcf, nýbrž jest "dříve než všechny tyt
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_10.jpg
====================
1 methody anebo jest "nad" nimi tak jako jest filosofické poznání dříve než vědecké a jest nad ním. Uzavírám. Rádlovo pojetí filosofie není rušeno v jeho spisech; Rádl se skutečné vždycky pohyboval v mezfch filosofie, jak ji sám pojímal. T.zv. zjevenf se dovolával opět v těchto mezích a tedy podle výměru dovolené. Nelze mu vytýkat nedslednost filosofického programu, nýbrž jedině chybné pojetí filosofie. Ale v čem je chybné ? Rádiovo pojetí stojí na jeho víře v Boha á na odevzdanosti absolutnfmu mravnímu zákonu. To znamená řešení dvou otázek: smf filosof věřit tak, že to je zřetelné i v jeho filosofii anebo musí být každý filosof ex definitione alespoň ve svých knihách atheistou a jeho víra se nu ponechá v nejlepším případě jako soukromá záležitost, s kterou však musí zůstat doma? A za druné: je otázka mravnosti a mtuvního zákona vyřešena definitivné tak, že není absolut nfch norem ? Nesmí už dnes' nikdo pod trestem exkomunikace z filosofických řad mluvit o véčném příkazu pravdivosti a lásky? Tyto otázky se nám budou znovu opakovat v poslední kapitole Hromádkový knížky, nazvané Véřící filosof a poslednf soud. Názor Hromádkův na tuto věc je však již hyní formulován takto: Opravdový filosof, který vade myšlenkový zápas v oblasti ducha a mravní odpovědností a který je bezpodmínečné loyální před trinem absolutní pravdy, nesloží nikdy svých rukou, i kdyby zdánlivě nebylo naděje, nezastrčf meče, ale vykřikne "Pravda vítězí ´´Právo je více než bezprévt" "Svoboda má potřít otroctví a bude bojovati proti smrti. Naproti tomu Rádl byl vždy proti takové filosofii, která žije jen ve svétě svých snů a snadno končí v sentimentálnf uvzdychanosti. Taková filosofie neporozumf nikdy podstatě toho, co se dějé ve svété. Z této poslední poznámky proi. Hromádky poznáváme mimo jiné též to, że zdaleka nepovažuje útéšnost filosofie Rádlovy za nějakou santimentální uvzdychanost a tím méné zá útěk ze světa. Takových výtek se narodilo poslední dobou veliké možství; všechny zapomfnaji, že Rádl po celý svůj život byl jedním z nejagilnějších a
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_10.jpg
====================
1 methody anebo jest "nad" nimi tak jako jest filosofické poznání dříve než vědecké a jest nad ním. Uzavírám. Rádlovo pojetí filosofie není rušeno v jeho spisech; Rádl se skutečné vždycky pohyboval v mezfch filosofie, jak ji sám pojímal. T.zv. zjevenf se dovolával opět v těchto mezích a tedy podle výměru dovolené. Nelze mu vytýkat nedslednost filosofického programu, nýbrž jedině chybné pojetí filosofie. Ale v čem je chybné ? Rádiovo pojetí stojí na jeho víře v Boha á na odevzdanosti absolutnfmu mravnímu zákonu. To znamená řešení dvou otázek: smf filosof věřit tak, že to je zřetelné i v jeho filosofii anebo musí být každý filosof ex definitione alespoň ve svých knihách atheistou a jeho víra se nu ponechá v nejlepším případě jako soukromá záležitost, s kterou však musí zůstat doma? A za druné: je otázka mravnosti a mtuvního zákona vyřešena definitivné tak, že není absolut nfch norem ? Nesmí už dnes' nikdo pod trestem exkomunikace z filosofických řad mluvit o véčném příkazu pravdivosti a lásky? Tyto otázky se nám budou znovu opakovat v poslední kapitole Hromádkový knížky, nazvané Véřící filosof a poslednf soud. Názor Hromádkův na tuto věc je však již hyní formulován takto: Opravdový filosof, který vade myšlenkový zápas v oblasti ducha a mravní odpovědností a který je bezpodmínečné loyální před trinem absolutní pravdy, nesloží nikdy svých rukou, i kdyby zdánlivě nebylo naděje, nezastrčf meče, ale vykřikne "Pravda vítězí ´´Právo je více než bezprévt" "Svoboda má potřít otroctví a bude bojovati proti smrti. Naproti tomu Rádl byl vždy proti takové filosofii, která žije jen ve svétě svých snů a snadno končí v sentimentálnf uvzdychanosti. Taková filosofie neporozumf nikdy podstatě toho, co se dějé ve svété. Z této poslední poznámky proi. Hromádky poznáváme mimo jiné též to, że zdaleka nepovažuje útéšnost filosofie Rádlovy za nějakou santimentální uvzdychanost a tím méné zá útěk ze světa. Takových výtek se narodilo poslední dobou veliké možství; všechny zapomfnaji, že Rádl po celý svůj život byl jedním z nejagilnějších a
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_11.jpg
====================
politicky nejvíce interesovaných českých filosofů vůbec; intensita jeho politické činnosti je porovnatelná jediné se zjevem profesora Masaryka. Hromádka říká: ilusionismus končí vždycky ve slabošské neutralité; ovšenže pak amádaná u Rádla nemůže být o nájaké neutralitě ani řeči. V této souvislosti naznačuje autor také i když možná ani nechtěné - cestu k porozumenéní t.zv. reakcionářství Raulovy filosofie. Reakce, říká, vždycky žije z únavy, skepse a resignace. Rádl však se nikdy nedostal do otrávené nálady a kocoviny, ve které se octla a uvázla západnf inteligence. Hromádka se dokonce vyjadřuje takto: Nová svétová katastrofa byla z části zavinéna a uspíšena nedostatkem statečné a věříct filosofie. Západoevropské a americké inteligenci scházel myslitelamé síly a autority Masarykovy, pronikavosti a diraznosti Rádlovy. IlI. velké. 10 Liberalismus, nacionalismus, smysl českých dějin. Proberu nynf v krátkostí tři kapitoly, které nám dnes budou sicužit jenom za ilustraci. V prvé z nich je kreslen Rádl ve sporu s liberalismem, in concreto především s Ferdinandem Peroutkou a částečné i Karlen Ćupken, ovšem s tímto jen v náznacích. Celá řada společných rys se dá najít na Rádlovi i na Peroutkovi. A přece vidf Hromádka mezi nimi rozdíl zásadnf. V Peroutkovi se hned po válce ozvala vášnivá touha civilisovaného člověka po klidu, pohodě, safrné spolupréci a kompromisu. Hromádka nazývá takovou touhu kondelfkovstvím. Rádl prý nevěřil, že je už čas, abychom si jako Kondelfci sedli v bačkorách k svému krbu. Světový převrat není u konce. Rádl vétřil za vzduchu nevyřízené otázky a cftil, že musf bojovat dále, aby se podstatné otázky národní a sociální, ale také mravní a náboženské, vyřídily správným a trvalým způsobem. Kdo by netoužil po klidu a závétří ? Ale z kondelfkovství nelze dělat zásadu nebo životní styl. Touha po klidu, po šosáckém pohodlí, pe sufrné pohodě, nedostatek duševní bdělosti oslabí v lidech pochopení pro to, co se ve světě děje; umrtví v nich všechno
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_11.jpg
====================
politicky nejvíce interesovaných českých filosofů vůbec; intensita jeho politické činnosti je porovnatelná jediné se zjevem profesora Masaryka. Hromádka říká: ilusionismus končí vždycky ve slabošské neutralité; ovšenže pak amádaná u Rádla nemůže být o nájaké neutralitě ani řeči. V této souvislosti naznačuje autor také i když možná ani nechtěné - cestu k porozumenéní t.zv. reakcionářství Raulovy filosofie. Reakce, říká, vždycky žije z únavy, skepse a resignace. Rádl však se nikdy nedostal do otrávené nálady a kocoviny, ve které se octla a uvázla západnf inteligence. Hromádka se dokonce vyjadřuje takto: Nová svétová katastrofa byla z části zavinéna a uspíšena nedostatkem statečné a věříct filosofie. Západoevropské a americké inteligenci scházel myslitelamé síly a autority Masarykovy, pronikavosti a diraznosti Rádlovy. IlI. velké. 10 Liberalismus, nacionalismus, smysl českých dějin. Proberu nynf v krátkostí tři kapitoly, které nám dnes budou sicužit jenom za ilustraci. V prvé z nich je kreslen Rádl ve sporu s liberalismem, in concreto především s Ferdinandem Peroutkou a částečné i Karlen Ćupken, ovšem s tímto jen v náznacích. Celá řada společných rys se dá najít na Rádlovi i na Peroutkovi. A přece vidf Hromádka mezi nimi rozdíl zásadnf. V Peroutkovi se hned po válce ozvala vášnivá touha civilisovaného člověka po klidu, pohodě, safrné spolupréci a kompromisu. Hromádka nazývá takovou touhu kondelfkovstvím. Rádl prý nevěřil, že je už čas, abychom si jako Kondelfci sedli v bačkorách k svému krbu. Světový převrat není u konce. Rádl vétřil za vzduchu nevyřízené otázky a cftil, že musf bojovat dále, aby se podstatné otázky národní a sociální, ale také mravní a náboženské, vyřídily správným a trvalým způsobem. Kdo by netoužil po klidu a závétří ? Ale z kondelfkovství nelze dělat zásadu nebo životní styl. Touha po klidu, po šosáckém pohodlí, pe sufrné pohodě, nedostatek duševní bdělosti oslabí v lidech pochopení pro to, co se ve světě děje; umrtví v nich všechno
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_12.jpg
====================
11 přesvědčení a pohotové odhodlání bránit velkých statků krví a životy. Budou zmateni, až přijde kritický převrat v dějinách a až se začne rozhodovat o všechny velké statky ducha, vzdělanosti a práv-ního řádu. Nakonec zdůrazňuje Hromádka pathos. Ríká: Nepathetičnost dnešní doby má zcela viditelné kořeny ve zcela určitém názoru životním; v názoru, že všechna kultura a tak zvané duchovnf statky jsou jen plodem země, odleskem télesné pudovosti a jakýchsi neosobních sil hospodářských. Ale nejde o idealistické nadšení, nadšení bez lásky, s le dem v srdci; není, naprosto není pravdy bez prosté a střízlivé, mravné teplé a citlivé lásky v životé nejvšednéjším. Ale v Rádlovi byl pravý pathos. Takto si jej Hromádka představuje: když pročítáte Rádlovy knihy, máte každou chvíli dojem, jako by se zastavil, pohlédl k nebesim a poklekl; jako by obnovoval slib vérnosti a oddanosti, jako by k vám mluvil ve jménu Boha živého, jako by zvedal ruku a s prosebným gestem vás varoval před nesprávným smérem. A jako na doklad uvádf fromádka řadu citátů. K tomu jen několik slov. Je podstatný rozdílem mezi Marxovým a Rádlovým bojem proti liberalismu. Marx de facto útočí na liberalismus dekadentní, rozložený, skeptický, neschopný činu a zvrhající se ve společenské formy fašistické. Naopak bere do rukou pochodeň liberalismu z vrchol jeho působení nebo, jak se to někdy vyjadřuje, pochodeň pokrokovosti, kterou rozkládajíef se liberalismus už dávno ztratil. Naproti tomu Rádi útočí proti liberalismu v celé jeho šířce, označiv jej za vzponu proti duchu. Tím ovšem se nutné jeho útok obrací i proti samotnému marxismu. Liberalismus podle něho rozvinul lhostejnost k celému rozsahu duchovního života; marxismus však šel ještě dále: je pokusem potlačit ohromnou státní silou v člověku to, co bylo až dosud pokládáno za říši nejhlubších, nejlidštějších sil. V marxismu vyrůstá přesvědčení, podle Rádla, že duchovní život jednotlivcův je pro společnost nebezpečný: přesvědčení lidské, víra, mravní názory, historie, vůbec vše, co jest podstaty ideové, musí být přísně oddalováno od skutečného, dovoleného Proje
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_12.jpg
====================
11 přesvědčení a pohotové odhodlání bránit velkých statků krví a životy. Budou zmateni, až přijde kritický převrat v dějinách a až se začne rozhodovat o všechny velké statky ducha, vzdělanosti a práv-ního řádu. Nakonec zdůrazňuje Hromádka pathos. Ríká: Nepathetičnost dnešní doby má zcela viditelné kořeny ve zcela určitém názoru životním; v názoru, že všechna kultura a tak zvané duchovnf statky jsou jen plodem země, odleskem télesné pudovosti a jakýchsi neosobních sil hospodářských. Ale nejde o idealistické nadšení, nadšení bez lásky, s le dem v srdci; není, naprosto není pravdy bez prosté a střízlivé, mravné teplé a citlivé lásky v životé nejvšednéjším. Ale v Rádlovi byl pravý pathos. Takto si jej Hromádka představuje: když pročítáte Rádlovy knihy, máte každou chvíli dojem, jako by se zastavil, pohlédl k nebesim a poklekl; jako by obnovoval slib vérnosti a oddanosti, jako by k vám mluvil ve jménu Boha živého, jako by zvedal ruku a s prosebným gestem vás varoval před nesprávným smérem. A jako na doklad uvádf fromádka řadu citátů. K tomu jen několik slov. Je podstatný rozdílem mezi Marxovým a Rádlovým bojem proti liberalismu. Marx de facto útočí na liberalismus dekadentní, rozložený, skeptický, neschopný činu a zvrhající se ve společenské formy fašistické. Naopak bere do rukou pochodeň liberalismu z vrchol jeho působení nebo, jak se to někdy vyjadřuje, pochodeň pokrokovosti, kterou rozkládajíef se liberalismus už dávno ztratil. Naproti tomu Rádi útočí proti liberalismu v celé jeho šířce, označiv jej za vzponu proti duchu. Tím ovšem se nutné jeho útok obrací i proti samotnému marxismu. Liberalismus podle něho rozvinul lhostejnost k celému rozsahu duchovního života; marxismus však šel ještě dále: je pokusem potlačit ohromnou státní silou v člověku to, co bylo až dosud pokládáno za říši nejhlubších, nejlidštějších sil. V marxismu vyrůstá přesvědčení, podle Rádla, že duchovní život jednotlivcův je pro společnost nebezpečný: přesvědčení lidské, víra, mravní názory, historie, vůbec vše, co jest podstaty ideové, musí být přísně oddalováno od skutečného, dovoleného Proje
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_13.jpg
====================
12 veřejného života, jenž smí být jen hospodářský. Nakonec se Rádl ptá: jak dlouho tato vzpora proti duchu obstojf? Tady je tedy zřejmé, že Rádiovo pojetí a odmítání liberalismu je něco nejen docela jiného, nýbrž právě opačného než je tomu v marxismud. Brzy po světové válce stáli vedle sebe profesoři Zdeněk Nejedlý a Emanuel Rádl v jedné zprvu frontě, jsouce ve střehu, aby se náš velký zápas o státní a národněpolitickou svéprávnost ne-. promenil v lacínou a vulgární protiněmeckou náladu. Zvláště pak Rádl se podle Hromádky zabýval peustále otázkou spolupráce Čechů s Némci a bez přestání tvrdil, že naši národní vůdcové a náš lid projdou úspěšné zkouškou zralosti jen tenkrát, najdou-li správný klíč k rozřešení sporu českoněmeckého. Svůj spis o tomto sporu nazval Rádl sám filosofií míru mezi obojím lidem. Považoval ze neštéstí světové, že se novodobé lidstvo rozpadlo v kmeny, rasy, národy a suverénní státy bez jeanotící duchovní a mravní ideje. Podle Rádla je samo pojetí národního státu chybné: takový stát není vybudován na všelidských anebo véčných zásadách práva a respektu k osobnosti, nýbrž na biologických, přírodních vlastnostech lidí, na jejich kmenové nebo rasové příslušnosti. Rádlovi naproti tomu šlo především o to, aby inteligence i lid porozuměli, že podstata a smy sl národa tkví v oblasti duchovnf, mravní a myšlenkové; v tom následoval Masaryka. Hromádka domýšlf Rádla až do přítomnosti a prohlašuje, že velice souhlasí s Rádlem, že svůj program musíme také v oblasti theorie pozvednout na takovou výši, aby bylo patrno, že náš národní a politický boj dnešní je namfřen proti nejelementárnějším předpokladům nacistické ideologie a praxe V. pojetí státu opravuje, přetavuje podle Hromádky profesor Rádl Masarykovu představu demokracie v duchu smluvní theorie státní, kde vnější, mechanická autorita většiny musí být nahrazena dohodou rovnoprávných občanů. Budé také třeba revidovat heslo o svrchovanosti a sebeurčení národů. Každé hmotné násilí, kterému by bylo odevzdáno řešení německé otázky, by bylo dokladem slabosti lidského
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_13.jpg
====================
12 veřejného života, jenž smí být jen hospodářský. Nakonec se Rádl ptá: jak dlouho tato vzpora proti duchu obstojf? Tady je tedy zřejmé, že Rádiovo pojetí a odmítání liberalismu je něco nejen docela jiného, nýbrž právě opačného než je tomu v marxismud. Brzy po světové válce stáli vedle sebe profesoři Zdeněk Nejedlý a Emanuel Rádl v jedné zprvu frontě, jsouce ve střehu, aby se náš velký zápas o státní a národněpolitickou svéprávnost ne-. promenil v lacínou a vulgární protiněmeckou náladu. Zvláště pak Rádl se podle Hromádky zabýval peustále otázkou spolupráce Čechů s Némci a bez přestání tvrdil, že naši národní vůdcové a náš lid projdou úspěšné zkouškou zralosti jen tenkrát, najdou-li správný klíč k rozřešení sporu českoněmeckého. Svůj spis o tomto sporu nazval Rádl sám filosofií míru mezi obojím lidem. Považoval ze neštéstí světové, že se novodobé lidstvo rozpadlo v kmeny, rasy, národy a suverénní státy bez jeanotící duchovní a mravní ideje. Podle Rádla je samo pojetí národního státu chybné: takový stát není vybudován na všelidských anebo véčných zásadách práva a respektu k osobnosti, nýbrž na biologických, přírodních vlastnostech lidí, na jejich kmenové nebo rasové příslušnosti. Rádlovi naproti tomu šlo především o to, aby inteligence i lid porozuměli, že podstata a smy sl národa tkví v oblasti duchovnf, mravní a myšlenkové; v tom následoval Masaryka. Hromádka domýšlf Rádla až do přítomnosti a prohlašuje, že velice souhlasí s Rádlem, že svůj program musíme také v oblasti theorie pozvednout na takovou výši, aby bylo patrno, že náš národní a politický boj dnešní je namfřen proti nejelementárnějším předpokladům nacistické ideologie a praxe V. pojetí státu opravuje, přetavuje podle Hromádky profesor Rádl Masarykovu představu demokracie v duchu smluvní theorie státní, kde vnější, mechanická autorita většiny musí být nahrazena dohodou rovnoprávných občanů. Budé také třeba revidovat heslo o svrchovanosti a sebeurčení národů. Každé hmotné násilí, kterému by bylo odevzdáno řešení německé otázky, by bylo dokladem slabosti lidského
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_14.jpg
====================
rozumu. Skutečná porážka munmun Némecka se musí odehrát na půde due ducha. Smysl toho je ten: nejde o to, aby proti německým nanionáinfrom rasovým romantikům zvítězili čeští nebo polští, jugoslávští nebo ruští nacionální romantikové; dnes jde o to, aby Evropa byla postavena na tak mohutné mravní a duchové základy, aby byla vybudována na tak universálním odkazu evropských dějin, že vztah mezi národy a státy nabude nové povahy. Nebo jinými slovy: Hitler musí být poražen na pa bojištích, musí být poražen na půdé politické bez milosti a kompromisu, ale především musí být poražen na půdé ducha, ve škole rozumu a ve svatyni svědomf. Tak interpretuje Hromádka, a je přesvědčen, že v Rádlovi vyvrcholuje československý duchový zápas s cémeckým rasovým nacionalismem, s ponurým fatalismem německých filosofi, s pessimistickýn kultem náhody, násilf, pudi, moci a télesného hrdinství. Nebudu tady blíže uvádét nic z kapitoly a smyslu českých dějin. Podle mého názoru je to nejslabší kapitola z celé knihy, a te bohužel ve věci, která má v Rédlove filosofii eminentny význam. Ponévadž by to však znamenalo neŭmerné rozšíření našeho thematu, nebudu tady nic z Rádlovy filosofie dějin a zvláště českých dejin UÀ Á IN připomínat. To ovšém je třeba připomenout, že v takovém pojednání o Rádlové filosofii, které by si činilo nárok na interpretaci třebas jen záklaunfch jejích pilířů, by ovšem kapitola o pojetí dej in nesměla v žádném případé chybét. IV. 13 -Človek a společnost.. V prvé řadé uvádf Hromádka Rádlovy názory na školu a na výchovu. Interprétuje takto: Učitelovým zájum ú.olem je hájit školy proti nahodilým vlivům politickým a vlasteneckým; vzpfrat se zájmům stran a státu, a radeji se nechat otrávit jako Sokrates než školu zpolitisovat, znacionalisovat, zpokrokářštět. Hádlův boj byl bojem proti obludnému totalitnímu režimu jakéhokoli ražení. Dokud si škola uchrání všelidskou základnu, své ovzduší věčnosti proti vašišem. vasider
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_14.jpg
====================
rozumu. Skutečná porážka munmun Némecka se musí odehrát na půde due ducha. Smysl toho je ten: nejde o to, aby proti německým nanionáinfrom rasovým romantikům zvítězili čeští nebo polští, jugoslávští nebo ruští nacionální romantikové; dnes jde o to, aby Evropa byla postavena na tak mohutné mravní a duchové základy, aby byla vybudována na tak universálním odkazu evropských dějin, že vztah mezi národy a státy nabude nové povahy. Nebo jinými slovy: Hitler musí být poražen na pa bojištích, musí být poražen na půdé politické bez milosti a kompromisu, ale především musí být poražen na půdé ducha, ve škole rozumu a ve svatyni svědomf. Tak interpretuje Hromádka, a je přesvědčen, že v Rádlovi vyvrcholuje československý duchový zápas s cémeckým rasovým nacionalismem, s ponurým fatalismem německých filosofi, s pessimistickýn kultem náhody, násilf, pudi, moci a télesného hrdinství. Nebudu tady blíže uvádét nic z kapitoly a smyslu českých dějin. Podle mého názoru je to nejslabší kapitola z celé knihy, a te bohužel ve věci, která má v Rédlove filosofii eminentny význam. Ponévadž by to však znamenalo neŭmerné rozšíření našeho thematu, nebudu tady nic z Rádlovy filosofie dějin a zvláště českých dejin UÀ Á IN připomínat. To ovšém je třeba připomenout, že v takovém pojednání o Rádlové filosofii, které by si činilo nárok na interpretaci třebas jen záklaunfch jejích pilířů, by ovšem kapitola o pojetí dej in nesměla v žádném případé chybét. IV. 13 -Človek a společnost.. V prvé řadé uvádf Hromádka Rádlovy názory na školu a na výchovu. Interprétuje takto: Učitelovým zájum ú.olem je hájit školy proti nahodilým vlivům politickým a vlasteneckým; vzpfrat se zájmům stran a státu, a radeji se nechat otrávit jako Sokrates než školu zpolitisovat, znacionalisovat, zpokrokářštět. Hádlův boj byl bojem proti obludnému totalitnímu režimu jakéhokoli ražení. Dokud si škola uchrání všelidskou základnu, své ovzduší věčnosti proti vašišem. vasider
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_15.jpg
====================
14 vlivům, je dobře. Je to důkaz, že stát a národ, společnost a třídy se pořád ještě podřizují rovině pravdy a spravedlnosti, dobra a sympatie. Jedinec se pořád ještě může dovolávat práva proti celku, menšina proti násilf vétšiny, slabý proti silnému, ubožák proti bohatému, otrok proti otrokáři. Ale běda, když se národ nebo stát zmocní školy, běda, když se politické skupiny pokusí o vládu nad dítétem a nad svobodou učitelovou. At je to totalita jakékoli povahy, třeba totalita demokratická: je-li zničena škola jako dílna lidskosti, je-li podrobena nahodilým politickým zájmům, pak padne svoboda, padnou věčné normy nad životen - a společnost se promání v beztvarou masu, v komandovaný dav nebo mraveniště individuf. Ale nemá stát nebo národ práva na školu ? Nemá práva vychovávat děti ke svým politickým a vlasteneckým cílům ? táže se Hromádka. Nemá práva, zrovna tak, jako nemá práva na církev a na rodinu odpovíđá Ráal. Čím spravedlivější a lidštější je stát, tím úzkostlivěji chránf nedotknutelnost svědomí a víry. A tím loyálnější občané výchézejf ze školy. -~ Hromádka pokračuje. Ródl se nedal mást ani socialistickým názorem, že osobní život konec konců závisí na společenských řádech a institucích a že je třeba bud zreformovat anebo revolučné přestavět společnost, aby jednotlivec dosáhl vyšší úrovné aravní a sociálnf. Nikoli, volal Rádl. Calá politická a sociální nadstavba by visela ve vzduchu, psal, kdyby nebylo vnitřnfho duchovního života jednotlivcova. Tímto názorem se podstatné odvrátil od marxismu; naproti tomu jeho dosavadní spolupracovník, profesor Zdeněk Nejedlý, se přihlásil k tomuto programu, k této filosofii dějin. Zatím co Nejedlý si Masarykovy názorý vykláda 1 tak, že Masaryk sám byl součástí rozkládající se společnosti buržoasní, a žádal, aby politický život naší republiky se zasadil do revoluč #ſch plánů sovětských, Rádi celou energif svého myšlení apeloval na inteligenci, aby pochopila základní motivy Masarykovy a Benešovy politiky a postavila se do jejich služeb bud jako stráž nebo jako předvoj. V T.G. Masarykovi a Edvardu Benešovi viděl státnfky, kteří navazují na kla-
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_15.jpg
====================
14 vlivům, je dobře. Je to důkaz, že stát a národ, společnost a třídy se pořád ještě podřizují rovině pravdy a spravedlnosti, dobra a sympatie. Jedinec se pořád ještě může dovolávat práva proti celku, menšina proti násilf vétšiny, slabý proti silnému, ubožák proti bohatému, otrok proti otrokáři. Ale běda, když se národ nebo stát zmocní školy, běda, když se politické skupiny pokusí o vládu nad dítétem a nad svobodou učitelovou. At je to totalita jakékoli povahy, třeba totalita demokratická: je-li zničena škola jako dílna lidskosti, je-li podrobena nahodilým politickým zájmům, pak padne svoboda, padnou věčné normy nad životen - a společnost se promání v beztvarou masu, v komandovaný dav nebo mraveniště individuf. Ale nemá stát nebo národ práva na školu ? Nemá práva vychovávat děti ke svým politickým a vlasteneckým cílům ? táže se Hromádka. Nemá práva, zrovna tak, jako nemá práva na církev a na rodinu odpovíđá Ráal. Čím spravedlivější a lidštější je stát, tím úzkostlivěji chránf nedotknutelnost svědomí a víry. A tím loyálnější občané výchézejf ze školy. -~ Hromádka pokračuje. Ródl se nedal mást ani socialistickým názorem, že osobní život konec konců závisí na společenských řádech a institucích a že je třeba bud zreformovat anebo revolučné přestavět společnost, aby jednotlivec dosáhl vyšší úrovné aravní a sociálnf. Nikoli, volal Rádl. Calá politická a sociální nadstavba by visela ve vzduchu, psal, kdyby nebylo vnitřnfho duchovního života jednotlivcova. Tímto názorem se podstatné odvrátil od marxismu; naproti tomu jeho dosavadní spolupracovník, profesor Zdeněk Nejedlý, se přihlásil k tomuto programu, k této filosofii dějin. Zatím co Nejedlý si Masarykovy názorý vykláda 1 tak, že Masaryk sám byl součástí rozkládající se společnosti buržoasní, a žádal, aby politický život naší republiky se zasadil do revoluč #ſch plánů sovětských, Rádi celou energif svého myšlení apeloval na inteligenci, aby pochopila základní motivy Masarykovy a Benešovy politiky a postavila se do jejich služeb bud jako stráž nebo jako předvoj. V T.G. Masarykovi a Edvardu Benešovi viděl státnfky, kteří navazují na kla-
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_16.jpg
====================
15 sické, křesťanské a osvícenské ideály evropské a chtějí rozšířit zá kladnu sociálního života tak, aby majetková bezpráví byla odstraněna a aby nejchudší lid se stal dědicem i nositelem nejvznešenéjších statků civilisačnfch. Masaryk zvítézil ve Světové válce; v jistém smyslu spolupracoval velmi účinně na válečném programu Spojenců. Nynf je třeba podle Rádla vzít jeho filosofia i politický program véžné, budovat na jeho základech, opravovat a prohlubovat jeho stavitelské plány. Zároveň byl Rédl v duchu své filosofie pro dikladnou revisi Marxe, ale právé proto, že chtél zrevidovat Marie, vyznával, že Marx zůstává základem učení sociálné demokratického. Revise a kritika Marxe musí býti myšlenkové i mravné kladným úsilín, aby jeho učení bylo zdokonaleno a aby socialistické hnutí opravdu překonalo sociální a mravní choroby doby. Napsal: Tuto, na poli duchovního zápasu mezi ideály socialistickými a buržoa sními, se provádf nejvlastnější třídní boj a tuto bude prohrán nebo vyhrán. Jak těžký však jest to boj. Ale ovšem zcela jasné videl, že není opravdové mravnosti bez energického zápasu o to, aby zákony a společenské instituce pomáhaly slabým proti silným a chudému proti bohatému. V dalším se Hromádka dotýká problému kardinélnfho, totiž revoluce Rádl uvědoméle bojoval proti kultu revoluce, proti víře v revoluci. Nebál se ovšem revoluce a uměl pochopit, že za určitých okolností je st revoluce putná. Revoluci podle néne můžeme pochopit a nakonec uznat její nevyhnutelnost. Ale z revoluce nelze dělat zásadu a program. Naší zásadou má být, abychom jasným rozumem, citlivým svědomím a živou představivostí předem překonávali své chyby a včas přestavovali společnost, zachraňujíce a očišťujíce vše, co je cenného duchovné, kulturne a politický. Je třeba tak pracovat a myslit, aby revolucf nebylo. Rádl v souhlase s tím naprosto odmítal hegelovské myšlení. Marxistická filosofie není Rádlovi zárukou, že se komunistické cíle amideje stanou opravdovým ziskem. Co je na komunismu velkého, je ovocem duchovních, myšlenkových a mravních zápasů evropských. A všecko to musí být vyloupnuto ze slupky oficiální komunistické filo-
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_16.jpg
====================
15 sické, křesťanské a osvícenské ideály evropské a chtějí rozšířit zá kladnu sociálního života tak, aby majetková bezpráví byla odstraněna a aby nejchudší lid se stal dědicem i nositelem nejvznešenéjších statků civilisačnfch. Masaryk zvítézil ve Světové válce; v jistém smyslu spolupracoval velmi účinně na válečném programu Spojenců. Nynf je třeba podle Rádla vzít jeho filosofia i politický program véžné, budovat na jeho základech, opravovat a prohlubovat jeho stavitelské plány. Zároveň byl Rédl v duchu své filosofie pro dikladnou revisi Marxe, ale právé proto, že chtél zrevidovat Marie, vyznával, že Marx zůstává základem učení sociálné demokratického. Revise a kritika Marxe musí býti myšlenkové i mravné kladným úsilín, aby jeho učení bylo zdokonaleno a aby socialistické hnutí opravdu překonalo sociální a mravní choroby doby. Napsal: Tuto, na poli duchovního zápasu mezi ideály socialistickými a buržoa sními, se provádf nejvlastnější třídní boj a tuto bude prohrán nebo vyhrán. Jak těžký však jest to boj. Ale ovšem zcela jasné videl, že není opravdové mravnosti bez energického zápasu o to, aby zákony a společenské instituce pomáhaly slabým proti silným a chudému proti bohatému. V dalším se Hromádka dotýká problému kardinélnfho, totiž revoluce Rádl uvědoméle bojoval proti kultu revoluce, proti víře v revoluci. Nebál se ovšem revoluce a uměl pochopit, že za určitých okolností je st revoluce putná. Revoluci podle néne můžeme pochopit a nakonec uznat její nevyhnutelnost. Ale z revoluce nelze dělat zásadu a program. Naší zásadou má být, abychom jasným rozumem, citlivým svědomím a živou představivostí předem překonávali své chyby a včas přestavovali společnost, zachraňujíce a očišťujíce vše, co je cenného duchovné, kulturne a politický. Je třeba tak pracovat a myslit, aby revolucf nebylo. Rádl v souhlase s tím naprosto odmítal hegelovské myšlení. Marxistická filosofie není Rádlovi zárukou, že se komunistické cíle amideje stanou opravdovým ziskem. Co je na komunismu velkého, je ovocem duchovních, myšlenkových a mravních zápasů evropských. A všecko to musí být vyloupnuto ze slupky oficiální komunistické filo-
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_17.jpg
====================
16 sofie a zasazeno do spolehlivější a správnéjší filosofie. Jde o to, aby chom práve dnes pochopili, že hegeliánství je neštěstím modernfho lidstva. Všechna totalitnf tyranie má původ v ném. Nevyhnutelně. I v této souvislosti, pokračuje Hromádka, je Rádlova filosofie úporným zápasem proti némeckému idealisnų a německé romantice, proti Hegelovi, proti filosofii, ve které byla zničena dynamika evropanství, ve které byla smazána čára mezi svétem a Bohem, mezi přfrodou a odpovědným lidstvíu, mezi mocí á právem, mezi násilím a spravedlností, mezi vnějším dějstvím a lidskou duší. V. Filosofie a vfra. 1 Za sociálními, mravními a politickými bouřemi nové doby se odehrává krvavý, hrůzný zápas ducha. Jde o to, aby člověk zase našel teplý, živý vztah k světu, který jej obklopuje, ale aby ve svatyni své duše pochopil svou svobodu vůči námu i bezpodmínečnou odpověďnost vůčí svrchované pravdá a véčné spravedlnosti, která vládne jako duchovní řád nad světem i nad člověkem. Je těžko prý vyložit, čím se u Rádla víra liší od pravé filosofie. Jsi-li pořádným filosofem, stále chodíš po hranicích víry a odpovídáš na otázku, co je poslední, svrchovanou autoritou, co je věčným zákonen nad tebou. Bojujeme-li za svobodný a spravedlivý pořádek proti brutalité a tyranii, musíme v tichosti duše bojovat o jistotu, že spravedlnost věčné platí, že má právo má vládnout, že pravda zvítězí a že život závisí na tom, rozhodne-li se pro dobre. Pořád se dostáváme na hranici svého myšlení a rozhodování, pořád musíme si připomínat, že jsme byli posláni na tento svét, že na nás leží úkol a že z něho budeme platit účty. Pravá filosofie stojí na nejžazších mezích rozumových pojmů a védeckých poznatků, na nejzazších hranicích lidské duše, aby naslouchala hlasu, který přichází z oblasti nadpřírodní, s onoho sveta"; který volá bezpodmínečné k odpovědnosti, soudí, řídí a posvěcuje lidské konání. Tu je páteř civilisace. A Hromádka končí Bádl más dnes přesvědčuje že smyslem svou knižku těmito slow
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_17.jpg
====================
16 sofie a zasazeno do spolehlivější a správnéjší filosofie. Jde o to, aby chom práve dnes pochopili, že hegeliánství je neštěstím modernfho lidstva. Všechna totalitnf tyranie má původ v ném. Nevyhnutelně. I v této souvislosti, pokračuje Hromádka, je Rádlova filosofie úporným zápasem proti némeckému idealisnų a německé romantice, proti Hegelovi, proti filosofii, ve které byla zničena dynamika evropanství, ve které byla smazána čára mezi svétem a Bohem, mezi přfrodou a odpovědným lidstvíu, mezi mocí á právem, mezi násilím a spravedlností, mezi vnějším dějstvím a lidskou duší. V. Filosofie a vfra. 1 Za sociálními, mravními a politickými bouřemi nové doby se odehrává krvavý, hrůzný zápas ducha. Jde o to, aby člověk zase našel teplý, živý vztah k světu, který jej obklopuje, ale aby ve svatyni své duše pochopil svou svobodu vůči námu i bezpodmínečnou odpověďnost vůčí svrchované pravdá a véčné spravedlnosti, která vládne jako duchovní řád nad světem i nad člověkem. Je těžko prý vyložit, čím se u Rádla víra liší od pravé filosofie. Jsi-li pořádným filosofem, stále chodíš po hranicích víry a odpovídáš na otázku, co je poslední, svrchovanou autoritou, co je věčným zákonen nad tebou. Bojujeme-li za svobodný a spravedlivý pořádek proti brutalité a tyranii, musíme v tichosti duše bojovat o jistotu, že spravedlnost věčné platí, že má právo má vládnout, že pravda zvítězí a že život závisí na tom, rozhodne-li se pro dobre. Pořád se dostáváme na hranici svého myšlení a rozhodování, pořád musíme si připomínat, že jsme byli posláni na tento svét, že na nás leží úkol a že z něho budeme platit účty. Pravá filosofie stojí na nejžazších mezích rozumových pojmů a védeckých poznatků, na nejzazších hranicích lidské duše, aby naslouchala hlasu, který přichází z oblasti nadpřírodní, s onoho sveta"; který volá bezpodmínečné k odpovědnosti, soudí, řídí a posvěcuje lidské konání. Tu je páteř civilisace. A Hromádka končí Bádl más dnes přesvědčuje že smyslem svou knižku těmito slow
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_18.jpg
====================
1. 17 československých dájin je stálý zápas proti lži a tyranii ve jménu věčné pravdy, pod praporem Kristovy lásky ke slabým, chudým a poníženým. Jak je vidét, opakují se nám tady tytéž otázky, které jsem naznačil v úvaze o tom, by l-li či nabyl Rádl filosofem. Smf tedy filosof věřit ? A to věřit v takového Boha, který je pánem i nad jeho filosofif ? Je třeba hned s počátku poznamenat, že tohle ovšem není otázka pro toho, kdo věří. Nesmíme si myslit, že nékdo bude se svou vírou čekat, až na naše dovolenf. Vfra, to je neochvájnost sama; véřƒ-li nákdo skutečně, pak mu to ani ďábel nezakáže, existuje-li. Proč to říkám ? Proto, abychom så byli jasni, že otázka přípustnosti víry není problémem pro věřícího filosofa, nýbrž otázkou tolerance těch, kdo nevěří. Kdo věří, véřit nepřestane; jde o to, zde se k němu nevýřfef ti, kdo nevěří, budou chovati s úctou a respektem nebo zda jej vyobcují anebo budou pronásledovat. Kdo věří, nemusí se starat o to, zda mu to filosofie dovoluje nebo ne. Námi formulovaná otázka znamené, dovolíme-li my ve jménu svých programi a ve jménu liáství věřit tém, kdo vářf. Nepochopí nikdo oč jde ve víře, když nepochopf tuto veelku-prostou vác. Nemusím zdrazňovat, že nejde v naší otázce o svobodu náboženského vyznání. Co se klade proti sobě, je náboženskévý vyznání a víra na strané jedné a filosofie a véda na strané druhé. Marx prohlásil náboženství za opium. V duchu marxismú se proto víra a náboženství ve vědé a ve filosofii zásadné, nepřipouští. Nebudu se o tom široce zmiňovat. Omezím se na konstatování, že základní oporou této posice je od Hegela přejatý monismus, který nepřipouští oblasti duchovní a mravní na rozdíl od přírodní. Poněvadž v jistém smyslu na této otázce resp. na jejím rozličném řešenf je založena filosofie Rádlova i marxistický světový nězor, znamená to, že nenf smfru mezi obojfm východiskem právě proto, že jde o východisko. Ve filosofické sféře je tedy kompromis naprosto
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_18.jpg
====================
1. 17 československých dájin je stálý zápas proti lži a tyranii ve jménu věčné pravdy, pod praporem Kristovy lásky ke slabým, chudým a poníženým. Jak je vidét, opakují se nám tady tytéž otázky, které jsem naznačil v úvaze o tom, by l-li či nabyl Rádl filosofem. Smf tedy filosof věřit ? A to věřit v takového Boha, který je pánem i nad jeho filosofif ? Je třeba hned s počátku poznamenat, že tohle ovšem není otázka pro toho, kdo věří. Nesmíme si myslit, že nékdo bude se svou vírou čekat, až na naše dovolenf. Vfra, to je neochvájnost sama; véřƒ-li nákdo skutečně, pak mu to ani ďábel nezakáže, existuje-li. Proč to říkám ? Proto, abychom så byli jasni, že otázka přípustnosti víry není problémem pro věřícího filosofa, nýbrž otázkou tolerance těch, kdo nevěří. Kdo věří, véřit nepřestane; jde o to, zde se k němu nevýřfef ti, kdo nevěří, budou chovati s úctou a respektem nebo zda jej vyobcují anebo budou pronásledovat. Kdo věří, nemusí se starat o to, zda mu to filosofie dovoluje nebo ne. Námi formulovaná otázka znamené, dovolíme-li my ve jménu svých programi a ve jménu liáství věřit tém, kdo vářf. Nepochopí nikdo oč jde ve víře, když nepochopf tuto veelku-prostou vác. Nemusím zdrazňovat, že nejde v naší otázce o svobodu náboženského vyznání. Co se klade proti sobě, je náboženskévý vyznání a víra na strané jedné a filosofie a véda na strané druhé. Marx prohlásil náboženství za opium. V duchu marxismú se proto víra a náboženství ve vědé a ve filosofii zásadné, nepřipouští. Nebudu se o tom široce zmiňovat. Omezím se na konstatování, že základní oporou této posice je od Hegela přejatý monismus, který nepřipouští oblasti duchovní a mravní na rozdíl od přírodní. Poněvadž v jistém smyslu na této otázce resp. na jejím rozličném řešenf je založena filosofie Rádlova i marxistický světový nězor, znamená to, že nenf smfru mezi obojfm východiskem právě proto, že jde o východisko. Ve filosofické sféře je tedy kompromis naprosto
====================
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_19.jpg
====================
vy loučen. Jiná je ovšem otázka, zda budou taková učení jako je Rádlovo nebo Hromádkovo tolerována. Prozatím není, jak se mi zdá, v této věci jednoty. Rédl je odsouzen, Hromádka je tolerovén, ba více než tolerován. Je to proto, že Hromádka je theologem. Otázka se naskytuje takto: bude moci šle student s názory podobnými Rádlovým a Hromádkovým studovat a dostudovat na filosofické fakulté ? Jestliže nikoli, je nutno prohlásit Rádlovo učení za theologii, a jeho žáci půjdou studovat na fakultu theologickou. /Otázka křesťanské university ./ VI. Závér. 18 Hromádkova knížka není skutečnou liilosofickou studif, nýbrž spíše vzpomínkou na zemřelého přítele. Proto je možno omluvit její neúplnost; ani nechce vyčerpat celého Héla. Krom toho Rádl s Hromádkou byli velice často spolu při práci, v diskusfch, v osobních rozhovorech; za takových pomerů nenf ovšem nebezpečf falešné interpretace. Skutečně také je možno si jenom téźko si představit knížku Rádla méné skreslujfcf než je tato. Ale tanto touto prací Hromádkovou je postaven také úkol filosoffm, s Bádlem se vypořádat ještě jinak než polemicky. Správné prohlásil kdysi Zdenek Smetáček, že Rádl mam mé sice množství protivafků, ale že nemá kritiků. Sám se domnívám, že Rádl je mohutnou postavou v déjinách českého myšlení a že se na něm ještě dlouho budou orientovat myslitelé příští prává tak jako na Masarykovi, a to ať už v souhlase či v odmítnutí. Naproti tomu ne saflím Hromádkův názor, že když v Rádlových Dějinách filosofie vidi anticipaci budoucfch soustav filosofických. Naopak soudím, že Rádl je filosofem doby přechodné, jehož výzaam bude spočívat hlavně v hrubém často, ale zcela novém otesávání nových i starých pojmů, otázek a problém. Domnívám se, že Rádlova filosofie ve svém celku bude v historii znamenat mnohem méně než ve svých detailech. Lead. Azplares. de
Josef L. Hromádka – Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942 [1949]_Stránka_19.jpg
====================
vy loučen. Jiná je ovšem otázka, zda budou taková učení jako je Rádlovo nebo Hromádkovo tolerována. Prozatím není, jak se mi zdá, v této věci jednoty. Rédl je odsouzen, Hromádka je tolerovén, ba více než tolerován. Je to proto, že Hromádka je theologem. Otázka se naskytuje takto: bude moci šle student s názory podobnými Rádlovým a Hromádkovým studovat a dostudovat na filosofické fakulté ? Jestliže nikoli, je nutno prohlásit Rádlovo učení za theologii, a jeho žáci půjdou studovat na fakultu theologickou. /Otázka křesťanské university ./ VI. Závér. 18 Hromádkova knížka není skutečnou liilosofickou studif, nýbrž spíše vzpomínkou na zemřelého přítele. Proto je možno omluvit její neúplnost; ani nechce vyčerpat celého Héla. Krom toho Rádl s Hromádkou byli velice často spolu při práci, v diskusfch, v osobních rozhovorech; za takových pomerů nenf ovšem nebezpečf falešné interpretace. Skutečně také je možno si jenom téźko si představit knížku Rádla méné skreslujfcf než je tato. Ale tanto touto prací Hromádkovou je postaven také úkol filosoffm, s Bádlem se vypořádat ještě jinak než polemicky. Správné prohlásil kdysi Zdenek Smetáček, že Rádl mam mé sice množství protivafků, ale že nemá kritiků. Sám se domnívám, že Rádl je mohutnou postavou v déjinách českého myšlení a že se na něm ještě dlouho budou orientovat myslitelé příští prává tak jako na Masarykovi, a to ať už v souhlase či v odmítnutí. Naproti tomu ne saflím Hromádkův názor, že když v Rádlových Dějinách filosofie vidi anticipaci budoucfch soustav filosofických. Naopak soudím, že Rádl je filosofem doby přechodné, jehož výzaam bude spočívat hlavně v hrubém často, ale zcela novém otesávání nových i starých pojmů, otázek a problém. Domnívám se, že Rádlova filosofie ve svém celku bude v historii znamenat mnohem méně než ve svých detailech. Lead. Azplares. de