Práce zkoumá vztah mezi vírou a religiozitou, přičemž vychází z teze, že úpadek náboženství neznamená úpadek víry, nýbrž je do značné míry jejím důsledkem. Autor zdůrazňuje potřebu revize tradičního pojetí víry a jejího přísného odlišení od její reflexe. Klíčovým tématem je kritika předmětného myšlení a návrh myšlení „nepředmětného“. Text analyzuje povahu předmětnosti, řeči a rozdílu mezi mýtem a logem. Mezi nepředmětné skutečnosti řadí subjektivitu, svět, řeč a probíhající události, které nelze redukovat na hotové předměty. Významnou roli hraje časovost, zejména vztah k budoucnosti. Nepředmětná skutečnost přichází z budoucnosti a podmiňuje přítomnou realizaci pravdy, která je vždy založena na celku, jenž nemůže být plně zpřítomněn. Budoucnost se stává přítomností skrze vazbu na minulost, což tvoří základ dějinnosti. Tato filosofická reflexe usiluje o uchopení víry mimo tradiční náboženské rámce prostřednictvím nové ontologie nepředmětnosti.