>>>

{Nepředmětnost}

Když mluvíme o nepředmětné skutečnosti, můžeme mít na mysli buď ryzí nepředmětnost, nebo nepředmětnou stránku konkrétní skutečnosti (tj. skutečnosti, která je partikulární srostlicí předmětné a nepředmětné, resp. vnitřní a vnější stránky). Taková konkrétní skutečnost, je-li navíc obdařena schopností se k sobě vztahovat, je subjektem, jehož subjektnost (subjektní stránka) je založena a nadále zakotvena v ryzí nepředmětnosti. Pro theologické úvahy z toho vyplývá důležitá věc: Bůh pochopený jako subjekt nemůže být tím posledním základem a zdrojem všeho dalšího, ale musí být svou vnitřní stránkou sám zakotven v čemsi ještě hlubším a základnějším, totiž v ryzí nepředmětnosti. A když Boha ztotožníme s ryzí nepředmětností, musíme si odepřít představu jakékoli zvnějšněné, zpředmětněné stránky, jíž by ona ryzost byla narušena. Když proto mluvíme o dění, smíme mít na mysli pouze ten typ dění, který je zvnějšňováním vnitřního. Jen chybná úvaha by nás mohla vést k závěru, že ryzí nepředmětnost je prosta dění, že je nehybná. Takový závěr je možný jen na základě nepřípustného myšlenkového zpředmětňování, tj. je to závěr předmětného (a tedy omezeného) myšlení. O ryzí nepředmětnosti nelze vypovědět, že se děje, že se proměňuje, ale nelze o ní vypovědět ani, že se neděje, že se neproměňuje. Jinak řečeno: „dění“ ryzí nepředmětnosti má naprosto odlišnou povahu než dění ve smyslu zvnějšňování; zejména nelze o jeho povaze nic předmětně vypovídat. Co to znamená? Máme rezignovat a nevypovídat vůbec? Nikoliv; o ryzí nepředmětnosti lze smysluplně vypovídat, ale jen tak, že o ní vypovídáme nepředmětně, tedy tak, že předmětně vypovídáme o něčem jiném.

(Hloubětín, 13. 8. 81, přepis – 810813–1.)

### 810813

<<<

>>>

{Nepředmětnost}

Když chceme vypovídat o nepředmětné skutečnosti, můžeme tak učinit pouze nepředmětně, tj. pomocí nepředmětných konotací. Tím dochází k tomu, že předmětná intence je uvolněna. V mýtech má proto předmětná intence výpovědí okrajový význam. Když se prosadilo předmětné myšlení, byly předmětné intence nejenom upevněny a zvýznamněny, ale zastínily a přímo vytěsnily intence nepředmětné, které sice nevymizely, ale přestaly být středem pozornosti a posléze upadly vůbec v zapomenutí. Ale vedle tohoto politováníhodného posunu došlo k jiným důležitým změnám, které měly mnohem produktivnější důsledky. Aniž to lidé, a dokonce sami myslitelé pozorovali, užívalo se stále více předmětných intencí tak, že jejich předpokládaným předmětem nebyla pouze předmětná stránka konkrétní skutečnosti, nýbrž konkrétní skutečnost celá. Tento způsob překračování předmětu a suponování konkrétního celku včetně jeho nepředmětné stránky se rozšiřoval do té míry, že začalo sílit povědomí omezenosti striktní „předmětné“ logiky a že vposledu došlo k nabourání a rozkladu celého předmětného stylu myšlení. V neposlední řadě se předmětné myšlení samo znemožnilo svým sveřepým a tupým setrváváním na zpředmětňování i té stránky konkrétní skutečnosti, která se v důsledku své nepředmětnosti každému zpředmětňování musela vzpírat a vymykat. Přece však tam, kde šlo o skutečnost opravdu konkrétní, mělo předmětné myšlení vždycky možnost se na něčem zachytit (totiž právě na předmětné stránce). Avšak tam, kde se „předmětem“ předmětného myšlení stala ryzí nepředmětnost, muselo nutně docházet k flagrantním mystifikacím, neboť tu se předmětné intence nemohly legitimně zachytit na ničem.

(Hloubětín, 14. 8. 81, přepis – 810814–1.)

### 810814

<<<

>>>

{Nepředmětnost}

Tady se klade otázka mimořádného významu: jestliže ryzí nepředmětnost může být legitimně „míněna“ pouze nepředmětnými intencemi, zůstává v tom případě předmětná intence opravdu „volná“. Je volba intencionálních předmětů těchto předmětných intencí vskutku libovolná? Musí být v takových případech výpověď svou vnější stránkou pouhým „povídáním“, pouhým „mýtem“? Odpověď na tuto otázku je zajisté negativní, ale její zdůvodnění, a zejména propracování není možné bez celého rozsáhlého aparátu, kterým tato myšlenková situace může být ve své aktualitě a naléhavosti zreflektována. Jinak řečeno: celé filosofie je zapotřebí k tomu, aby se filosofické myšlení mohlo v této situaci správně orientovat. A to nikoliv filosofie staré, ale nově „konstruované“, nově ustavené, nově myslící. Proto má smysl systematická práce nového typu, neboť pouhá kritika a kritická distance tu nemůže stačit.

Mezi vnitřní a vnější stránkou konkrétní skutečnosti (události, subjektu) je poměrně snadno nahlédnutelná souvislost; naproti tomu souvislost mezi ryzí nepředmětností a vnější stránkou věcí, dějů a událostí je nepřehledná a neprůhledná,¹ takže musí být bedlivě studována a postupně odhalována (vyjevována). Vyjevování něčeho ryze nepředmětného však není možné jinak než jako aktivní a angažovaná zapojenost do tohoto vyjevování samého. Není tu možné nějaké odhalování z distance, ale jenom osobní, niterná účast na jeho vyjevování, tj. na jeho dění, na jeho uskutečňování. A teprve toto uskutečňování se orientuje ve světě konkrétních skutečností – předmětů, událostí, subjektů.

### 810814

<<<

>>>

{Víra a nepředmětnost / Nepředmětnost a víra}

Práce vychází z předpokladu, že současný úpadek náboženství (religiozity) nejenom že nepostihuje víru, ale je do značné míry důsledkem působení víry na religiozitu. Vzniká proto úkol revidovat dosavadní tradici reflexe víry, která ji spojovala s náboženstvím. Nutnost přísného rozlišování mezi vírou a reflexí víry. Nová reflexe může být zabezpečena jen novým způsobem myšlení. Proto nutnost revize předmětného myšlení a rozvrhu myšlení „nepředmětného“. Pojetí předmětu a předmětností. Předmětné a nepředmětné intence. Povaha řeči; řeč jako prostor, jako svět. Převaha nepředmětných intencí v „přirozených“ jazycích. Mythos a logos: identifikace a distance. Co není předmět: já (každé já), svět, řeč, kontext, mezilidské vztahy (v důsledku toho ovšem i všechny vztahy mezi subjekty i těch nejnižších úrovní), každá událost, která ještě není minulostí, ergo dějiny, i současná (ještě neskončivší) epocha atd. Nepředmětné konotace se vztahují především k budoucnosti, tj. k tomu, co (ještě) není. Ale je budoucnost, která nikdy (v rozumném rozsahu) „nenastane“, tj. nedojde zvnějšnění (ergo ani zpředmětnění) anebo jen částečného, parciálního. A přitom taková částečná realizace (např. pravda → pravdivý soud nebo poznatek) je založena na celku toho, co jako celek nemůže být přítomné (bez pravdy vůbec není možný žádný partikulární poznatek nebo soubor poznatků). – To je ovšem pouze časový aspekt. Nepředmětná skutečnost, tj. ryzí nepředmětnost, přichází z budoucnosti, ale není na budoucnost redukovatelná. – Budoucnost se stává přítomností tím, že navazuje na minulost. Budoucnost, která ve svém zpřítomňování na žádnou minulost nenavazuje, je primitivní, primordiální budoucností, a tím nepravou, protože typickou budoucností. Vazba budoucnosti na minulost.

(Hloubětín, 18. 8. 81, přepis – 810818–1.)

### 810818

<<<

>>>

{Nepředmětnost a budoucnost / Budoucnost a nepředmětnost}

Budoucnost je orientována na přítomnost a do přítomnosti; to platí i o „absolutní budoucnosti“ (Rahner). (Z toho je zřejmé, že termín není dobrý.) Ovšem přítomnost žije z budoucnosti (a do budoucnosti) a její život má tedy zdroj mimo ni (mimo přítomnost), „vně“ (což není zase dobře, protože jde o „vnějšek“ niternosti, tj. směrem k ještě větší niternosti). Vazba mezi nitrem a vnějškem je také časová – to je velmi významná okolnost. Nepředmětnost není danost, nýbrž dění. „Svět“ je založen převážně na danostech, resp. na reakcích na danosti. Ale skutečnost nelze redukovat jen na tyto struktury, které jsou z podstaty věcí odvozeny. Vztah fenoménu a skutečnosti: skutečné je to, co působí skutek, co je schopno vykonat skutek, kdežto fenomén není žádného skutku mocen, potřebuje vždy nějakou skutečnost (subjekt), jíž by se dal a která by pak odpověděla, reagovala. Je niternost i těch nejmenších událostí „nekonečná“? Jedině snad v tom smyslu, že události (a subjekty) jsou svou niterností otevřeny do budoucnosti, která nemá mezí – ani konců, ani počátků. Chybná představa, že v nitru je něco „dáno“. Problém paměti: může si třeba atom „pamatovat“ všechny kontexty, do nichž byl v minulosti zapojen?

(Hloubětín, 18. 8. 81, přepis – 810818–2.)

### 810818

<<<

>>>

[Politické struktury jako struktury sociální]

To, čemu říkáme „politická situace“, je jednou stránkou či jednou vrstvou světa, v němž člověk žije, do něhož je „situován“. Už když se člověk narodí, rodí se do společnosti; bez ochranného a stimulujícího působení druhých lidí by žádný lidský novorozenec neobstál. Nejde tu jen o fyzickou stránku péče, ale také a snad především o stránku sociální a psychickou. Novorozenec není schopen reagovat na vše, čím je od počátku ve svém životě obklopován a co je nezbytné pro jeho zdárný další rozvoj; postupně se však rozvíjí a rozšiřuje i zjemňuje jeho reaktibilita. A tak teprve mnohem později je schopen rozpoznat složitost vztahů, do nichž je od samého počátku zaplétán a v nichž nepřestane vězet po celý svůj život (na tomto místě ani nebudeme připomínat, jak tyto vztahy jsou připraveny ho přijmout ještě dávno před jeho narozením a jak se k němu upínají nezřídka ještě velmi dlouho po jeho smrti, někdy dokonce neuvěřitelně dlouho).

Politické struktury v širším smyslu jsou vlastně totožné se strukturami sociálními všude tam, kde došlo k vytvoření obce nebo jejího analogon. Toto vymezení termínu je spjato s etymologií: „polis“ je řecký termín pro obec. Obec je jen jistým způsobem integrované společenství určitého okruhu lidí. I když se řecká polis významně odlišila od takových společenství, jako je kmenová vesnice či tábor, ba dokonce i od vyšších společenství založených na více či méně výrazné integraci několika vesnic, nebo dokonce i kmenů atd., můžeme za obec v politickém smyslu považovat každé sdružení většího počtu lidí (přesahujícího tzv. „velkou rodinu“), které si je vědomo nutnosti dodržovat určité formy vzájemného styku uvnitř tohoto společenství, které usnadňují a zároveň normují především život pospolitý, ale nezbytně do jisté míry i soukromý.

Již u řady vyšších savců shledáváme, že se mláďata nerodí jen matce (samici), ba ani jen páru (rodičům), nýbrž že se rodí do smečky. Lidská „smečka“ se na jisté úrovni mění v „kmen“ a kmen se na jisté úrovni mění v jakési počáteční, primitivní politické společenství, totiž obec. Už v kmenu dochází k dělbě práce a diferenciaci funkcí, vedoucí k vytvoření jisté společenské hierarchie. Základ proměny takové prepolitické struktury v politickou můžeme nejspíš vidět v prudce narůstající váze a významu slova při sjednocování pohledů a přístupů nezbytném pro společnou akci, o níž už nemůže rozhodovat jediný muž (náčelník). Tak jako navázání sociálních kontaktů je předpokladem vstupu nemluvněte do světa řeči, je pobyt ve světě řeči podmínkou vstupu do „polis“, obce. Záleží ovšem také na povaze řeči, tj. zda jde o mythos, nebo o logos.

Písek, 5. 12. 81

### 811205

<<<

>>>

[Přírodní a sociální situovanost lidského mláděte]

Lidské mládě se rodí do určité situace, která má (pro ně) daný charakter, a to na rozličných úrovních. Především to je situovanost přírodní, která pochopitelně koresponduje s biologickou povahou mláděte samotného: mládě má docela určité potřeby a nároky na vzduch, který dýchá, na vodu, event. mléko, jež pije, na potravu, kterou pak postupně přijímá, na teplo, jistou míru klidu a jistou míru stimulujících podnětů atd. atd. To už představuje přechod k situovanosti sociální, neboť většinu potřeb a nároků mu nemůže pokrýt jeho přírodní okolí, resp. ve většině případů v jeho přírodním okolí pronikavě a přímo konstitutivně intervenuje okolí sociální. Porod bez jakékoliv asistence je sice možný, ale značně riskantní. Instinkty matky jsou povážlivě oslabeny a jsou nespolehlivé; nepoučená matka neví, co má s nemluvnětem dělat, a dítě by bez sociálních intervencí dlouho nepřežilo. Přírodní složka mateřské funkce je brzy mocně převládnuta složkou sociální: vznik a vývoj lidského zárodku a pak mláděte in vitro je snad možný a lze si jej alespoň představit, ale vývoj tohoto mláděte v člověka in vitro je nemyslitelný a nemožný. A jako je pro lidské mládě jeho přírodní prostředí dáno, je pro ně dáno i jeho prostředí sociální.

I když uvedené dvě roviny situovanosti představují pro lidské mládě „danost“, je mládě daleko toho, brát tuto „danost“ jen „na vědomí“. Nicméně i když je jistá míra aktivity ze strany mláděte potřebná a vítaná, představuje přece jenom minimální příspěvek k výslednému efektu. Při krmení musí dítě ovšem aktivně polykat, ale v zásadě bychom se mohli obejít i bez toho; dítě musí samo aktivně dýchat, ale nějaký čas můžeme „dýchat“ i za ně (umělé dýchání). Na rozdíl od toho dochází k pronikavé změně povahy vztahu dítěte k okolí tam, kde sociální kontakty míří k uvedení dítěte do vskutku lidského světa. To je totiž možné jen tak, že nemluvně vstoupí do světa řeči, že se stane obyvatelem světa řeči. Teprve skrze slovo, skrze řeč je lidskému dítěti otevřen přístup do vskutku lidského světa. A v tomto vskutku lidském světě, umožněném a založeném světem řeči, není a nemůže být lidské mládě žádným způsobem původně (tj. již svým biologickým zrozením) situováno, nýbrž musí do něho na jisté úrovni svého rozvoje vstoupit, což předpokládá, že jej přijme, což zase dále předpokládá, že se mu otevře. Základním a původním, primárním předpokladem jako otevřenosti dítěte vůči lidskému světu je to, že tu ten lidský svět především jest a dále že je dítěti nakloněn, že se sám vůči němu otevírá, že dítě přijímá, že k němu přichází a že se k němu sklání, že se nad ním a kolem něho klene (a tím jej chrání, ochraňuje, prokazuje mu svou péči), že je oslovuje a že k němu promlouvá.

Písek, 6. 12. 81

### 811206

<<<

>>>

[Původní a posunutý význam slov „kompetence“ a „kompetentní“]

Historie slova „kompetence“ (viz: Odo Marquard, Skeptische Betrachtungen zur Lage der Philosophie, in: 4078, str. 74nn.)²

1. Ve starém Římě se „competitores“ nazývali kandidáti na úřad konzula; „competentia“ byl jejich status, dokud se konzuly buď nestali, nebo stali – pak jejich competentia skončila.

2. Později, ale rovněž v Římě, byli „competentes“ nazýváni kandidáti papežství; competentia byl jejich status, dokud se papeži buď nestali, nebo stali – čímž ovšem jejich competentia rovněž skončila.

3. V Zedlerově (Johann Heinrich Z.) slovníku Großes vollständiges Universallexikon aller Wissenschaften und Künste, Halle/Leipzig 1732ff., čteme: Competentes byla ve staré církvi ona třída katechumenů, kteří byli až dosud dostatečně obeznámeni s křesťanským náboženstvím a tak připraveni ke křtu. Nenesli však tento název dlouho, jen od palmové neděle, kdy o křest požádali, do hodu božího velikonočního, kdy byli pokřtěni. Jejich competentia trvala tedy jeden týden. Podle Zedlera je tedy competent ten, kdo spolu s ostatními o něco žádá.

4. Kompetence tedy znamená jakousi rivalitu. Kompetentní je někdo, kdo 1. chce něco, co nechtějí všichni, 2. chce něco, co chtějí také jiní, 3. chce něco, co může dostat jen jediný nebo několik málo, 4. ještě nedostal, oč žádá, resp. nedosáhl toho, co chce. Neboť jakmile toho dosáhne (anebo definitivně nedosáhne), je konec s jeho kompetencí.

5. Proto nejsilnějším pojmovým opakem ke kompetenci není ani inkompetence, ani performance, nýbrž avancování (ev. arivance, ačkoli před tím termínem lze varovat). Kompetentní je ten, kdo chce avancovat, ale ještě neavancoval. Kompetence je eventuelní avancování, a to znamená především eventuelní neavancování.

Poznámky:

1. Etymologie slova ukazuje stejným směrem: petens je žádající, petent = žadatel. Předpona com- (con-) ukazuje na to, že žadatelů je víc, takže každý z nich je spolužadatel.

2. Posun smyslu byl umožněn tím, že žadatelem o něco určitého, zejména o funkci, úřad, vysvědčení, doporučení, potvrzení třeba o vykonané zkoušce apod. nemůže být prostě každý, nýbrž jen ten, kdo k tomu je kvalifikován. Tím je zúžen okruh možných žadatelů.

3. Kompetence v uvedeném smyslu může být trvalou kvalifikací v těch případech, kdy definitivní dosažení předmětu žádosti či požadavku je nemožné, protože jde o nekonečný cíl (srv. Broch).

Písek, 7. 12. 81

### 811207

<<<

>>>

[Věda jako vymezená svým předmětem a svými metodami]

1. Věda může být vymezena svým tématem, resp. svým „předmětem“. V tom případě je tento její předmět vyňat z „celku“ skutečnosti, stává se jen určitým výsekem „univerza“, takže příslušná věda ztrácí svou povolanost zabývat se něčím jiným, co je za hranicemi onoho výseku, zejména pak tím, co uvádí vymezený předmět do souvislosti s celkem – a už vůbec tímto celkem samotným. Svou specializací rezignuje věda zároveň na kompetenci v záležitostech poznání za hranicemi zvolené specializace.

2. Věda může být určena (spíš než vymezena) svou metodou (resp. svými metodami). V tom případě ovšem její metody jsou bud jen jí samotné vlastní – a pak je nemůže legitimně aplikovat za hranicemi svého oboru; anebo je sdílí s jinými vědami, a pak přichází k platnosti bod 1., totiž že se od těchto „jiných“ věd může oddělit a odlišit buď svou specializací na vymezený předmět zkoumání, anebo tím, že vedle zmíněných společných metod má ještě nějaké své vlastní, s jinými vědami nesdílené metody – což je právě míněno v bodu 2. V takovém případě je takovými jen sobě vlastními metodami konstituována (nebo alespoň spolukonstituována, je-li jich víc anebo podílí-li se na její konstituci ještě nějaké jiné konstituenty). Připustíme-li, že i jiné vědy (nejméně však jedna jediná jiná věda) mají takové své vlastní metody, jimiž jsou konstituovány, znamená to, že zároveň se svou specializací, která je už konstitutivně dána určeností jednou nebo více specifickými, do jiných věd nepřenosnými metodami, přijímá taková věda jednoznačnou abstenci v eventuelním kompetenčním úsilí o řešení problémů překračujících hranice její specializace.

3. Záleží ovšem na pojetí toho, čemu říkáme „metoda“. V bodě 2. platí vše, co bylo řečeno, za jednoho tam nevysloveného předpokladu, totiž že je nějaká přímá vazba mezi předmětem výzkumu a užitou metodou. Může se samozřejmě stát, že možnost legitimní aplikace metody je širší než právě zkoumaný předmět, a pak lze téže metody užít i na jiné předměty. V tom případě však všechny předměty, při jejichž zkoumání lze určitou metodu legitimně aplikovat, představují širší úsek (výsek) univerza, který je tím „předmětem“, k němuž se zmíněná metoda v oné „přímé vazbě“ vztahuje. Zkrátka jde o předpoklad, že „jaká metoda, takový předmět“ a naopak „jaký předmět, taková metoda“.

4. Existují však „metody“ (v jiném smyslu toho slova), které se takto přímo a jednoznačně nevztahují k žádnému předem vymezenému předmětu, resp. které se k určitému předmětu vztahují „nepřímo“, „nepředmětně“, přes vztah k jinému předmětu (= prostřednictvím vztahu k jinému předmětu). Tomu je třeba věnovat zvláštní pozornost.

Písek, 8. 12. 81

### 811208

<<<

>>>

[Filosofie ve vztahu k vědám: univerzum jako její „předmět“, reflexe jako její „metoda“]

Filosofie je a zároveň není určena svým „předmětem“ (rozuměj: předmětem svého zkoumání). Jejím „předmětem“ je vše, veškerenstvo, celek světa, univerzum. Tím je dána její odlišnost od kterékoliv vědy – jestliže ovšem budeme „univerzum“ chápat v tom širokém a plném smyslu, v němž je všemu dáno určité místo a kde nic není vytlačeno na okraj nebo za okraj zájmu jenom proto, že se to vymyká určitému typu přístupu či pohledu atd. (Např. astrofyzika či lépe kosmologická fyzika se sice v jednom smyslu zabývá univerzem, ale v jiném smyslu z tohoto „svého“ univerza dělá jen jistý výsek, zatímco mnoho jiného, co ke skutečnému univerzu nepochybně náleží, nevěnuje vůbec pozornost – třeba člověku, dějinám lidstva atd.) Ale filosofie není tímto svým „předmětem“ určena především proto, že to vlastně není předmět (v ontologickém smyslu), protože vedle předmětné stránky má i svou stránku nepředmětnou; za druhé a hlavně proto, že se filosofie nevztahuje jen ke skutečnosti, která vedle své předmětné stránky má i stránku nepředmětnou, nýbrž také ke „skutečnosti“, která je ryzí nepředmětností, tj. která žádnou předmětnou „stránku“ nemá. A filosofie je bytostně „určena“ tímto „ne-předmětem“, jímž je ryzí nepředmětnost.

Filosofie ovšem nemůže onu ryzí nepředmětnost, tj. tento „ne-předmět“ učinit svým předmětem tak, že se k němu vztáhne svými předmětnými intencemi, nýbrž právě jen nepředmětně. To znamená, že se předmětnými intencemi, kterými je vždy vybavena, musí nutně vztahovat k něčemu jinému, co má také svou předmětnou stránku. Okolnost, že lidské myšlení disponuje obojím druhem intencí, však ještě nestačí na konstituci filosofie. Mythos se vyznačoval tím, že převážnou péči a pozornost soustředil na intence, resp. konotace nepředmětné a naproti tomu předmětné nechával na okraji svého zájmu. Řecký logos, tj. celé první období (eón) filosofického, a zejména vědeckého myšlení (vědeckého již ve starořeckém smyslu, ale zvláště ve smyslu novodobé vědy), se intenzivně soustředil právě naopak na předmětné intence (a konotace) a přestal věnovat pozornost intencím (a konotacím) nepředmětným. Filosofie fakticky vznikla na půdě či ve světě logu; pro filosofii však nikdy nejsou a nesmějí být její první, počáteční kroky fatální, neboť k bytostné povaze filosofie náleží tendence vracet se k vlastním počátkům (faktickým), odhalovat jejich předpoklady, a tedy vlastně skutečné „počátky“, tj. principy, a dotazovat se po jejich oprávnění a zdůvodněnosti (jinými slovy hledat ještě „počátečnější“ principy, tzv. „poslední principy“, ultima principia). Toto počínání filosofie spočívá na zvláštní myšlenkové aktivitě nazývané „reflexe“; reflexe je však zvláštní, od jiných odlišnou „metodou“.

Písek, 8. 12. 81

### 811208

<<<

>>>

[Reflexe jako filosofická metoda; komplexní intencionalita reflexe]

Lidské myšlení je vždycky značně „proreflektované“, tj. proniklé a silně ovlivněné reflexí (reflexemi). Přesto je reflexe ve své obecné podobě (ve svém obecném výskytu) větším dílem jakousi akcí nazdařbůh než pečlivě propracovanou metodou. Navzdory tomu se však reflexe takovou metodou může stát. Ve filosofii se reflexe stává metodou určující filosofii jako obor, jako disciplínu (se vší rezervou, zda vůbec můžeme o filosofii jako „oboru“ či „disciplíně“ hovořit). Filosofii můžeme chápat právě jako systematickou principiální reflexi: systematičnost tu představuje nejenom poukaz na nutnost jednoty v uchopení celé skutečnosti, resp. všech skutečností, ale také zároveň i jakousi zásadu, pravidlo, velící podrobovat všechny výsledky filosofické práce i ji samotnou novým a novým reflexím.

Co znamená takováto metoda „systematických“ reflexí, usilujících proniknout až k principům? Každá aktivita, každá akce je zaměřena k nějakému cíli či lépe k nějakému předmětu. Ale každá takováto k určitému předmětu zaměřená akce může být učiněna předmětem podrobnějšího přezkoumání, tj. může být reflektována. Taková reflexe představuje zvláštní akci, jejímž cílem či předmětem je jiná akce (přičemž touto jinou akcí může být i jiná reflexe).

Svým způsobem je reflexe nějaké akce zvláštním, ničím jiným nenahraditelným přístupem jednak k předmětu oné akce, jednak k jejímu subjektu. Platí totiž, že teprve v reflexi je možno odlišit to v akci, co má svůj původ a spadá na vrub subjektu, a to, co má svůj původ a spadá na vrub předmětu, k němuž je akce zaměřena. A to právě znamená, že reflexe, která se v jednom smyslu zaměřuje na akci, jejíž je reflexí, se v jiném smyslu vlastně odnáší jednak k subjektu této akce, jednak k jejím objektu, předmětu. Už to nám naznačuje, že intencionalita je záležitost komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Z toho, co bylo až dosud řečeno, je zřejmé, že reflexe má přinejmenším trojí intenci: předmětem jedné její intence je reflektovaná akce; předmětem druhé její intence je předmět reflektované akce; předmětem třetí její intence je (může být) subjekt reflektované akce (který nadto spadá vjedno se subjektem reflexe, což si ovšem vyžaduje uvědomění prostřednictvím další reflexe, jejímž předmětem je reflexe oné akce, o jejíž předmět nám šlo).

To nám otvírá cestu ke zkoumání několika aspektů intencionálních vztahů k předmětu (předmětům) a ke srovnání různých způsobů toho, jak se předmět ukazuje jako předmět na různých rovinách buď přímé akce, nebo akce reflektivní. Vždyť tu vzniká závažný problém možnosti identifikace předmětu několika různých intencí.

Písek, 8. 12. 81

### 811208

<<<