Tento text je dopisem Ladislava Hejdánka adresovaným Rudolfovi, v němž autor kriticky reflektuje hlubokou krizi současné civilizace. Hejdánek vychází z teze, že tradice izraelských proroků v křesťanské reinterpretaci tvoří základní kámen evropské kultury. Současná Evropa se však nachází v mnohovrstevnaté krizi – od ekologických a hospodářských problémů až po rozpad metafyzického myšlení a roztříštěnost vědy. Tato krize přerostla v problém globální, který již nelze řešit výhradně evropskými prostředky. Autor zdůrazňuje potřebu nového, „ekumenického“ myšlení, které by odpovídalo celosvětovému měřítku problémů. Přestože křesťanství v historii často selhávalo, jeho vnitřní diskuse o univerzalitě mají zásadní význam i pro nekřesťany, zejména pro socialisty a komunisty, kteří podle autora často opakují historické chyby křesťanských institucí. Text je tak výzvou k hledání globálních východisek z civilizačního úpadku skrze dialog o společných kořenech a odpovědnosti.
Úvodní slovo [Dialogy 1978/6–9]
docx | pdf | html
◆ článek, česky, vznik: září 1978
- in: Dialogy, 2, 1978, č. 6–7, str. 1 (červen–září)
Milý příteli Rudolfe,
vzhledem k personálním komplikacím a k tomu, že se zatím ještě nic nevyjasnilo od minulého měsíce, dávám se do práce sám a možná trochu příliš po svém. Nevím, jak Ti bude téma blízké. Ale snad Ti to nebude docela cizí.
Situaci současného světa po kulturní a civilizační stránce vidím tak, že se původně dost okrajová tradice izraelských proroků v křesťanské reinterpretace (a nejednou i misinterpretaci a i jinak pokleslé podobě) stala nejen integrální součástí evropské společenské, politické a zejména kulturní skutečnosti, ale dokonce jedním z jejích základních kamenů. Zároveň s krizí Evropy a evropských tradic se však dostalo do hluboké krize i křesťanství. Tato krize je značně komplikovaná a má celou řadu vrstev. Vedle vyostřených krizí společenských, jejichž vrcholy se ostatně zdají (ovšem kdo ví, zda pravé) být již za námi, a vedle krizí hospodářských, který nejsou dosud překonány, ačkoliv na sebe vzaly méně drastické podoby, se tu objevily krize, o nichž se dříve příliš neuvažovalo nebo dokonce o nichž lidé neměli ani tušení. Je tu krize zdrojů, ale také krize ekologická (ohrožené životní prostředí), krize duchovní (rozklad náboženství), ale i myšlenková (konec epochy metafyzického myšlení), krize vědy (její hybridní vzrůst a zároveň její takřka babylonský rozpad na stále užší odborné disciplíny) a techniky (která má k dispozici stále mocnější nástroje, jichž použití je čím dál problematičtější a riskantnější) atd. atd. A současně je tato evropská krize do obludných zvětšenin promítána do ostatního světa, takže pouze evropskými prostředky už není řešitelná, i kdybychom na nějaké přišli. Křesťanství spolu s řeckou filosofií a římským právním myšlením dalo světu Evropu, a Evropa uvolnila v celém světě síly, jež přestala už dávno ovládat i ve svém rámci. Žádné menší než světové, globální řešení není už dnes myslitelné. Ale lidé zatím se nenaučili globálně, celosvětově myslit. Světová oikumené stále víc volá po ekumenicky orientovaném člověku. I když jsou dějiny křesťanství deprimujícím dokladem selhání ekumenického, „katolického“ přístupu k problémům lidského světa, vědí přece jen křesťané o tomto ekumenismu víc než všichni ostatní. Mám proto důvod se domnívat, že vnitřní diskuse křesťanů nemusí být bez významu ani pro lidi, kteří se za křesťany nepovažují. A to tím spíše platí o socialistech, jejichž socialismus nutně vyrůstal na základech vybudovaných křesťanstvím; a zejména to platí pro komunisty, kteří takřka s osudovou zatížeností stereotypně opakují všechny tragické chyby, jichž se dopustili křesťané v době, kdy měli ještě trochu víc šťávy a energie. Tak snad budeš k mému tématickému výběru tolerantní.
Tvůj Láďa