This text explores the concept of non-objectivity and the methods through which it can be articulated. The author argues that describing non-objective reality requires the use of non-objective connotations, which effectively relaxes objective intention. Historically, while myths treated objective intention as marginal, the rise of objective thinking consolidated its dominance, eventually overshadowing and displacing non-objective aspects of reality. However, this shift also led to an increasing awareness of the limitations inherent in strict objective logic and the eventual erosion of the objective style of thinking. Objective thinking attempted to objectify elements of concrete reality that inherently resist such categorization due to their non-objective nature. The text highlights that while objective thinking can find a foothold in the objective facets of concrete things, it inevitably fails when confronted with pure non-objectivity, leading to flagrant mystifications. Ultimately, the breakdown of the traditional objective style of thinking stems from its inability to adequately grasp the totality of concrete reality, including its essential non-objective dimension.
{Nepředmětnost}
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 8. 1981
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1981]
{Nepředmětnost}
Když chceme vypovídat o nepředmětné skutečnosti, můžeme tak učinit pouze nepředmětně, tj. pomocí nepředmětných konotací. Tím dochází k tomu, že předmětná intence je uvolněna. V mýtech má proto předmětná intence výpovědí okrajový význam. Když se prosadilo předmětné myšlení, byly předmětné intence nejenom upevněny a zvýznamněny, ale zastínily a přímo vytěsnily intence nepředmětné, které sice nevymizely, ale přestaly být středem pozornosti a posléze upadly vůbec v zapomenutí. Ale vedle tohoto politováníhodného posunu došlo k jiným důležitým změnám, které měly mnohem produktivnější důsledky. Aniž to lidé, a dokonce sami myslitelé pozorovali, užívalo se stále více předmětných intencí tak, že jejich předpokládaným předmětem nebyla pouze předmětná stránka konkrétní skutečnosti, nýbrž konkrétní skutečnost celá. Tento způsob překračování předmětu a suponování konkrétního celku včetně jeho nepředmětné stránky se rozšiřoval do té míry, že začalo sílit povědomí omezenosti striktní „předmětné“ logiky a že vposledu došlo k nabourání a rozkladu celého předmětného stylu myšlení. V neposlední řadě se předmětné myšlení samo znemožnilo svým sveřepým a tupým setrváváním na zpředmětňování i té stránky konkrétní skutečnosti, která se v důsledku své nepředmětnosti každému zpředmětňování musela vzpírat a vymykat. Přece však tam, kde šlo o skutečnost opravdu konkrétní, mělo předmětné myšlení vždycky možnost se na něčem zachytit (totiž právě na předmětné stránce). Avšak tam, kde se „předmětem“ předmětného myšlení stala ryzí nepředmětnost, muselo nutně docházet k flagrantním mystifikacím, neboť tu se předmětné intence nemohly legitimně zachytit na ničem.
(Hloubětín, 14. 8. 81, přepis – 810814–1.)
### 810814