This work explores the relationship between faith and religiosity, positing that the decline of religion is a consequence of faith rather than its failure. The author emphasizes the need to distinguish faith from its reflection and calls for a shift from objectifying to "non-objectifying" thought. The analysis covers the nature of objects, language, and the distinction between mythos and logos. Non-objectifiable realities—such as the self, the world, language, and history—are examined as entities that cannot be reduced to static objects. A significant portion of the text addresses temporality, specifically how non-objectifiable reality emerges from the future to condition the present. Truth is presented as a whole that cannot be fully objectified or made present. By linking the future to the past, the work establishes a framework for understanding history and existence. This philosophical inquiry aims to redefine faith through a new ontology of non-objectivity, independent of traditional religious structures.
{Víra a nepředmětnost / Nepředmětnost a víra}
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 18. 8. 1981
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1981]
{Víra a nepředmětnost / Nepředmětnost a víra}
Práce vychází z předpokladu, že současný úpadek náboženství (religiozity) nejenom že nepostihuje víru, ale je do značné míry důsledkem působení víry na religiozitu. Vzniká proto úkol revidovat dosavadní tradici reflexe víry, která ji spojovala s náboženstvím. Nutnost přísného rozlišování mezi vírou a reflexí víry. Nová reflexe může být zabezpečena jen novým způsobem myšlení. Proto nutnost revize předmětného myšlení a rozvrhu myšlení „nepředmětného“. Pojetí předmětu a předmětností. Předmětné a nepředmětné intence. Povaha řeči; řeč jako prostor, jako svět. Převaha nepředmětných intencí v „přirozených“ jazycích. Mythos a logos: identifikace a distance. Co není předmět: já (každé já), svět, řeč, kontext, mezilidské vztahy (v důsledku toho ovšem i všechny vztahy mezi subjekty i těch nejnižších úrovní), každá událost, která ještě není minulostí, ergo dějiny, i současná (ještě neskončivší) epocha atd. Nepředmětné konotace se vztahují především k budoucnosti, tj. k tomu, co (ještě) není. Ale je budoucnost, která nikdy (v rozumném rozsahu) „nenastane“, tj. nedojde zvnějšnění (ergo ani zpředmětnění) anebo jen částečného, parciálního. A přitom taková částečná realizace (např. pravda → pravdivý soud nebo poznatek) je založena na celku toho, co jako celek nemůže být přítomné (bez pravdy vůbec není možný žádný partikulární poznatek nebo soubor poznatků). – To je ovšem pouze časový aspekt. Nepředmětná skutečnost, tj. ryzí nepředmětnost, přichází z budoucnosti, ale není na budoucnost redukovatelná. – Budoucnost se stává přítomností tím, že navazuje na minulost. Budoucnost, která ve svém zpřítomňování na žádnou minulost nenavazuje, je primitivní, primordiální budoucností, a tím nepravou, protože typickou budoucností. Vazba budoucnosti na minulost.
(Hloubětín, 18. 8. 81, přepis – 810818–1.)
### 810818