This philosophical reflection presents an in-depth analysis of reflected consciousness, which is uniquely defined by its inherent capacity to step back from itself and thereby approach its own essence. The author investigates the nature of the metaphysical space that must be opened to facilitate this distancing, asserting that consciousness functions primarily as a reflection of non-mental praxis or activity. The very constitution of consciousness is predicated not on a single act, but on a repeated process of withdrawal into a space that allows consciousness to emerge and establish itself. A significant portion of the text addresses a fundamental methodological challenge: because everything is mediated through consciousness, one cannot simply begin an inquiry from an external standpoint. Consequently, the analysis must initiate from the way consciousness is immediately given to itself. Through mental extrapolation and hypostasis, it then reconstructs the situational conditions that existed prior to the self-constitution of consciousness. This study elucidates the complex dynamic between human awareness, reflexivity, and the ontological prerequisites of its formation.
[Analýza schopnosti vědomí odstoupit od sebe sama]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 5. 1980
- This is a part of the original document:
- 1980
[Analýza schopnosti vědomí odstoupit od sebe sama]
800526–1
Reflektované vědomí je takové, které je schopné přistoupit k sobě samému v důsledku toho, že bylo předtím schopno od sebe odstoupit, tj. v jistém smyslu sebe opustit a nechat se „za sebou“. Tuto schopnost odstupu od sebe musíme vyšetřit důkladněji. Prvním krokem musí být otázka po povaze „prostoru“, který musí být otevřen onomu odstupu od sebe. Vědomí je ovšem samo reflexí, totiž reflexí nějaké aktivity, nějaké praxe, která není praxí myšlenkovou, praxí vědomí. Už samo vědomí je možné jenom tak, že najde prostor k odstupu od samotné praxe, jejíž je reflexí. Nejde tedy původně a primárně o odstup vědomí do prostoru, kde předtím nebylo, nýbrž o opětovný odstup (opakované odstupování) do prostoru, který umožňuje, aby vědomí vůbec vzniklo, aby se konstituovalo. Ovšem takto postavená otázka či myšlenka v sobě nese jistou vážnou nesnáz. Nemůžeme dost dobře vycházet od něčeho jiného, než je vědomí, protože jako všechno ostatní je i to, z čeho bychom takto chtěli vycházet, jen dáno našemu vědomí. Proto musíme nejprve vyjít z toho, jak si je vědomí dáno, jak o sobě ví, jak si samo sebe uvědomuje, a teprve potom můžeme extrapolací dojít postupem svého vědomí (myšlení) k hypostazi situace, která tu byla před konstitucí vědomí a z níž vědomí ve své sebekonstituci muselo a mohlo vyjít, v níž se muselo a mohlo konstruovat.
(krouž. blok, č. 80-031; Praha, 800526-1.)
### 800526