This text provides a critical examination of Saint Augustine's conception of language acquisition and the process of naming as presented in his Confessions. Augustine’s model, which relies on the observation of adults and the association of words with objects through physical gestures and facial expressions, is subjected to detailed analysis. The critique argues that Augustine reduces language to the mere designation of objects, thereby overlooking deeper dimensions of speech, such as the expression of spiritual states or the existential experience of living within thought. A central point of the critique is that Augustine fails to distinguish between archaic mythical thinking, which lacks distance between the meaner and the meant, and modern conceptual thinking. The author emphasizes that the primary property of language lies in discourse within larger units and narratives, where re-presented experience plays a crucial role. This aspect is often forgotten in the European tradition because it is handled unconsciously as a remnant of myth. Ultimately, the text reveals the limitations of a purely referential understanding of language and advocates for a deeper recognition of its narrative functions.
[Kritika Augustinova pojetí pojmenování]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 2. 1988
- This is a part of the original document:
- 1988.2 (strojopis)
[Kritika Augustinova pojetí pojmenování]
88-226
Český překlad Augustina, Confess. I/8:
„(…) Pomáhal jsem si pamětí, když pojmenovali nějakou věc a podle pojmenování se k ní obrátili, viděl jsem a zapamatoval jsem si, že tu věc nazývají tak, jak to zaznělo z jejich úst, když na ni chtěli ukázat. Že to vskutku chtěli, bylo zjevné z pohybu jejich těla, té přirozené řeči (jazyka) všech národů, jak se zračí z výrazu tváře, z pohybu očí, z pohybu údů a zvuku hlasu, které všechny vyjadřují stav ducha, když o něco prosí, když po něčem touží, když se něco má zavrhnout nebo udělat. Častým slyšením slov stejně užitých v různých větách jsem začal pomalu být schopen pochopit, jaké věci jsou jimi označovány, a můj jazyk těmi slovy řekl to, co jsem chtěl. (…)“ (slovensky s. 27, Loeb latinsky 24–6; angl. 25–7)
Pojmenování = označení slovem. To je něco jiného než „vyjádření stavu ducha“, a dokonce i něco jiného, než vysuzování významu z častého slyšení v různých souvislostech vět (i okolností). Intencionalita mimiky apod. není předmětná. Augustin zcela pomíjí rozdíl mezi promlouváním archaických lidí (myslících mytickým způsobem, tedy bez distance mezi mínícím a míněným) a mezi promlouváním evropských lidí po vynálezu a rozšíření pojmového myšlení a pojmů. Všechno se znázorňuje a objasňuje na vztahu slov a předmětů. Ale hlavní vlastností jazyka je vypovídání ve velkých slovních celcích, v líčeních a vyprávěních. A tam jde o něco jiného, totiž právě o stav mysli, prožívání, představování ve smyslu zpřítomňovaného prožívání, o život v myšlence. To vše pak v evropské tradici zůstává zapomenuto a zasuto, protože se s tím pracuje jen nevědomky a nereflektovaně (jakoby bez distance – relikt mýtu?).
14. II. 88
### 880214