This text explores the fundamental cohesion of the universe, focusing on how event-based occurrences composed of extremely short durations integrate into significantly longer-lasting structures. The author contrasts radio wave modulation, where long carrier waves support shorter signals, with the ontological problem of nature, where "carrier" events at the subatomic level (quantum events lasting 10 to the power of negative 34 seconds) form the most stable structures known, such as the proton. The inquiry seeks to identify physical possibilities for creating complex "super-events" that transcend their constituent sub-events in time and space without relying on an external observer’s integration, as is the case with cinematography. Unlike the persistence of vision in film, which depends on human perception, the author searches for an internal, purely physical mechanism of integration. The core problem is understanding how immense, stable, and internally complex super-events are constituted from the inside, moving beyond simple reactions to external forces toward a definition of genuine physical super-events that maintain their own internal structural integrity.
[Čím drží pohromadě událostné dění, složené z událostí nesrovnatelně kratších]
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 3. 1988
- This is a part of the original document:
- 1988.2 (strojopis)
[Čím drží pohromadě událostné dění, složené z událostí nesrovnatelně kratších]
88-353
Z radiotechniky např. je známo, jak se radiová vlna, tj. nosná vlna, moduluje tak, že je jí použito jako nositele dalších vln, ovšem kratších. Problém ustavení světa (vesmíru) je vlastně obrácený: „nosné vlny“ jsou neobyčejně krátké – a technickým „úkolem“ se stává, jak na nich vybudovat událostné dění, které je časově, tj. svým trváním, podstatně, takřka nesrovnatelně, nesouměřitelně přesahuje. Tak např. krajním případem je „technický“ problém, jak je v „přírodě“ na subatomární rovině dosaženo toho, že na základě kvantového událostného dění o trvání nepatrných zlomků sekundy (1 na -34 sec.) ustaví nejtrvalejší struktura, kterou zatím z celého vesmíru známe, totiž proton, jehož poločas rozpadu je souměřitelný a možná dokonce delší než trvání celého vesmíru (odhadované asi na 50 miliard let) (z čehož dosavadní trvání se odhaduje asi na 15–18 miliard let). – Tady by bylo dobře se seznámit s možností fyziky obecně a zejména se schopností dnešní fyziky nějak pracovat s krátkými fyzikálně definovatelnými ději tak, že se z nich vytvoří bez ustavičné kontroly zvenčí nějaké časově je přesahující a vnitřně složitější super-děje, aniž by bylo nutno se v konečné integraci spoléhat na integrační schopnost vnímatele. Tak např. kinematograf využívá toho, že lidské oko je neschopné postřehnout jako rozdílné okamžiky velmi blízké, takže má tendenci velmi rychlou střídu statických obrazů spojovat ve vnímání v kontinuální děj. Možná, že něco podobného lze odhalit i na ryze fyzikální úrovni, např. pokud jde o reakci na gravitační působení velkých hmot. Ale to nemůže vysvětlit nic z toho, co jsme tu formulovali jako specifický problém integrace většího množství časově i prostorově odlišených subudálostí ve větší, rozlehlejší i delší superudálost zevnitř, tj. ve skutečnou superudálost.
13. III. 88
### 880313