This text examines Karl Jaspers' concept of faith, characterizing it as a presence within polarities—primarily the tension between existence and transcendence. Jaspers posits that faith cannot be attained through pure reason (Verstand) but emerges from the fundamental ground of one's own being. Since humans are not self-sufficient, they require transcendent assistance to achieve authentic selfhood. Consequently, self-consciousness is inherently linked to the consciousness of transcendence. A central theme is communication: faith is the belief in the possibility of a relationship with eternal truth, which serves as the foundation for communication between individuals. The document warns against "unphilosophy," which arises when transcendence is denied and philosophical substance is lost. Jaspersian faith is historical in nature, manifesting through diverse forms rather than static dogmas. The analysis also explores "philosophical faith" embedded within religion and the potential for its renewal by transforming religious traditions, particularly the Judeo-Christian prophetic heritage, into a philosophical context.
[Jaspersovo pojetí víry – shrnutí]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 8. 1985
- This is a part of the original document:
- 1985-1 (rukopis)
[Jaspersovo pojetí víry – shrnutí]
850824–1
(3) (24. 8. 85, Ostrava)
Pro Jasperse je víra „v nejširším smyslu“ přítomnost v polaritách (základní polaritou je subjekt – objekt, odtud dál pak vnitřní svět – osvětí, vědomí – předmět, idea ve mně – objektivní idea, existence – transcendence), kterou nelze vynutit pomocí rozumu (Verstand), nýbrž která vychází z vlastního základu, jejž nemůžeme chtít, protože z něho chceme, jsme a víme (viz 3362, str. 19). Člověk nemůže stát sám na sobě (49); pochopitelně ani na žádné předmětnosti, neboť vůči té je základně svoboden. Aby se mohl stát sebou samým, k tomu potřebuje transcendentní pomoc (60). Vědomí, jímž si je člověk vědom sebe, je proto zároveň vědomím transcendence (60) (ovšem nějaké, tedy buď pozitivní, nebo negativní, umocňující, nebo omezující). Člověk není vysvětlitelný nebo odvoditelný z něčeho jiného, nýbrž pouze bezprostředně (ze) základu všech věcí (a pak nejde o „odvoditelnost“; viz str. 55). Vztah člověka k „jedné věčné pravdě“ (44) apod., tj. k transcendenci, je proto rozhodující: proto můžeme onu víru chápat jako víru v možnost tohoto vztahu, víru v komunikaci (44). A protože to je pravda, která spojuje (nás), lze říci, že pravda má svůj zdroj v komunikaci (44). (A komunikace s transcendencí je předpokladem a základem komunikace mezi lidmi.) Jen věřící však mohou komunikovat (157). Nevíra znamená popření transcendence jako zdroje víry. Tam však, kde se ztrácejí vniveč zdroje víry, bez nichž filosofie ztrácí svůj obsah (Gehalt), vede to k nefilosofii (pafilosofii = Unphilosophie), která ovšem vystupuje jako filosofie, je jako filosofie uznávána, ale znamená ve skutečnosti popření každé filosofie (str. 104, 105). Víra je dějinného charakteru, a proto její pravda (pravdivost) nespočívá v nějaké sumě formulí (Glaubenssätze), nýbrž v určitém základu, který se dějinně vyjevuje v rozmanitosti podob (100). Proti pověře nezmůže nic vědění či věda, ale pouze víra (37). A co je zvláštní: Jaspers mluví o filosofické víře, která je skryta v náboženském (im Religiösen – 95). Obnovení (Erneuerung) této filosofické víry pak znamená přeměnu náboženství ve filosofii (nebo ve filosofické náboženství). Proto je nutno se blíže zabývat otázkou, jak rozumí Jaspers náboženství, co to slovo u něho znamená – a zvláště ve vztahu ke křesťanské a zejména k židovské, k prorocké tradici. (To je zřejmé např. na str. 86 nn.; jde o prostou nedůslednost domyšlení.)