This essay explores the asymmetrical relationship between the past and the future through the prism of human memory and consciousness. While the past is accessible via memory, the future remains elusive, often triggering existential anxiety. The author describes consciousness as a system that selectively amplifies past experiences, including fears, which subsequently transform into a dread of upcoming events. As a defensive mechanism against this sense of doom, narratives and myths emerge. These stories, often aiming for a "happy ending," serve to relativize past defeats and place them within a broader context that provides meaning to human existence. However, the result of this process is a life primarily oriented toward the past, where hope is tied to the repetition of known patterns and the imitation of mythical archetypes. The text critically reflects on how humanity's fixation on the past serves as a refuge from the uncertainty of the future and how storytelling shapes our perception of time and destiny.
[Minulost a paměť]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 9. 2001
- This is a part of the original document:
- 2002
[Minulost a paměť]
Tak, jak jsme se naučili mluvit a přemýšlet o tom, co se stalo, tedy o minulosti, tak jsme se naučili mluvit a přemýšlet o tom, co se stane, co bude, tedy o budoucnosti. Naprostá symetrie tu ovšem nebyla a nikdy nebude, i když lze o minulosti i o budoucnosti prohlásit, že „není“. Paměť nám umožňuje se k minulosti vracet, zatímco nám na druhé straně chybí něco, co by nám zprostředkovalo vztah k budoucímu. Na nižších úrovních slouží paměť především k připomenutí již známého, abychom nemuseli tápat a vždy znovu si vymýšlet a dělat chyby. Ale vědomí funguje jako zesilovací (ovšem eo ipso i zeslabovací, neboť když je něco zesíleno, to ostatní musí být poněkud zeslabeno a odsunuto stranou) systém. Z toho, co se stalo, zachovává (tj. dovede zachovávat) paměť detaily, neboť ty jsou (mohou být) pro přítomnost mimořádně důležité. Ale vedle toho zachovává i úzkosti a strachy, a zásluhou vědomí a jeho schopnosti zesílit je nabývají úzkosti mimořádné intenzity. Nejde pak už jenom o paměť, ale přímo o jakousi posedlost; a tato posedlost se (i po pozdějším zeslabení) proměňuje v permanentní úzkost, ba děs z budoucnosti. Záchrana je pak viděna v tom, co bylo, a to znamená ve vypravování o tom, co bylo. A pochopitelně v „happy endu“: vyprávění bez happy endu jen oživuje zkušenost zmaru a porážek z minulosti, a proto musí být schopno přinejmenším relativizovat onu konečnost a definitivnost zmaru tím, že je příběh zmaru zařazen do širšího kontextu, který jej nejen vyvažuje, ale převažuje. Tím ovšem záchranu před zmarem posunuje do příběhu a tedy do minulosti (praminulosti). To je vlastní smysl mýtů. Výsledkem je naprostá orientace života na minulost a „naděje“ je zcela zaměřena na opakování toho, co se už stalo, na návraty a na napodobování pravzorů.
(Praha, 010919–1.)