This text examines the philosophical prerequisites of scientific inquiry, emphasizing the definition of subject matter and methodology as the fundamental pillars of any science. The author points out that the modern conception of science is the result of historical developments and is not the only possible form of knowledge, illustrating this with the ancient Greek concept of episteme. A key argument is that merely defining a research subject is insufficient for establishing a science; a rigorous methodology is equally essential. However, methods do not naturally emerge from the nature of the subject being studied; instead, they are rooted in broader intellectual contexts and human invention. The text further explores the problem of logic and its relationship to reality, questioning whether logic is inherent in objects themselves or functions as a tool of thought and conceptual interconnectedness. Scientific methods are presented as creative constructs that must be constantly verified and corrected, as they are not derived directly from the reality under investigation but are introduced by the subject.
[Věda a její předpoklady]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 9. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
[Věda a její předpoklady]
Věda (každá věda) musí mít nějaký vymezený „předmět“, tj. vymezené téma, okruh témat, okruh problematiky, k nimž směřuje, jimiž se zabývá a v jehož rámci usiluje o určité porozumění a na základě tohoto porozumění o příslušné poznání a tedy vědění. Je však třeba si uvědomit a podržovat v povědomí, že toto není jediné možné vymezení „vědění“ ani „vědy“, nýbrž že jde o dějinné vyústění některých tendencí, které nabyly převahy nad jinými způsoby porozumění (např. pojetí EPISTÉMÉ ve starém Řecku, i když i tam můžeme ještě dále rozlišovat např. mezi chápáním jednotlivých presokratiků, Platónovým a Aristotelovým atd.). Stanovení a vymezení předmětu vědění (vědy) však ještě zdaleka nestačí k ustavení vědy: sebelépe vymezený „předmět“ (tj. téma, tématika) ještě nezakládá vědu samu. Pro každou vědu je totiž neméně důležitou podmínkou či předpokladem stanovení určité metody (resp. celé řady metod, celé metodologie). Ani metoda, ani způsob její aplikace (jejího použití) však nevyplývají z předmětu (tématu) vědy, ale jsou zakotveny především v jiných kontextech, než jaké představují jednotlivé předměty bádání. Tak např. přinejmenším problémem je logické zpracování jednotlivých zjištění resp. poznatků: je tato logičnosti již v předmětu samém? Anebo jde o způsob myšlení, který se sice při zpracováním poznatků musí osvědčovat, ale přesto z poznatků samých nevyplývá? Logičnost se totiž týká pojmů a jejich vzájemné provázanosti, eventuelně vůbec myšlení, ale představa, že samy „věci“ se chovají „logicky“, i když nejsou myšleny, je silně problematická. (Je ovšem pravda, že v dějinách filosofie najdeme celou řadu myslitelů, kteří byli přesvědčeni o tom, že logika je původně doma ve věcech, zatímco do myšlení se dostává teprve druhotně, a to v důsledku poznávání věcí a jejich souvislostí; už mezi presokratiky najdeme takové, kteří byli přesvědčeni, že je to týž LOGOS, který vládne (platí) jak ve světě věcí (v realitě), tak v rozumu a myšlení.) Bylo by však vskutku absurdní chtít vědecké metody odvozovat (vyvozovat) z poznávané skutečnosti. Sám fakt, že jsou často vymýšleny metody, které časem musí být opuštěny nebo důkladně opravovány, svědčí o tom, že představují něco nového, založeného na invenci která se ovšem může mýlit, a proto musí být kontrolována a prověřována).
(Praha, 010906-2.)