This text explores the relationship between philosophical thinking, language, and biological reductionism. The author argues that while Europeans are influenced by philosophical elements embedded in their mother tongue from an early age, this exposure alone is insufficient for philosophical competence. The text critiques modern biological reductionism, which attempts to explain complex phenomena like aging or talent through isolated genes, ignoring the intricate collaboration between genes and the underlying mechanisms of information processing. Philosophy is presented as even more complex, yet uniquely accessible through self-consciousness. The author asserts that while it is nearly impossible to introduce someone to philosophy without pre-existing foundations, rigorous training is essential. The path to philosophical mastery involves moving from early adaptation and imitation toward disciplined study, craft mastery, and ultimately personal creativity that opens new horizons and conceptual strategies.
[Filosofie, jazyk a biologický redukcionismus]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 1. 2000
- This is a part of the original document:
- 2000
[Filosofie, jazyk a biologický redukcionismus]
Filosofie (přesně řečeno: určité enzymy či katalyzátory filosofického způsobu myšlení) do každého člověka (narozeného v Evropě) proniká (-ají) od jeho prvních krůčků po vstupu do světa mateřského jazyka. To však vůbec nestačí k tomu, aby se každý mohl považovat za filosoficky kompetentního. Takto zjednodušeně se na onen způsob myšlení nelze dívat; takto to ostatně neplatí ani na rovině mnohem nižší, byť také velmi komplikované, totiž biologické. V poslední době se ujalo v biologii takové redukcionistické myšlení, že se hledá např. gen stárnutí (eventuelně gen, jímž je naprogramována smrt organismu), nebo gen buněčného dělení, a pak se něco podobného hledá třeba i na vyšších a specifičtějších úrovních, např. gen matematického nebo hudebního nadání atd. atp. Zcela se zapomíná, že každý gen je schopen fungovat je v neobyčejně komplikované spolupráci s jinými geny (a ovšem zejména s něčím, pro co biologové zatím vůbec nenašli nejen pojmenování, ale ani vhodně postavenou otázku, totiž s něčím, co jakoukoli spolupráci genů vůbec umožňuje, co je základem a také garantem onoho čtení a přepisování informací). Ve filosofii je to nepochybně všechno ještě nesmírně komplikovanější, ale svým způsobem alespoň v některých vrstvách méně skryté, neboť vědomí je od jisté (dávné) doby vždycky schopno zčásti nějak rozumět sobě samému (i když nikoli nutně vždycky správně). A tak platí, že sice do filosofie někoho uvádět naprosto ze začátku a bez předpokladů je téměř nemožné (s výjimkou využití některých momentů jakéhosi u člověka časově velmi prodlouženého období „imprintace“, kdy ještě není schopen kriticky kontrolovat, co přijímá a čemu se ochotně učí), ale na druhé straně že každého, kdo se už od nejútlejšího dětství přizpůsobil, adaptoval na některé momenty pojmového myšlení, je možno a dokonce nutno dost pečlivě školit, vést k vylepšování a zdokonalování, až i – podle možností – k zvládnutí těch nejmistrovštějších způsobů, které už nemohou zůstávat jen u napodobování (ačkoliv bez zvládnutí řemesla to také není možné), nýbrž které už představují osobní tvořivé průniky k novým metám, k novým obzorům a k ražení docela nových cest a strategií.
(Praha, 000124-1.)