This text reflects on the author's critical reception of Jan Patocka's concept of 'revelation,' heavily influenced by Martin Heidegger's notion of 'Sein-lassen' (letting-be). The author recounts his participation in Patocka's post-war seminars and his subsequent critique, formulated in an essay on J. L. Hromadka's concept of truth. In contrast to Patocka, the author argues that 'uncovering' truth should imply a positive intervention into reality rather than leaving it unchanged. While Patocka initially dismissed these objections as a misunderstanding of Heidegger, the text highlights the productive tension between a static ontological approach and the dynamic, 'non-being' element of revelation. Ultimately, the author acknowledges that Patocka's philosophical rigor significantly shaped his own interpretation of Emanuel Radl. By employing a more sophisticated conceptual apparatus derived from Patocka, the author was able to correct and expand upon Radl's legacy. This retrospective account provides valuable insight into the development of Czech philosophy through the intersection of phenomenology, ontology, and the heritage of Christian thought.
Zjevování
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 1. 2000
- This is a part of the original document:
- 2000
Zjevování
Patočka na zmíněném místě (pod Heideggerovým vlivem) pak napsal: „zjevit se může něco jen tím, že je ponecháno tím, čím je, že se na něm nic a nezmění“ (7630, s. 195). To je ono Heideggerovo „Sein-lassen“, které se mi nelíbilo, už když jsem se (jako nejmladší) mohl zúčastnit Patočkova poválečného soukromého semináře v Hošťálkově ulici, kde jsme četli „Vom Wesen der Wahrheit“. Proto jsem ještě po víc než deseti letech napsal do článku o Hromádkově pojetí pravdy (Pravda a skutečnost, in: O svrchovanost víry, sborník k 70. narozeninám JLH, s. 73), že „v ontologické souvislosti … ztrácí ´odhalování´ smysl, jestliže to neznamená positivní zásah do skutečnosti (a tedy opak ponechání skutečnosti tím, čím jest)“. (Patočka pak prý ve Filosofickém ústavu tento příspěvek ještě s několika marxisty četl a komentoval, jak jsem se dozvěděl o mnoho let později. Se mnou o článku, přesněji o tomto místě, sice hovořil, ale jenom krátce podotkl, že jsem Heideggerovi dost neporozuměl, že rozdíl mezi mnou a jím není v této věci tak velký.) Zvláštní je, že na zmíněném místě (ve „Věčnosti a dějinnosti“) najdeme o několik řádků dál zase jinou formulaci: „žádné jsoucno se nemůže ani samo zjevovat, ani zjevování zakládat, umožňovat“. To je ovšem poukaz k tomu, že „něco přistoupí“ (tamtéž). Ovšem pro Patočku je toto „přistupující“ nejen „nejsoucí“, ale je to „něco neschopného modifikovat jsoucno“: „toto ne-jsoucí … tedy nechává jsoucno tak, jak je“. Tohle všechno mne velmi provokovalo, protože se mi to na jedné straně nezdálo navzájem nekompatibilní, ale zároveň zdaleka ne nesmyslné, nýbrž velmi inspirující. Snad by se dalo říci, že právě Patočka konce čtyřicátých let a počátku padesátých mne neobyčejně silně ovlivnil v mém způsobu navazování na Rádla. Patočky způsobil, že jsem musel také Rádla v lecčems korigovat a zejména domýšlet, a to alespoň částečně s použitím aparátu, který byl náročnější než Rádlův vlastní (o kterém Patočka před válkou napsal, že „jeho výprava byla odstrašující“).
(Písek, 000127-2.)