This text reflects on the interpretation of Pre-Socratic philosophy, specifically the question of what remains constant amidst change. The author examines J. B. Kozák's teaching, which identifies various 'archai' (origins)—such as water, air, or fire—as persistent elements in early Greek thought. Initially, the author doubted this interpretation due to an assumed identity between constancy and immutability. However, the text argues that persistence does not necessarily imply stasis; instead, it can manifest as repetition, cycles, or returns. This perspective reevaluates Heraclitus's fire and Anaximander's Apeiron, suggesting that the 'constant' can be indefinite and dynamic. Furthermore, the author critiques Aristotle's classification of these thinkers as 'hylozoists', arguing that the term 'hylé' (matter) is anachronistic and misleading when applied to early thought. Proposing the term 'archeozoists' instead, the text concludes that for the earliest philosophers, the enduring principle was not a fixed, determined substance but a dynamic foundation for the very process of change.
[Presokratici: trvání uprostřed změn]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 8. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
[Presokratici: trvání uprostřed změn]
J. B. Kozák nám při výkladech o presokraticích stále připomínal, že jejich společným problémem bylo, co trvá uprostřed změn. Pro Thaleta to byla voda, pro Anaximena vzduch, pro Hérakleita oheň, pro pythagorejce číslo (event. čísla), pro Anaximandra APEIRON (neomezené), eleaté popřeli změnu vůbec. Měl jsem už v době studií pochybnosti o této interpretaci, protože jsem s jakousi samozřejmostí ztotožňoval to, co trvá, s neměnným. To potom pochopitelně nesedělo: voda i vzduch jsou velmi hybné ARCHAI, oheň dokonce vypadá jako živý (a kromě toho Hérakleitos výslovně neměnnost popíral, proto také zvolil onen oheň, PYR) – zbývalo by snad jen číslo (ale čísel je zase velmi mnoho) a zajisté HEN KAI PAN. Dále pak už to bylo srozumitelnější: po eleatech došlo nutně ke kompromisům, které vždycky připouštěly něco neměnného, ale také změnu. Teprve mnohem později jsem si uvědomil, že trvalost opravdu nemusí znamenat neměnnost, nýbrž také opakování či návraty. Tak se mi ovšem zároveň ukázalo, jak zjednodušující a přímo desinterpretující bylo Aristotelovo chápání nejstarších filosofů jako „hylozoistů“ (správné označení by spíš bylo „archeozoistů“, neboť HYLÉ nepřehlédnutelně prozrazuje Aristotelovu ražbu, která však nápadně nevyhovuje, je-li aplikována na staré myslitele – už jenom „číslo“ nebylo lze chápat jako HYLÉ atd.). Prostě řečeno, trvání nemusí znamenat neměnnost, a u nejstarších filosofů (jimž se dodnes nesprávně nebo alespoň matoucím způsobem říká „přírodní“) opravdu neměnnost neznamenalo. Neměnnost ostatně znamená určitost – a právě Anaximandros ono „trvalé“ kvalifikoval jako „neurčité“ a „neomezené“ (mohli bychom také říci: nevymezené).
(Písek, 990802-1.)