Text Ladislava Hejdánka z května 1977 reflektuje perzekuci signatářů Charty 77 a přináší hlubokou filosofickou kritiku právních mechanismů tehdejšího režimu. Autor na pozadí vlastní zkušenosti s nezákonným zadržením a domovními prohlídkami poukazuje na systémovou manipulaci s právem. Kritizuje zejména svévolný výklad ústavy ze strany generální prokuratury, která podřizuje základní svobody vágním „zájmům dělnické třídy“. Jádrem eseje je úvaha o roli individuálního svědomí jako nejvyšší morální instance. Hejdánek argumentuje, že člověk má bezprostřední vztah k pravdě a spravedlnosti, který přesahuje suverenitu státu. Skutečná odpovědnost je podle něj neredukovatelná na společenský či politický prospěch; vyžaduje osobní nasazení pro pravdu i za cenu sociálního vyloučení či osobní oběti. Svědomí je vnímáno jako poslední norma lidského jednání, která stojí nad všemi světskými instancemi a vyžaduje absolutní integritu tváří v tvář ideologickému nátlaku.