This text presents a philosophical analysis of perception and the nature of beings, distinguishing between the immediate experience of "something" and the subsequent mental construction of individual "things." The author argues that perception is not a passive process but an active performance of the subject, requiring comparison with broader experience. While physiology interprets these processes as mere automatisms, the text emphasizes the necessity of assuming a form of subjectivity wherever "reactability"—the capacity to react to stimuli—is present. This trait is inherent to all "true beings," not just higher animals. The critique of the physiological approach lies in its heavy reliance on objectification, which overlooks the unique activity of the subject. Relationships between subjects precede their interpretation as discrete objects, suggesting that interaction and reactivity are primary levels of existence, whereas perceiving the world as a collection of "things" is a secondary cognitive result. Ultimately, the reflection aims to redefine the subject through its active engagement with its environment and other subjects.
Věci a něco (,něca‘)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 5. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Věci a něco (,něca‘)
Když se rozhlížíme kolem sebe, vidíme nejdříve jednotlivé věci (vidíme ovšem jen „něco“, do tvaru jednotlivé věci to musíme nejdříve složitě upravit na základě srovnání s rozlehlejší zkušeností). Už to je ovšem náš vněmový a myšlenkový výkon: víme přece, že samo vidění je výkonem našeho zraku jakožto smyslového orgánu vidění (a stejné to je i s ostatními smysly). Otázkou ovšem zůstává, nakolik můžeme (smíme) hovořit o „našem“ výkonu. Z fyziologického hlediska jde i na nižších úrovních o jakési automatismy, jejichž obdoby najdeme nejen u vyšších živočichů, a vlastně ještě na daleko nižších úrovních, přinejmenším u všech organismů, ale pokud smíme odhadem usuzovat, u všech „pravých jsoucen“ vůbec, u kterých najdeme jistý stupeň či modus reaktibility. Fyziologie je nicméně zatížena předmětností svého přístupu i svých závěrů; určitý typ „já“ (tj. subjektnosti a subjektu v jeho jedinečnosti) musíme předpokládat všude, kde lze nějakou formu reaktibility najít (shledat). Proto ona formulace „naše vidění“ musí být chápána jako vidění určitého jedinečného subjektu, schopného výkonu reagování a tedy aktivity. Každý subjekt je ve své aktivitě nějak vztažen k jiným subjektům (a jejich skupinám či hromadám), ale „předmětností“ ještě není (nemusí být) zatížen, přinejmenším nikoli převládající předmětností. Druhé subjekty (ale také skupiny subjektů) jsou pak (mohou být) podnětem jeho reagování, a to ještě předtím, než byly interpretovány jako jednotlivé ,věci‘.
(Praha, 190504-1.)