This study examines the relationship between the internal and the external within the context of European thought and the critique of objectification. It begins with Leibniz’s concept of the monad, identifying it as the first rigorous introduction of interiority—a realm fundamentally inaccessible from the outside. While this motif is often associated with Romanticism (Fichte, Schlegel, Novalis), the text argues that the idea itself transcends Romantic frameworks. A decisive shift is identified in Hegel’s philosophy, which treats the relationship between inner and outer dynamically through the process of exteriorization; Hegel posits that what has not been externalized never truly existed internally. This stance provoked a counter-reaction from Kierkegaard, who re-emphasized the ultimate significance of inwardness. The text traces the evolution of these inherent philosophical motives from early modernity to contemporary dilemmas. The aim is to clarify how the understanding of subjectivity and its relation to objective reality has evolved through processes of objectification and the manifestation of the inner world.
Vnitřní a vnější / Vnější a vnitřní / Zvnějšnění / Zpředmětnění
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 4. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Vnitřní a vnější / Vnější a vnitřní / Zvnějšnění / Zpředmětnění
Kritika zpředmětňování a vůbec zpředmětňující tendence hlavního proudu evropského myšlení není vůbec nová, ale přece jenom relativně nedávná. Někteří autoři ji historicky zařazují jako „ústřední motiv romantické teorie poznání“. Jako myslitelé obzvláště významní v tomto ohledu se uvádějí na prvním místě Fichte, Schlegel a Novalis. V jistém zjednodušení však lze počátek oné myšlenky vidět v Leibnizově pojetí monád. Leibniz jako první důsledně uvedl do filosofie myšlenku nitra, niternosti, vnitřní stránky jsoucna, která je principiálně nepřístupná zvenčí. Známý je jeho v jistém smyslu dobře karteziánský argument mozku jako nějakého mlýna nebo továrny. Kdybychom mohli zmenšeni vstoupit do této továrny, mohli bychom procházet všemi jejími sály, chodbami a odděleními, ale s myšlenkou bychom se nikde nesetkali. (To dnes připomíná zcela běžný rozdíl mezi hardwarem a softwarem.) Vnitřní tedy neznamená něco menšího „uvnitř“, na co se jemnějšími prostředky přece jenom můžeme podívat a dotknout se toho. Bohatost celého vnitřního světa se vejde do pseudo-fyzického bodu, jímž je jednoduchá monáda. Leibniz problém vztahu mezi vnitřním a vnějším ovšem svým myšlenkovým modelem monády jen otevřel a ponechal jej příštím myslitelským generacím. Romantismu byl tento důraz na niternost blízký, ale sama myšlenka rozhodně romantická není a romantismus byl jejímu rozvíjení spíše na překážku než ku pomoci. Proto bez ohledu na romantizující ingredience společné celé plejádě významných myslitelů (ostatně nejen německých, ale německou filosofií nepochybně ovlivněných) můžeme docela přesně sledovat inherentní filosofické motivy a zejména odlišné prostředky myšlenkového zpracování jednotlivých velkých myslitelů, kteří jsou zahrnováni pod pojem romantického myšlení a případně romantické vědy. Rozhodující krok kupředu vidím v Hegelovi, který na rozdíl od Leibnize pojal vztah mezi vnitřním a vnějším dějově, událostně, možno říci dynamicky. Jeho de facto protiromantický (ale také protileibnizovský!) důraz lze vidět ve vymezující formuli, že co se nezvnějšnilo, nebylo ani uvnitř. Proti tomu znovu zaprotestoval Kierkegaard krajně zveličeným podtržením rrozhodujícího významu niternosti. A jsme u dnešního problému.
(Berlín, 930423–1.)