This study provides a critical analysis of Jan Patočka’s concept of freedom as presented in his reflections on the Czech national fate. Patočka defines freedom as a space for thought that is not a mere entity but a boundary separating humans from the order of things. The author focuses on the ontological tension in Patočka’s language and questions the metaphorical expression stating that freedom actively "breaks" a person out of the context of things. The main objection concerns whether freedom can be described as something external that "comes to" the individual, rather than being viewed as an immanent source of the free subject's activity. The text further explores the problematic boundary between the existing being and the realm of non-being where freedom is said to be rooted. This critical analysis reveals terminological and conceptual difficulties associated with Patočka's description of human existence and its relationship to the world, raising questions about the origin and nature of free action within phenomenological ontology.
Svoboda a ,jsoucí‘
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 1. 2017
- This is a part of the original document:
- 2017
Svoboda a ,jsoucí‘
Patočka jednou (v Pokusu o českou národní filosofii a jeho nezdar) napsal, „že svoboda není věc mezi věcmi, že svobodná bytost stojí na mezi mezi tím, co jest, a tím, co nelze nazvat jsoucím, poněvadž to právě člověka ze souvislosti věcí vylamuje, aby je mohl chápat a stavěl se tak mimo ně, rozuměl jim a svému postavení mezi nimi“ (Češi I, 341); a ještě těsně před tím, že „svoboda je však zároveň prostor pro myšlení“ (tamtéž). Ačkoli jde o místo hodně na okraji hlavního Patočkova tématu, má po mém soudu dobrý smysl si povšimnout některých konotací užitých slov, o kterých ovšem může dojít ke sporu, zda jde jen o nějaké nedůležité uřeknutí nebo naopak o cosi symptomatického. Když je řeč o „svobodné bytosti“, nejde přece také pouze o něco jsoucího, neboť nejde o bytost, která „má“ svobodu jako nějakou další vlastnost či kvalitu („jsoucí“), nýbrž jde o bytost aktivní, činnou, tj. která jedná svobodně. Dalo by se proto říci, že původ či zdroj její svobody je ona aktivní bytost sama. Jak bychom pak mohli mluvit o tom, že tato „nejsoucí“ svoboda člověka ze souvislosti věcí „vylamuje“? To by pak vypadalo, jako že zdrojem svobodné aktivity je něco, co k člověku teprve přichází, a to aktivně, aby jej osvobodila – byť snad ke svobodě (ve smyslu opravdu subjektní svobodné aktivity). A dále: jak je možno mluvit o nějaké „mezi“ (tedy „hranici“) mezi jsoucí bytostí a nejsoucí svobodou (a ještě: „její“ svobodou?) – Celý ten obraz, jak něco nejsoucího jsoucího člověka ze „souvislosti věcí“ aktivně „vylamuje“, mi připadá jako krajně nevhodné – ostatně už to, že svoboda k člověku „přichází“ !! (Čí svoboda?)
(Písek, 170121-1.)