This text examines the process of establishing the subject within every "true event" or being, with a specific focus on the human level of self-consciousness. The author argues that subjectivity is not a fixed state but a continuous process of self-constitution, which inherently serves as a source of diversity as well as potential errors and misconceptions. A central theme is the challenge of balanced self-evaluation—the difficult task of neither overestimating nor underestimating oneself. The text illustrates these internal contradictions using examples from the Christian tradition, suggesting that outward modesty or submissiveness can often mask deep-seated self-overestimation. The author posits that individuals define themselves through every action and thought, yet this often occurs without genuine conscious control. This lack of true oversight, combined with misguided attempts at self-control, can lead to significant discrepancies between self-perception and reality, resulting in unconscious guilt or persistent self-deception. Ultimately, the reflection highlights the fragility of human self-awareness and the ongoing task of subjective self-formation.
Subjekt a vědomí sebe
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 4. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Subjekt a vědomí sebe
Svůj subjekt si musí každá „pravá událost“ (= pravé jsoucno) ustavit sama; a to je nepochybně možným zdrojem nejen růzností, ale také chyb a případně omylů. To má velký význam zejména na lidské úrovni, tj. na úrovni, která umožňuje subjektu, aby si sám sebe nějak uvědomil, aby si o sobě udělal nějaký dojem (a pokud možno větší jasno). Přitom, jak si subjekt uvědomuje sám sebe, jak sám sobě rozumí, jak se chápe, také se nějak hodnotí, posuzuje, a právě toto sebe-posuzování a sebe-hodnocení může mít jednak různou povahu, jednak větší nebo menší vyváženost. Právě ona „vyváženost“ se u člověka stává vážným problémem: jde totiž o to, jak se nepřeceňovat, ale ani nepodceňovat (a to v různých směrech a oborech). Zvláštní podoby nabývá tento problém třeba v křesťanské tradici, kdy dochází často k sebeponižování jak „před Bohem“, tak před lidmi. Tak už sama volba cílené chudoby může být chápánaq jako zásluha před Bohem, nebo naopak úspěšnost podnikání jako „boží požehnání“. Navenek projevovaná skromnost až submisivita může v hloubce skrývat nepřiměřenou náročivost a neúměrné sebe-nadhodnocení. To, že si každý člověk musí ustavit a vždy znovu přeustavovat sám sebe jako subjekt, vůbec neznamená, že vždycky ví, co dělá a za jakým (konkrétním) cílem. Zejména pokud jde o takové konkrétní cíle se otvírá často rozpor mezi zcela nekontrolovaným a nepřiměřeným sebe-vědomím a sebe-klamem. Každým svým činem (a možná jiným způsobem dokonce každou svou myšlenkou) rozhoduje člověk sám o sobě, ale nejčastěji aniž by to opravdu kontroloval; někdy dokonce naopak pokus o takovou sebekontrolu může přímo ústit jak v sebeklamu, tak ve vážné hluboké vině, kterou si jednající (a myslící) člověk třeba ani neuvědomuje.
(Písek, 150421-1.)