This text examines the relationship between reason and the heart within philosophy, challenging the common prejudice that philosophical inquiry is a strictly rational exercise. The author invokes the Pythagorean definition of philosophy as the "love of wisdom" to demonstrate that an emotional component and a sense of longing are inherent to the discipline. By distinguishing between divine wisdom and human striving, the text highlights that philosophy is rooted in a deep, personal commitment. It further references the Platonic distinction between philia and eros to emphasize the passionate nature of the search for truth. The author personally regards philosophy as a "matter of the heart," where logical speculation and systematic rigor are fueled by an existential connection to life rather than detached intellectualism. In this perspective, Truth is not a mere object of discourse but a transformative force that engages the philosopher's entire being. Ultimately, philosophy is presented as a holistic endeavor that transcends simple rationality to involve the whole person in a lifelong pursuit of Truth.
Rozum a srdce ve filosofii
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 4. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Rozum a srdce ve filosofii
Mnozí lidé sdílejí předsudek, že filosofie je výlučně záležitostí rozumu, a že „cit“ v ní nemá co dělat. Myslím, že to je velmi škodlivý předsudek, zejména když náležitě neupřesníme, co rozumíme jednak „rozumem“, jednak „citem“. Nejstarší sebepojetí filosofie je připisováno Pythagorovi (což byl mimochodem také velký matematik), a dodnes toto chápání musí být spojováno se jménem „filosofie“, neboť i to pojmenování pochází prý od téhož Pythagory (ale možná to jméno je přece jenom starší; dlouho se ani později obecně příliš nerozlišovalo mezi významy slov sofos, filosofos, sofistés, ty významy musely být usilovně raženy a prosazovány). Nicméně Pythagorovi připisované chápání bylo docela zřetelně spjato s odmítáním jména sofos, moudrý, mudrc: moudří prý jsou pouze bohové, lidem nezbývá než moudrost milovat a toužit po ní. Už z toho je patrno, že s odmítáním místa a funkce „citu“ ve filosofii musíme být značně opatrní, zejména pokud zřetelně neobjasníme, proč nám to slovo „cit“ opravdu vadí. A to už vůbec nepřipomínám Platónovo rozlišení mezi filia a erós: láska k moudrosti je něco jiného než láska k filosofii (ta je spíš něčím, co se podobá posedlosti). Sám za sebe musím přiznat, že filosofie – či přesněji filosofování, filosofické přemýšlení – pro mne nikdy nebylo jen a výhradně záležitostí rozumu, ale vždycky také záležitostí „srdce“; filosofie je pro mne opravdu „srdeční“ záležitostí. Připouštím, že mám silné sklony k spekulacím a ke sledování systematických souvislostí až do detailů; myslím však, že tou vlastní silou nikdy není intelektuální zájem, který by se vzdaloval životu. Chápu to tak, že Pravda se nikdy nemůže stát předmětem, tématem rozumového rozvažování, ale že i filosofa – a právě filosofa – angažuje celoživotně, tedy nikoli jen po jedné stránce, zatímco jiné stránky by nechávala stranou a nevyužity.
(Písek, 100421-1.)