This document provides a critical analysis of creationism, focusing on its fundamental flaws rooted in rigid metaphysical assumptions. The primary error identified is the dogmatic premise that all creation remains static and cannot deviate from its original state. The author argues that acknowledging even minor changes necessitates the possibility of long-term evolution, including speciation and extinction. Furthermore, the text criticizes creationism for denying the active participation of individuals in their own development. Using examples such as animal domestication, artificial selection, and the biological phenomenon of imprinting, the author illustrates that higher organisms possess inherent adaptability and learning capabilities. The text concludes that the most significant failure of creationism lies not in the belief in a creator, but in its intolerant and doctrinaire insistence on the immutability of essences. This static worldview ignores observable biological realities and the dynamic nature of existence.
Kreacionismus – jeho chyby
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 6. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Kreacionismus – jeho chyby
Základní vadou kreacionismu je předsudečný, takříkajíc „metafyzický“ předpoklad, že všechno je stvořeno tak, že to zůstává beze změny, tj. že se to nemůže od svého původního „stavu“ nikdy odchýlit. Pokud by kreacionisté připustili, že se stvořené skutečnosti měnit mohou, pak i sebemenší možná změna bude zajišťovat, že jednotlivé druhy, rody atd. se mohou v dlouhodobé perspektivě měnit, že některé mohou vymřít (mluvíme-li zatím jen o organismech), jiné že se mohou změnit tak, že tím vzniknou nové formy, nové druhy a nové rody, atd. – A pak tu je ještě další významný aspekt: kreacionisté popírají význam spoluúčasti individua na tom, čím se v průběhu života stává a stane, zejména to popírají jako „přírodní“ rys, ačkoli to je pro každého zcela přístupný aspekt (např. „výchova“ a „výcvik“ zvířat – i domestikovaná zvířata je zapotřebí „zacvičit“ podle lidských potřeb a měřítek; a pokud se to dělá po dlouhou sérii generací, jako tomu je v případě psa, pak je docela evidentní, že lidský „výběr“, tj. „umělá“ selekce dělá přímo divy). Ale to přece není jednostranná záležitost, to zvíře resp. ta zvířata jsou buď ochotná nebo neochotná se „přizpůsobit“, a velmi často svá mláďata už sama matka „spoluvychovává“ (ovšem někdy by to dělala špatně, a pak je třeba mláďata oddělit od matky brzo, ještě předtím, než jim může „vtisknout“ některé nesprávné způsoby chování). Ostatně už to, že v mládí vyšších živočichů zřetelně rozpoznáváme tzv. imprintační údobí, ukazuje na to, že jistá přizpůsobivost je individuím – aspoň na takovéto úrovni zcela zřetelně – vlastní. Takže uzavřeno: největší vadou kreacionismu není pevné přesvědčení o tom, že vše bylo stvořeno (tady jde spíš o to, co se tím rozumí a jak si to kdo „představuje“), nýbrž skrytá a naprosto netolerantní, hybridně doktrinářská metafyzičnost jejich myšlení, která sice skrytě, ale zcela dogmaticky trvá na neproměnnosti „podstaty“.
(Písek, 080626-3.)