The text examines Whitehead's perspective on the relationship between atoms and the phenomenon of life. Whitehead argued that understanding living organisms requires an understanding of how their constituent atoms, particularly electrons, behave. He hypothesized that electrons move differently within a living body than outside of it, adapting their behavior to an overarching 'body plan.' The author builds upon Whitehead's initial steps, suggesting that this behavioral shift may extend beyond electrons. Given the immense internal complexity of atomic nuclei and subnuclear components, the author proposes that these elements might also exhibit distinct behaviors within living systems. This 'different' mode of internal behavior, potentially reaching down to the level of superstrings, could be key to explaining how a collection of molecules begins to act as a living being. The abstract highlights the potential for a deeper integration of microphysics and biology, suggesting that the external manifestations of particles are fundamentally linked to their internal dynamics within the context of a biological whole.
Atomy a jejich „chování“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 7. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Atomy a jejich „chování“
Whitehead asi jako první poukázal na to, že pro porozumění životu (jakožto fenoménu) potřebujeme porozumět tomu, jak se „chovají“ atomy, z nichž je organické tělo „složeno“. Byl si vědom toho (a byl si tím na tehdejší úrovni fyzikálních znalostí jist), že samy atomy, tj. jejich „jádra“, se nemohou v žádném případě „chovat“ tak, abychom z toho mohli usuzovat na „chování“ celého organického těla. Proto mluví hned o „chování“ elektronů, neboť jen elektrony jsou schopny „své“ atomy opouštět, vyměňovat si svá místo s jinými elektrony a vůbec se pohybovat po celém těle (a ovšem i mimo ně) takovou rychlostí a tak málo kontrolovatelnými směry, že by to na chování celého organismu mohlo mít nějaký vliv. A právě proto říká, že elektrony se pohybují velkými rychlostmi všemi směry a velkými rychlostmi, ale že se zřejmě (je to hypotéza, rozumí se jeho hypotéza!) v živém těle pohybují jinak než mimo živé tělo. A právě tento „jiný“ způsob toho, jak se pohybují, se mu zdá být vhodný k tomu, jak vysvětlit chování organismu. Přitom se zmiňuje o „plánu“ živého těla, jemuž se jejich pochyb může, resp. musí nějak přizpůsobovat. – Pochopitelně nemohu leč považovat tento Whiteheadův krok pouze za první krok k novému chápání toho, jak je vůbec možná, aby se nějaké množství atomů a jejich molekul mohlo dohromady začít chovat tak, že tomu pak lidé říkají „život“, „živá bytost“. Tenkrát Whiteheadovi ovšem ještě nenapadlo (nemohlo ani napadnout), že dokonce i atomová jádra se mohou „chovat“ odlišně, protože jsou „uvnitř“ značně složitá a protože díky této obrovské složitosti mohou mít třeba značný vliv i na chování elektronů, takže to nemusí všechno záviset jen na elektronech a na tom, jak se „přizpůsobují“ onomu Whiteheadem zmíněnému „plánu těla“. Onen „plán těla“ může mít totiž významné vztahy nejen k vnějšně rozpoznatelným „složkám“ jádra a k tomu, jak se „chovají“ uvnitř atomového jádra, ale také k nitru atomu, nitru těchto subjaderných složek atd. – nakonec třeba až k „nitru“ superstrun (či „substrun“), a nejen k jejich „chování“ navenek.
(Písek, 080705–4.)