This text presents a philosophical exploration of the relationship between reflection and the concept of logos, centered on the author's proposition that "reflection is older than logos." The author clarifies that this statement does not refer to the universal, all-governing Logos of Heraclitus, which serves as a condition for any reflection, but rather to the specific Greek understanding of logos that emerged in opposition to myth. Although Greek philosophy enabled sophisticated modes of reflection, it also introduced conceptual errors such as objectification and the denial of time and change. The central thesis argues that reflection—defined as a distinct turn of thought away from external reality toward its own acts and operations—predates the development of formal conceptual frameworks. The author introduces terms like pre-reflection or proto-reflection to describe these early mental processes. Ultimately, the document suggests that while Greek philosophy provided the tools for advanced conceptual reflection, the fundamental act of thought reflecting upon itself is a more primal phenomenon that exists independently of, and prior to, the historical birth of the Greek logos.
Reflexe a LOGOS
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 9. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Reflexe a LOGOS
Kdysi (před více než 30 lety) jsem v rukopisných poznámkách napsal, že „reflexe je starší než logos“; to ovšem vyžaduje jistý výklad. Především tím nesmíme mít na mysli LOGOS-vševládný, resp. podle kterého se děje všechno (jak čteme u Hérakleita). Pokud se podle tohoto LOGU-vševládnoucího děje opravdu vše, děje se podle něho také každá reflexe, a on zejména každé reflexi předchází, je dokonce její podmínkou. Reflexe se musí dít „podle LOGU“ – jinak je neplatná a je k ničemu. To, co jsem měl na mysli v oněch poznámkách, byl „logos“ specificky řecký, ke kterému se odvolávali (proti „mýtu“) a jímž se ve svém myšlení chtěli řídit a spravovat staří řečí filosofové, který však byl brzo po svém „zrození“ zatížen velkou chybou (a možná celou řadou velkých chyb: zpředmětňováním, podceněním a dokonce popíráním změny a času, substanciálností a metafyzičností, atd.). Nejde ovšem v tuto chvíli o ty nedostatky a chyby, nýbrž o to, že řecká filosofie sice umožnila takové způsoby reflexe a reflektování, které dříve nebo jinde prostě nebyly možné, ale že sama reflexe může být doložena i tam a tehdy, kdy a kde ještě o pojmech a pojmovosti nelze mluvit. A pro takové případy můžeme sice volit také upřesňovací termíny jako prae-reflexe nebo také proto-reflexe, ale že i tehdy jde vlastně o reflexi jako jistý zvláštní obrat v myšlení, které se už nezaměřuje navenek, k vnějším skutečnostem, ale k sobě, přesněji ke svým vlastním výkonům, aktům.
(Písek, 080909-3.)