This text offers a critical examination of Heidegger's dismissive stance toward the concept of "progress" in philosophy. The author challenges Heidegger’s characterization of progress as a mere linear advancement, questioning why it cannot be perceived as multi-directional, experimental, or non-linear. The essay disputes the notion that philosophy is limited to the perpetual clarification of the same static problems. Instead, it suggests that human understanding can evolve and deepen, and that engaging with past thinkers serves as a practice for grasping genuinely new insights. The author posits that true innovation originates from the future rather than from a return to what has already been established. Although significant breakthroughs may occur only once a century—creating an illusion of stagnation in the interim—they represent genuine forward movement. The text emphasizes that philosophical problems are shaped by our active participation and understanding, advocating for a philosophy that looks toward future possibilities rather than just historical repetitions.
„Pokrok“ a filosofie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 9. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
„Pokrok“ a filosofie
V tom, jak Heidegger s despektem mluví o „pokroku“, je něco podezřelého. Především ta formulace „stejnosměrný postup vpřed ve smyslu tzv. pokroku“ (s. 13) – proč by pokrok neměl být třeba vícesměrný, tentativní, experimentující? A proč by nemohl mít svůj rozběh nebo zase svá zastavení nebo dokonce začít upadat? Můžeme opravdu mluvit o tom, že filosofie „je úsilím o rozvíjení a vyjasňování stále týchž několika problémů“? Co to je vlastně problém? Cožpak problém není něco, na čem se my sami svým pochopením podílíme? A nemůže být „pokrok“ v tom, jak to své pochopení vylepšujeme a prohlubujeme? A pokud opravdu rozvíjíme a vyjasňujeme nějakou myšlenku starších filosofů, proč bychom měli mít za to, že se tak jen vracíme zpět k tomu, co už měli na mysli oni sami? Proč chceme trvat na tom, že jde o stále tytéž problémy, tytéž základní myšlenky? Není to vracení k starším myšlenkám jen takovým nácvikem náročného uchopení něčeho, co sice už uchopili kdysi jiné, ale co nás má uschopnit k tomu, abychom my teď uchopili něco vskutku nového, čím se nebudeme jen vracet, ale čím uděláme opravdu jakýsi krok „kupředu“? A proč „kupředu“? Inu proto, že to nové přichází z budoucnosti, takže se k němu nemůžeme dostávat žádným vracením, žádným návratem k tomu, co tu už bylo a co už jednou bylo uchopeno. Podaří-li se to třeba jen jednou za sto let, může to v těch mezidobách vypadat, jako bychom se takřka nehnuli z místa – ale to je přece jen zdání!
(Písek, 080916-3.)