This text explores an ontological re-evaluation of the fundamental constituents of reality. The author argues that the smallest indivisible units of existence, traditionally termed "atoms" or "quanta," should not be conceived as material particles or static objects, but rather as elementary events. This perspective extends to superstring theory, suggesting that a string should not be viewed as an unchanging substrate, but as a process or a happening with its own beginning and end. According to this view, the relative and temporary persistence of objects does not derive from an inherent substance; instead, it is created and maintained through the integration of events into specific structures, or "loops." The author fundamentally rejects the dualism between action and an inert substrate, asserting that no non-eventful element can be isolated from an event itself. The text represents a radical shift from substance-based ontology toward an event-oriented ontology, rejecting the concept of strings as immutable entities and replacing it with a dynamic understanding of reality as a continuous flow of interconnected events.
Událost jako „kvantum“ (či „atom“)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 9. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Událost jako „kvantum“ (či „atom“)
Budeme si muset zvyknout na to, že „atomy“, tj. nejmenší, dále už nedělitelné kousky skutečnosti, nejsou částice, ale nejmenší „události“ (nemusíme vždy předpokládat, že jenom té nejnižší úrovně, toho nejzákladnějšího, „prvního řádu“, tedy primordiální). A totéž platí pro „kvanta“, i když tam už první krok byl učiněn, když se ukázalo, že kvanta se někdy „chovají“ jako částice, zatímco jindy jako „vlny“. Oč tu jde: nově předpokládaná superstruna nejen nemůže být považována za úsečku stále stejně dlouhou, jen se rozmanitě „mrskající“, ale samu úsečku je třeba chápat jako děj, dění, nikoli za nějaký substrát dění (tedy za nějaký „objekt“, jak o tom někteří mluví). A pak ovšem se otvírá celá problematika „události“ jakožto událostného dění, které má svůj počátek i konec. Jenom tam, kde se jedné události resp. několika spolupracujícím událostem podaří se zapojit do tzv. „smyčky“, lze mluvit o relativní a dočasné „trvalosti“, která ovšem musí být vytvořena resp. vytvářena, a pak udržována. Sama povaha myšlení události nedovoluje, nýbrž naopak přímo zakazuje oddělit či vydělit z události něco neudálostního, něco, co se sama neděje, aby se pak událost mohla popisovat jako to, co se s tímto vyděleným a odděleným, nedějícím se „substrátem“ dění vlastně jakoby povrchu děje. Což jinými slovy znamená odmítnutí samého konceptu „strun“ jako toho, co při jejich „mrskání“ zůstává beze změny.
(Písek, 080923-1.)