This text explores the ontological concept of event-driven occurrence, viewing the event as a subject capable of performing its own being. A central theme is the process of self-constitution, where the flow of occurrence precedes the formal establishment of the subject. For an event to maintain its actual existence—conceived here as life in a broad sense—it must continuously re-establish itself and build upon its previous states. This process requires the event to constitute itself as a subject endowed with the power to preserve its integrity and prevent fragmentation. Without this internal subjective structure, an event could not return to itself during its course or integrate elements from its spatial and temporal environment. The author emphasizes that incorporating past actions and external influences is crucial for an event to sustain its identity and evolve toward higher levels of complexity. Ultimately, the document reflects on the temporality and dynamic nature of being within the framework of event-based ontology.
Časování („časení“ jako „akt“)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 1. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Časování („časení“ jako „akt“)
Událostné dění předpokládá především událost jakožto „subjekt“, který je mocen některých „výkonů“, především výkonů svého vlastního bytí. Událostné dění určité události je tedy jednak výsledkem výkonu bytí příslušného subjektu, který se ovšem sám musí v rámci tohoto událostného dění stále znovu ustavovat, navazovat na sebe a tak se udržovat ve svém aktuálním bytí („životě“ – ovšem zde život chápeme ve větší šíři než je v biologii a poíd jejím vlivem běžné). Jinak řečeno, událost na nejnižší úrovni právě svým událostným dění musí předcházet ustavení subjektu, tj. událost se subjektem musí stát, a to tak že v rámci výkonu svého dění (svého bytí) musí svůj subjekt ustavit a předat mu eo ipso jisté „pravomoci“ (resp. „moci“, „mohutnosti“) a „podřídit se“ mu tak jakožto celek všude tam, kde má možnost resp. tendenci svou původní integritu překročit a tak vlastně „narušit“. Bez ustavení vlastního subjektu by např. žádná událost nebyla schopna se k sobě v rámci svého průběhu vrátit a obnovit nejen svou dosavadní integritu, ale dovést ji jakoby „dál a výš“ tím,. že do ni zapojí („integruje“) i něco ze svého prostředí, okolí, a to nejen prostorového, ale zejména časového (a to včetně své vlastní akce resp. alespoň něčeho z této akce, aby ji tak udrželo jako akci právě „svou“).
(Písek, 070106-3.)